Bele sme a bodem, před Klausem i po něm
V posledních dnech jsem k mému značnému potěšení dostal velké množství nejrůznějších vzkazů, jejichž společným jmenovatelem byla nespokojenost a rozčarování z rozhodnutí ministra kultury obsadit místo generálního ředitele inženýrem ekonomie.
Krize v Alšově jihočeské galerii – muzeum umění, anebo vyskladněný depozitář?
Stále častěji slýcháme názor, že řízení kulturních institucí nejlépe zvládají tzv. manažeři, tedy lidé bez základních odborných předpokladů, kterým přece stačí jejich přirozený smysl pro systém a neotřesitelná rozhodnost. Nevím přesně, odkud tento mýtus relativizující hodnotu příslušného vzdělání a manažerské schopnosti odborníků pramení, nicméně se jistě dobře hodí v situacích, kdy se vedoucí pozice v muzeích, divadlech či orchestrech mají proměnit v trafiky pro „zasloužilé a spřátelené“. Samozřejmě ani zde není generalizace na místě, neboť existují i pozitivní příklady, ačkoliv ty opačné nejspíše převažují.
„Dajli medaili – nedajli medaili“ Milanu Knížákovi?
Během včerejšího dne rozvířila zasněženou hladinu českých medií zpráva o konci Knížákovy éry v pražské Národní galerii. Nepatřím – jak známo – do jeho fanklubu. A po všech těch zaručených zprávách a jejich dementování a dementi již dementovaného mi to připadalo jako ve filmu Anton Špelec Ostrostřelec, který se dětinsky těší na medaili, aby byl v zápětí trpce zklamán c.k. admiralitou, která to nezvládla zúřadovat a vše se o rok odkládá…
Kde pro Václava Klause začíná zítřek aneb O zemi, kde já platí více než my
Před dvaceti lety většina z nás prožívala opojné chvíle kolektivního nadšení z nečekaně rychle získané svobody. Většina z nás tehdy sdílela emotivně vypjatou atmosféru „sametové revoluce“ a hovořila stejným jazykem. Samozřejmě to netrvalo (a ani nemohlo trvat) věčně… Dvacet let poté již žijeme ve svobodné společnosti demokratického státu, který však – světe div se – nějak pozapomněl připomínku tohoto pro české i evropské dějiny vpravdě historického zlomu zařadit do kalendáře oficiálních reprezentačních akcí.
Kulturní Praha podpoří i kolotočáře
Kultura v Praze se dostala díky „citlivému“ postupu modré komunální politiky do hluboké krize. Poslední týdny názorně ukázaly, jak hluboká je propast mezi těmi, co mají vytváření podmínek pro kulturu v popisu práce a těmi, bez jejichž osobního angažmá by žádná nebyla. Jakýkoliv pokus o dialog se zdá předem ztracen, jakoby diskutující ani nemluvili stejným jazykem; polopravdy, zapírání a mechanické omílání téhož se staly (zatím bohužel) účinnými prostředky komunikace s kritickou veřejností. Pochopitelně se nejvíce hovoří o divadlech, jejichž existence je bezprostředně ohrožena. Jestliže pro pražské technology moci je nepřekonatelným problémem rozlišit komerční muzikálovou popkulturu od experimentálního přístupu umělecky náročnějších scén, pak jim snad pomůže absurditu stávajícího grantového systému ilustrovat příklad Muzea Muchy. Jeho podpora je totiž s částkou 4.586.397,-Kč hned po divadle Ta Fantastika v první kapitole grantového systému (dotace na vstupenku) nejvyšší.
O Knížákových mystifikacích, galerii a „dluzích“
Probíhající kritika Národní galerie v Praze (dále NG) je zaměřena na koncepční problémy a mezinárodní izolaci této instituce. Přesto její generální ředitel Milan Knížák neustále odbornou diskusi sráží do čistě osobní roviny – pro věcnou diskusi mu ostatně chybějí argumenty – a smyšlenými konstrukcemi se snaží sám sebe oslavovat jako velkého spasitele. Proto také vytvořil mediální obraz zničené a rozkradené instituce, do jejíhož vedení se – na základě nevyhraného výběrového řízení a jen díky politickým konexím – v červenci 1999 dostal. Protože se v centru Knížákových útoků objevuji sám, považuji za nezbytné na jeho nepravdivá tvrzení uveřejněná v České televizi (30.4.2008) a při tiskové konferenci NG (6.5.2008) reagovat:
Pražská Národní galerie versus berlínské Bodemuseum: 0 : 1 „nebo-li o pražském přeboru a lize mistrů“
Zahájení provozu Bodemusea se stalo v roce 2006 vrcholem kulturní sezóny v Berlíně. Slavnostní vernisáže se zúčastnila elita světového muzejnictví, o mimořádné kolekci sochařství a uměleckého řemesla doplněné ukázkami malířství referovala všechna média, a to jak německá tak zahraniční, lidé stály dlouhé fronty. Výsledkem je k dnešnímu dni ohromujících jeden a půl miliónu spokojených návštěvníků.
Knížákův smutný pomník uprostřed Prahy za veřejné peníze
Po delší době mediálního nezájmu se první program České televize rozhodl dát opět prostor debatě na téma Kaplického návrhu nové budovy Národní knihovny na pražské Letné (ČT 1, Máte slovo, 3. dubna 2008, 22.00. A to právem, neboť veřejnost dychtivě očekává výsledky několikaměsíční práce odborných týmů sestavených z iniciativy pražského primátora Béma.
Pane prezidente, mýlíte se …
Po delší době se k problémům týkajícím se novostavby Národní knihovny v Praze na Letné vyslovil i prezident České republiky Václav Klaus. A jak jinak, než že se postavil za jemu loajální pražské komunální politiky, kteří prý jsou „atakováni nesprávně“. Způsobem sobě vlastním celou situaci zevšeobecnil a využil ke kritice tzv. nepolitického rozhodování odborníků - „rozhodování odborné poroty je o návrhu jako takovém. Rozhodování o realizaci stavby financované z veřejných prostředků, z prostředků daňových poplatníků, je rozhodování úplně jiného typu“. Potažmo jakoby tím ovšem potvrzoval slova architekta Kaplického, jenž stávající situaci rozdmýchanou nekulturně vzpupnými postoji některých pražských zastupitelů a názorovou ekvilibristikou primátora okomentoval příměrem o diskusích v „tajných komnatách“ stranických sekretariátů.
