Zahraniční politika našeho západního světa dělá jednu botu za druhou a přitom se upřímně diví, že má stále menší respekt. Poslední nález amerických zpravodajských služeb, že Irán už čtyři roky nevyvíjí jaderné zbraně, je hřebíkem do rakve naší důvěryhodnosti. Závěry zpravodajců následně potvrdil i šéf světové atomové agentury Baradej. Čtyři roky jsme hrozili Teheránu pěstmi, chrastili sankcemi a drsně hovořili o možnostech preventivního úderu. Až jsme zjistili, že k němu už několik let nemáme valný důvod. Sorry. Iránský prezident Ahmadínežád podle Guardianu s gustem slaví vítězství perského lidu. A má co slavit, protože jsme troubové.

Irák jsme zplanýrovali kvůli hrozbě zbraní hromadného ničení. Dva roky jsme je pak po dobytí Iráku poctivě hledali, až jsme žádné nenašli. Celou tu dobu chudák český ministr Svoboda devótně opakoval, že se ty zbraně určitě najdou… Ani ve snu nás nenapadlo, že světová bezpečnost a politika se řídí informacemi vycucanými z prstu.

Popravili jsme diktátora Husajna, ale přes nějaký sto tisíc mrtvých se nám tam nepovedlo nastolit lepší režim. Demokratické volby v zemi naopak utužily bojovný islám a přiblížily Irák Iránu. To je fiasko, které nemá obdoby. Na severu země se pomalu připravuje vyhlášení nezávislosti Kurdistánu, pokud možno i s kusem Turecka. Koho budeme v následném konfliktu bombardovat, ještě není jasné.

Náš pakistánský spojenec Parvíz Mušaraf přestává být politicky únosný. Dříve nebo později ho vystřídá někdo s radikálnější islamistickou rétorikou. Moc okupačních armád v Afghánistánu končí na předměstích hlavního města. Vojenské zákroky k žádným dlouhodobějším úspěchům nevedly. A radikální islám je v spontánním odporu proti západní kultuře a Izraeli sjednocen jako nikdy předtím. Před tichým rozleptáváním spolehlivého saúdského a egyptského režimu raději zavíráme oči.

Za sedm let Bushovy vlády se svět změnil i ekonomicky. Skutečným smyslem irácké války měla být víra ve stabilizaci světového energetického trhu. Nestalo se. Energie je dražší než kdy předtím a je jí zoufalý nedostatek. Euroamerický svět nenápadně vyklízí hospodářské pole. Čína se viditelně stává velmocí a za ní postupuje i Indie. Mezinárodní napětí a ceny energie vrátily do hry Rusko. Před dvanácti lety se zdálo směšné. Dnes je bohaté a sebevědomé. Ekonomická závislost Evropy na Rusku se stává fatální. Čínská poptávka po ruské energii pak činí z Evropy hříčku v rukou kremelských imperátorů. Ropa a plyn jsou účinnější než všechny rakety.

Euroamerický svět je rozklížený. Jeho hašteřiví vládcové jakoby si neuvědomovali rychlost změn a jejich reakce je zoufale pomalá. Evropa ani Amerika účinněji neinvestují do své energetické samonosnosti. Snižuje se náskok ve vzdělání a zavádění inovací. I náš finanční systém je křehčí, než by se mohlo stát. Svět plného nákupního košíku nemusí být věčný.

Český mikrosvět jistě neovlivní globální dění. Stát se založenýma rukama se ale nevyplácí. Víc než kdy jindy proto potřebujeme nový Temelín a výkonnější školu. Oba tyto cíle se nám dnes vzdalují. I na vlastním dvorku jsme stejně neodpovědní jako ostatní.

Čas běží. Běží rychleji, než západní politikové myslí.