Hladinu našeho letního mediálního rybníčku zčeřila tento týden debata o údajném úmyslu KSČM zopakovat omluvu za totalitu a o její výměně za otevření cesty k její účasti na levicové vládě. Jedni v tom viděli cestu k překonání zbytečných antagonismů na levici, druzí nebezpečí, že by se levicové hlasy mohly začít sčítat a že by to v mimořádných volbách mohlo zvrátit misku vah do leva. Otevřelo se tím i téma zda se mají představitelé KSČM hlásit k omluvě KSČ z mimořádného sjezdu z prosince 1989 aktivně a nebo zda jde o téma v předvolebním čase spíše zástupné.

Nikterak nové není ani téma zopakované omluvy komunistů. Sám jsem už v květnu 2005 v rozhovoru s novinářem Alexandrem Krammerem řekl deníku Právo, že by objektivní překážky i subjektivní psychologické bariery mezi komunistickou a nekomunistickou levicí mohlo překonat nové prohlášení, že kritická distance od nedemokratického počínání předlistopadové KSČ je autentická, že se k historické omluvě KSČ z prosince 1989 opětně přihlásíme jako k živé otázce. Nejlepší prevence proti opětnému selhání přeci je, že i dnes zakoušíme pocit studu nad historickými případy zneužití moci jako výraz solidarity s postiženými i obav o osud civilizačních hodnot . I když je tu vždy riziko, že tento vnitřní postoj nebude hned pochopen.
Už tehdy zazněly na jedné straně obavy z toho, že by mohlo jít jen o účelové gesto, rituální pokání na oko, kterému by se nedalo věřit, na druhé straně že by neustálé opakování omluv dokola bylo chápáno jako slabošské podbízení a flagelantské sebezavržení. Z některý reakcí byl znát hrdý vzdor, že je třeba odmítnutím omluv nastavit zrcadlo ostatním, v zájmu těch, co marně čekají na omluvu za aktuálnější hříchy dneška. V diskusi zazněl i názor, že je třeba se bránit podsouvání tématu minulosti, když jsou tolik důležitá aktuální témata, např. situace hospodářské krize.
Problém je v tom, že v KSČM sice sami známe, jak se daří poučit se z minulých chyb a deformací, ale lidé to potřebují slyšet z úst, kterým mohou věřit. Taková syntéza kolektivní politické a morální odpovědnosti vůči minulosti sice nemůže řešit problémy budoucnosti, ale adekvátní sebereflexe činí každého kredibilnějším. Co jsou platná sebelepší programová řešení, když narazí na zeď nedůvěry. Obnovujme tedy aktivní, kritickou důvěru v politiku. Kořeny případného opětného totalitaritního úpadku mohou být banální, začínají v nenápadné nedůvěře v možnosti společenské dohody, v opomíjení politické kultury a v koketování se silami davu.
. Smysl diskuse o omluvě tehdy i dnes vidím v tom vysvětlit veřejnosti, že ona historická distance KSČM od zneužívání moci její předchůdkyní KSČ je stále platná, že je dokonce klíčovým parametrem její identity. Protože KSČM skutečně není KSČ a bez oné historické omluvy z mimořádného sjezdu KSČ v prosinci 1989 by nejspíš ani dnešní KSČM nevznikla. Proto jakékoliv relativizování této omluvy či snaha ji umenšovat v čase je myslím pro KSČM nepřijatelná.
Tentokrát téma omlouvání připomněli v letním období sami novináři. Využili k tomu skutečnost, že jsem se k této myšlence vrátil v dubnu 2009 v rozhovoru s jedním studentem politologie pro jeho diplomovou práci. V zmiňované diplomové práci je zaznamenáno, že jsem tentokrát v celkem pragmatické rovině uvedl že „k případné omluvě by se mělo přistoupit, pokud by to například byla podmínka ČSSD pro spolupráci“.. Z komentářů k tomuto výroku pak udělali alarmistický závěr, že může jít o nežádoucí politický handl. O to ale nejde. V politice se samozřejmě dohody dělají, pro kritickou distanci k minulosti to však není klíčový princip. Politika si hledá jako pramen vody vždy konkrétní cestu, jenom potřebuje, aby byla vedena určitou myšlenkou, určitým ideálem a ne pouhým technokratickým instinktem..
Alarmismus kolem omluvy je proto zbytečný. O podobě nové vlády budou stejně rozhodovat především jiné věci. Na druhou stranu ale řešení tohoto problému mám za logické i z hlediska mocensko pragmatického uplatňování ve volební soutěži Nejde o hlad po exekutivních funkcích, jde o to vymanit se z pouhého protestu, který v řadě problémů není prostě schopen lidem pomoci. Proto pýcha a vzdor ať roztají. Může to být pozitivní nabídka voličům, ne ústupek konkurentům. Voliče totiž opravdu nezajímají hádky a schválnosti mezi konkurenty, zajímá je soutěž myšlenek a respekt k volebním slibům i k historickým souvislostem.
Ano, já si osobně dovedu představit, že historický text omluvy KSČ by mohla dnešní KSČM v určitý okamžik korporativně převyprávět vlastními slovy. Právní důvody k tomu samozřejmě neexistují – kolegyně JUDr. Zuzka Bebarová-Rujbrová z poslaneckého klubu KSČM to dokonce 27.7. 2009 v jedné on-line diskusi vyjádřila slovy, že omlouvat by se spíš měli představitelé KSČ svým následovníkům v KSČM za to, jak zdiskreditovali myšlenku sociálně spravedlivé společnosti. Ale nejde o právní stránku věci. Jde o politickou odpovědnost, která nesouvisí s kriminální vinou ani s falešným moralizováním, ale s naším sebeuvědomováním. A to jak komunistů tak i nekomunistů. Osvědčí se tak prakticky vnitřní postoj každého.
Pod tlakem vnějšího diktátu by tohle všechno nemělo samozřejmě smysl. Jde o prvek důvěryhodnosti KSČM a také o výraz našeho dílu odpovědnosti za potenciál levice jako celku. V rámci této odpovědnosti KSČM ozřejmuje vztah k praktikám své předchůdkyně, ČSSD se zase vyrovnává se svou inklinací k velké koalici. Jasné slovo v této věci určené občanům i případným politickým partnerům může být užitečné. Ale na formě nějakého aktu důvěry až tolik nezáleží, o té budou rozhodovat konkrétní politické podmínky. Někdy se vytýká KSČM že nechce o těchto tématech diskutovat – tak tedy tímto zvedám tuto rukavici a diskutuji. Nic víc ale ani nic míň.