Historicky první přímá volba prezidenta nebyla o budoucnosti, spíše ji stravovala politika minulosti. Po negativní kampani je nyní otázkou jak naplnit představu prezidenta spíše spojujícího než rozdělujícího, protože s ním budeme dalších pět let žít.



Ve volební kampani bohužel dost chyběla důkladnější debata o vážných programových věcech a o výkonu reálných prezidentských kompetencí. Bezobsažná reklama na kandidáty z 1. kola byla v 2. kole vystřídána nepříjemně osobním duelem s cílem mobilizovat nerozhodnuté voliče. Volič se dostal do obtížné situace nuceného výběru, který ho nutil do kompromisu s jeho niternými přáními. Politickou podstatou volby menšího zla, ale mohlo být referendum o nepopulární pravicové vládě. O odmítnutí politiky škrtů, zdražování, demontáže sociálního státu a církevních restitucí.
Levicový volič by tak hlasoval proti místopředsedovi vlády Karlu Schwarzenbergovi, ne už tak za kontraverzního Miloše Zemana. Proto se Schwarzenberg snažil masivním mediálním manévrem od neúspěšné a nemilované vlády oddělit a převést duel na mediální souboj o důvěryhodnosti, ve kterém by Zemanovi připomínal zásluhu na oposmluvních bratrstvech, přisátých na české ekonomice a riziko „mečiarizace“ ČR.
Zřejmé bylo, že očekávání svých voličů by nesplnil ani jeden z kandidátů. Zeman je do značné míry mužem blízkým zájmům velkých firem než zájmům plebsu A Schwarzenber zase není jen romantickou ozvěnou starých časů s cimrmanovskou poetikou, nýbrž představitelem hegemonie konzervativní pravice. A je člověkem, který když o něco šlo (kauza Čunek, kauza ABL a nebo amnestie) tak se spokojil jen s alibistickými gesty. Podle očekávání nakonec zvítězila o necelých 400 tisíc hlasů osobnost nespojená s asociální vládou. Byl to ale hlavní faktor ?


Morální panikou od programu ke xenofobii

Při očekávané nižší volební účasti v 2. kole nastoupila metoda rozdmýchání morální paniky. To dalo vzniknout hysterii ve stylu „kdo nevolí jako já, je můj nepřítel". Oba nesmiřitelné tábory vytvářeli iluzi utkání dobra se zlem a předváděly svatou válku, odehrávající se v populisticky mesiášských kulisách. Voličům se vnucovala extremistická optika „Kdo nevolí Miloše Zemana není Čech a vlastenec“ a nebo naopak „Za voliči Miloše Zemana se táhne bolševický smrad a posluhování ruskému medvědovi“.
I zahraniční média postřehla, že se v kampani obou kandidátů začalo strašit „cizáky“ a že finalisté byli líčeni jako exponenti cizích zájmů. Debaty ve veřejném prostoru zakalila vlna podivně traumatizovaného vlastenčení, opírající se ale spíš o klepy a zlomyslnosti. Kdyby byl prezidentem rakouský exulant Schwarzenberg, tak budeme „sudeťákům“ vyklízet pohraničí, kdyby se jím stal cynický demagog Zeman, staneme se zkorumpovanou východní gubernií vyssávanou „Rusáky“, napojených na bývalé estébáky a zkorumpované komunistické nomenklatury.
Jedině velmi primitivní pohled na historii přitom může pominout fakt , že dnes nežijeme ani v předvečer druhé republiky ani nehrozí opakování časů normalizace. Zažili jsme jen jeden z demokratických politických soubojů, žádný Mnichov roku 1938 ani ruské tanky roku 1968. Takové paralely kulhají na obě nohy. Paradoxně se ale traumatizující otázky historie staly mobilizujícím tématem finále prezidentské kampaně. Přesto, že politicky a diplomaticky jde o otázky vyřešené a relevantní téma je to spíš pro historiky.
Démony neseriozní debaty o historii vypustili sami kandidáti, když v odpovědi na Zemanův provokující dotaz na sudetoněmeckou otázku Schwarzenberg nepochopitelně při hodnocení Benešových dekretů zaměnil slovo vyhaslé (že jsou vyhaslé uznává i sám Zeman) za zrušené a ještě netakticky připomněl fakt, že dnes by transfer celých etnik, jako byl poválečný odsun Němců, skončil u mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Média to pak posunula do polohy, že je obhájce sudeťáků a že řadí prezidenta Beneše mezi válečné zločince.
. Na následující iracionální debatě není až tak důležité, že byla využita jako prostředek volebního boje, ale že předseda TOP09 a ministr zahraničí vlastně dal signál, že je člověkem, který by ve funkci prezidenta byl schopen necitlivě otevírat tuto problematickou část česko-německých vztahů. V obavách z takového precedentu se ozval dokonce i bývalý slovenský premiér Ján Čarnogurský. Nejde o žádná tabu a tlustou čáru za minulostí (pochopení té doby je především mementem pro budoucnost), ale o to, že je absurdní retroaktivně používat dnešní pohledy na doby dávno minulé
Platí, že je krajně nezodpovědné využívat podobná témata v politických sporech, protože oživují staré nacionální konflikty a xenofobií nálady. Zeman sám kdysi transfer německého obyvatelstva srovnával se stalinskými migračními přesuny a Václav Klaus přiznal, že odsunutí Němců by dnes bylo nepřijatelné. Dnes je tu text česko-německé deklarace z roku 1997, řešena byla otázka anulování Mnichovské dohody i vztah odškodnění odsunutých k válečným reparacím.
14 milionů vysídlených Němců po II. světové válce je historický fakt. Ale tím je také role nacistického Německa v této válce. Nové generace na obou stranách hranice chtějí dnes už žít jinak. aby v česko-německých vztazích definitivně zvítězil nad duchem pomsty duch smíření. A tomu určitě nepřispějí hloupé provokace jako byla podivná inzerce v deníku Blesk den před volbami. Šíření nacionalistických polopravd na jedné straně a absurdní výroky jako když Václav Klause naznačuje že Schwarzenberg je podobný neomarxistům, ukazovaly, že nešlo o pravdu, ale že se zkrátka hodilo úplně vše.


Sebereflexe a návrat k normální politické soutěži

Finále prezidentského souboje opravdu v určitých momentech překračovalo míru vkusu a některé kroky se snažily zalíbit se nejen sprostému suterénu, ale i xenofobní části společnosti. Je znakem sebereflexe, že se Zeman už omluvil za urážky manželky Karla Schwarzenberga. Je důležité aby Miloše Zeman nevešel v prezidentský úřad s tímto nahnědlým větrem v zádech. Snad i vlajka EU na Hradě bude signálem, že destruktivní nacionalismus nebude tím co nabídneme Evropě, že nebudeme řešit jak to Evropě osladíme, ale jak ji učiníme lepší. Po vzedmutém volebním konfliktu přijde vystřízlivění. Hlavně dál neprohlubujme příkop ve společnosti a neoživujme ataky na nižší pudy politickou patologii.
Samozřejmě že prezident Zeman je hlavně pragmatik. Uvidíme, zda jeho červený nátěr nebyl jen krycí volební zbarvení nebo že je alespoň politik nepravicový . Většina česká levice v těchto volbách Zemana tak trochu adoptovala, protože lepšího společného kandidáta prostě včas nevygenerovala. Zásadní změna se nekoná, k skutečně levicovému prezidentu.situace prostě ještě nedozrála. Není to konec světa, uvidíme za pět let. Miloš Zeman ale rozhodně není člověk, který by byl jen plebejským převtělením pravicového Václava Klause..Má pochopení pro sociální stát a aktivnější podporu hospodářského růstu i když role prezidenta není role premiéra
Někteří na levici pragmatika Zemana volit nedokázali. U voličů Jiřího Dienstbiera se uvádí cca 20%. Lze pochopit, že odpor budí zejména jeho jestřábí zahraniční politika a opatrnost vyvolává vzpomínka na melčákovské přeběhlictví, které zachránilo pravicovou vládu Mirka Topolánka. Také, Zemanova islamofobie vyjádřená přirovnáním Arafata k Hitlerovi je kulturně primitivní, jako jeho bodré až arogantní výroky na adresu ekologů „vypálit, počůrat, posolit“ nebo rádoby vtipkování k tématu znásilňování nevolnic.
Zeman nyní nepřijímá jen blahopřání, ale i apely, aby ho mohlo jako prezidenta respektovat oněch dolních 10 milionů občanů ČR. Společnost ostatně může vždy dát kriticky najevo, že chce, aby se prezident se choval, jak se chovat má. Protože přímo zvolený prezident zůstal nadále ústavně neodpovědný, patří k tomu i debata o ústavním rámci prezidentských pravomocí. V každém případě reálné problémy společnosti po této volbě nezmizí a nepomůže ani abstraktní intelektuální elitářství ani konjunkturální ustupování bezobsažnému populismu. Pro politickou levici je nyní důležitější nerozhádat se a udržet si šance na podstatnější změnu v parlamentní volbě 2014.