Vláda padla a opozice nepila šampus. Vládu totiž poslaly pod kytice její vlastní hlasy. S čím kdo zachází, tím také schází. Vláda byla postavena na dvou až čtyřech nepochopitelných přeběhlících, kteří nikdy předtím netvořili v ČSSD nějakou viditelnou opozici. Nikdy nepronesli významnější kritické slovo. Jen od určité chvíle začali hlasovat s vládou spolehlivěji než její vlastní poslanci. Až ale jednoho dne bylo nespokojenců uvnitř koalice víc než přeběhlíků a vláda se sesypala.

Vzpomínám si na divnou chvíli po volbách v roce 2006. Vyjednávali jsme bez valného nadšení o čemsi mezi velkou koalicí a opoziční smlouvou, ODS ale nechtěla přistoupit na žádné programové závazky. Ocitl jsem se mezi čtyřma očima s Mirkem Topolánkem v jeho kanceláři a bafali jsme cigára. Ptal jsem se, proč naše návrhy nevezme, když naše podmínky jsou vcelku mírné a pro něj výhodné. A výhodné pro zemi, protože vláda s podporou nad sto padesát či včetně lidovců nad sto šedesát hlasů by měla mandát jako zvon. Mohla by rozhodnout o Temelínu, prosadit důchodovou reformu a udržet rozpočtovou disciplínu v souladu s paktem stability. Předseda takové vlády by žil jako ve vatičce a občasné jednotlivé vzpurníky by rázně řešil mečem a ohněm. A dodal jsem, že ekonomika bude do roku 2009 šlapat spolehlivě na to, aby z toho premiéra nebolela hlava. To bylo asi trochu optimistické.

Topolánek na má slova souhlasně kýval, ale pak pronesl cosi, co mi vyrazilo dech. Prý chce najít řešení, za které by se nemusel stydět. Znělo to jako klišé, a taky to bylo to jenom klišé. Za dveřmi seděli Nečas, Langer a Tlustý. Ti zaboha dohodu s námi nechtěli. Bylo to logické. Dohoda Topolánka s Paroubkem by posílila Topolánka. Jenže oslabila ostatní předáky ODS. Byli léta zvyklí parazitovat na důležitosti jednoho či pár chybějících hlasů. Uměli vydírat a licitovat vlastní vysokou cenu. To by teď se silným mandátem vlády ale padlo a parlament by se stal druhořadým centrem moci. Proto se Topolánek nesměl dohodnout. A řešením, za které se nemusel stydět, byli nakonec Pohanka a Melčák…

Sociální demokrati vládli se stojedničkovou koalicí dost dlouho na to, aby věděli, že je to špatné řešení. Máte-li sto jedna stoprvních poslanců, stanete se hanebně otrokem skoro každého z nich. Až se ucho utrhne. Sociální demokrati za takové řešení zaplatili ztrátou dvou premiérů a gigantickým propadem preferencí. Mirek Topolánek si ale vybral totéž. Či lépe řečeno, bylo mu to vybráno.

Poučení je velice prostinké. Chraňme se další vlády se slabým mandátem.


PS. Dnes ve Štrasburku potvrdil, bohužel, Topolánek pověst slona v porcelánu. Drsně kritická poznámka k Obamově hospodářské politice (nepoučitelnosti a cestě do pekel) těsně před napjatě očekávanou schůzkou G 20 zbavila všechny iluzí o diplomatické soudnosti vrcholného představitele Evropy. Po těchto slovech pádu české vlády nikdo nelituje. Bez ohledu na to, co si kdo skutečně myslí o Obamovi.