Kdo si zaplatil likvidaci politického osudu Víta Bárty, postupoval systematicky a důsledně. Zjevně podplatil pracovníky jeho vlastní firmy ABL a ti dodali kompro opravdu široké. Přes zhudlaření akce politickými „mafiány“ kolem ušpiněného Nečase je teď z Bárty politická mrtvola a jeho finanční investice do politiky v trapu. Nečasovi se nepovedl záměr rozkradení poslanců straničky Věcí veřejných, a tak musí zombie Bártu ještě chvíli strpět. Soustřeďme se nyní ale na zajímavý postranní efekt téhle neslavné akce.

Jedním z ukradených a v MfD publikovaných dokumentů z ABL byl záznam o telefonních aktivitách vysokého manažera ČEZu Daniela Rouse. Šlo o fotokopii oficiálního výpisu od poskytovatele mobilních služeb. Tu nemůže dostat jen tak někdo. Jen majitel telefonu, policie nebo tajné služby. Lze usuzovat, že poskytovatel při vyšetřování úniku informací uvedl, že uvedený výpis skutečně pořídil. Nicméně pořídil ho oficiálně pro Českou policii se souhlasem soudce. A zavládlo zděšení.

Varnsdorfský policista Marian Hudec postupoval tak, že k číslům z živého, závažného vyšetřovaného případu prostě připsal číslo další. Žádost podal děčínskému soudci a ten odposlechy (vydání výpisů) povolil. A pak už padla logická otázka, zdali Hudec nežádal o nějaká další čísla. Žádal. Nadřízení se nestačili divit. V obchodování s bílým masem povolil děčínský soudce sledovat číslo předsedy Ústavního soudu Rychetského, kancléře Weigla, podnikatelů, novinářů a lobbyistů, celkem kolem třiceti osob. Spekuluje se o tom, že informace se prodávaly dále na trhu za slušné ceny.

Ministr Pospíšil si pospíšil s politickým prohlášením, že soudce překročil svou pravomoc a měl by být ztrestán. Soudce Vávra, který s případem nemá nic společného, ovšem ministra poslal do háje. Má pravdu a ministr vypustil líbivou slinu. Soudce musí rozhodnout, zdali je případ závažný natolik, že se mají nasadit odposlechy, ale není už schopen kontrolovat jednotlivá čísla. Ostatně to ani technicky nejde, případně je to natolik riskantní či časově náročné, že to nemá smysl.

Pevné linky mají telefonní seznam, ale některá čísla jsou stejně tajná. Navíc linku může užívat někdo jiný. Mobily seznamy nemají a část z nich je zcela anonymní. Soudní úředníci mohou podezřelým leda zavolat, což je v rozporu s požadavkem utajení. Policie ručí za to, že čísla sedí a kontrolní mechanismus je na ní. Nicméně omyly ve sledování osob, které s kriminálními případy nemají nic společného, jsou nepochybně snadné. Čísla podezřelých se nezískávají snadno a řízkují se podle již získaných výpisů.

Zneužití odposlechu brání tedy pouze nadřízený policejní orgán. Ten svůj souhlas v daném případě popírá (podpis nadřízeného byl prý falšován), což bude předmětem dalšího šetření. Jasné je, že systém následné kontroly byl neefektivní. Strach je tu pochopitelný, protože za tohle se tentokrát bude asi u policie zavírat a budou padat hlavy. A velmi nepříjemné mohou být i další zpětné kontroly odposlechů… Při představě, že si takhle přivydělávalo více policistů, zamrazí.

Nepříjemnou skutečností ale je, že i informace o nelegálních odposleších se dostaly na veřejnost opět nelegálně. Byly ukradeny (přesný právní pojem je složitější) samotné inspekci Ministerstva vnitra. Za to by taky měly padat makovice. V kultivované zemi by vyzvali k demisi ministra vnitra. V českém Korumpostánu, kde se ministři vnitra střídají jako onuce, to nemá cenu.

Zaznamenal jsem také výtky vůči MfD. Že má zvláštní přístup k údajům. A že to neměla publikovat. No, noviny shánějí informace. Živí se tím. A pokud jim poskytne někdo právě takovou informaci, nemohou ji nepublikovat. Obávám se, že otištění v tomto případě je ve veřejném zájmu. Ano, nemusí se nám to líbit. Ale noviny v tomto případě dělají svou práci.