Když jsem lezl z té tribuny u Anděla, crčely ze mne žloutky a bílky. Schůdky byly kluzké a tam dole ječela v tranzu tlupa zblblých lidiček, kteří se radostně dovolávali své nové totality, kde jejich oponent nesmí říci názor. Přišlo mi docela důležité ukázat, že se těch chudáků nebojím. Zůstal jsem tam proto ještě víc jak hodinu, abych si vyslechnul, jestli někdo z nich umí aspoň elementárně argumentovat. Nezklamal jsem se, opravdu neuměl.

Klasická scéna z psychologie davu. Tisíc jinak hodných a způsobných lidí dělá dohromady nesmysly. Z historie víme, že dav jinak slušných lidí rozvášněně ubije žida, cikána, Němce, zkrátka viníka čehosi, co s židy, cikány či konkrétními Němci zpravidla vůbec nesouvisí. Je zbytečné uvažovat, zdali ti lidé zrovna teď mají hnědé, rudé nebo nějaké náboženské podvlékačky. Je zbytečné volat, že moderní demokracie zná i poněkud jiné postupy… Je jistě důležité se ptát, kdo k porušování demokratických pravidel vyzývá, kdo je organizuje a kdo veřejně tvrdí, že je to právně všechno v pořádku, a hlavně, že se ti srabi nemají co bránit.

Překvapilo mne, kolik novodobých totalitních poskoků násilné umlčení oponenta schvalovalo. Kolika lidem se líbí mlátit a urážet druhé, když jim dojdou argumenty. Ranilo mne, kolik údajných sloupů morálky farizejsky dělalo, že se nic neděje. Potěšilo mne, že se našli lidé úplně ze všech stran politického spektra, kteří nahlas řekli ne. Doba se znovu stala sítem charakterů. Nikdo nemá stálé místo v dvoraně morální slávy předplaceno.

Asi největším zklamáním pro mne byly papírové noviny. Chápu, že má někdo jiný názor než já a respektuji to. Jistě chápu, že komerční noviny jsou trhem leckdy degradovány v obal na reklamu. Nicméně podprahové i otevřené výzvy k umlčení oponenta a jeho vaječné dehonestaci mi vzaly dech. Výsledem se dostavil. Byly doby, kdy jsem považoval komentáře novin za politický a morální orientační bod. Dnes je prostě nečtu… Ztratil jsem důvěru. Zbylo už jen pár jmen, které občas otvírám. Za všechny bych jmenoval Macháčkův blog.

Nechci tu provokovat tím, že se budu veřejně ptát, zdali Lidové noviny napíší už v příští volební kampani článek „Jak správně podříznout tu Paroubkovu svini.“ Celé je to přece nesmysl. Musíme si všichni udržet schopnost vzájemné komunikace, schopnost důstojně a věcně obhajovat své názory a přesvědčovat o nich argumenty. Musíme přestat opakovat svá pohodlná klišé a najít důvěru. Musíme uzdravit sebe, svou politiku i své noviny.

Sobecky přeji sám sobě, aby se mi to za sebe podařilo.