Smutná hudba Komitase Vardapeta
Byla to náhoda. Na koncert mne pozval kamarád. Rudolfinum bylo poloprázdné, měli jsme laciné lístky v druhé řadě. Přišel muzikant, sedl před klavír a po pár taktech to publiku došlo. I hudební diletant jako já pochopil, že teď hraje génius. Pochopili všichni. Seděli na zadku až do posledního z šesti přídavků, plácali jako smyslů zbaveni a tiše se rozešli, jakoby skončila zádušní mše za někoho blízkého.
Tak jsem poprvé slyšel Grigorije Lipmanoviče Sokolova. Ne, nechci dnes povídat o klavírním virtuosovi, který má dokonalou techniku a dává hudbě nezaměnitelnou duši. Snad někdy jindy. Dnes chci vzpomenout, jak jsem se onehdy hrabal na YouTube Sokolovovými nahrávkami a vykoukl na mne kousek úplně neznámé muziky. Já vím, mnozí jste lidé hudebně vzdělaní, ale já nikdy jméno Komitas Vardapet neslyšel. Jen ta muzika z pařížského koncertu podivně drásala a lezla pod nehty. Interpretovo mrazivé podání kladlo dramatickou otázku.
Vyhledal jsem si to. Komitas Vardapet se narodil jako Sogomon Gevorki Sogomonjan roku 1861 v turecké Kütahii. Maminka mu umřela ještě jako miminu, tatínek o pár let později. Arménská rodina byla téměř naturalizovaná a mluvila doma turecky. Babička vychovávala Sogomona do dvanácti, kdy ho přijali do arménského semináře. Ten ukončil a přijal mnišské jméno Komitas a později k němu připojil přídomek Vardapet, značící studovaného kněze.
V roce 1896 vyslali mladého mnicha na hudební studia do Německa. V Berlíně získal talentovaný muž titul doktora hudební vědy. Vrátil se do semináře v arménském Echmiadzinu, skládal a rekonstruoval liturgickou hudbu, řídil chór, cestoval Arménií a zapisoval lidové melodie a mnoho z nich upravoval pro sborový zpěv. Zaznamenal prý kolem 3000 písní.
Jako první ne-Evropan se stal zakladatelem a členem mezinárodní hudební společnosti, absolvoval mnoho přednášek, představení v Evropě, Turecku a Egyptě, kde představoval do té doby téměř neznámou arménskou hudbu. Od roku 1910 žil v Istanbulu. Řídil tam třistačlenný chór. Byl slavný, sklízel uznání a jeho život byl naplněn.
Jenže 24. duben 1915 byl pro Armény černým dnem. Začala nová vlna pronásledování Arménů, která končila smrtí pro statisíce. V Istanbulu tenkrát zatkli významné představitele arménské menšiny a deportovali je stovky kilometrů do vězení. Deportován byl i Komitas Vardapet. Komitasovi turečtí přátelé společně s americkým velvyslancem vymohli skladatelovo propuštění. Ale po pouhých patnácti dnech utrpení se vrátil zlomený člověk. Práci neobnovil a propukla u něj naplno duševní choroba.
Po třech letech v tureckém vojenském sanatoriu byl v roce 1919 převezen na pařížskou psychiatrickou kliniku, kde v roce 1935 zemřel. O rok později jeho popel spočinul v jerevanském Pantheonu. Komitasova gigantická sbírka uchovala kulturní dědictví zaniklé západní Arménie. Jeho hudba tak stále připomíná arménské utrpení.
Asi proto to Sokolovovo provedení tolik bolí.
Tak jsem poprvé slyšel Grigorije Lipmanoviče Sokolova. Ne, nechci dnes povídat o klavírním virtuosovi, který má dokonalou techniku a dává hudbě nezaměnitelnou duši. Snad někdy jindy. Dnes chci vzpomenout, jak jsem se onehdy hrabal na YouTube Sokolovovými nahrávkami a vykoukl na mne kousek úplně neznámé muziky. Já vím, mnozí jste lidé hudebně vzdělaní, ale já nikdy jméno Komitas Vardapet neslyšel. Jen ta muzika z pařížského koncertu podivně drásala a lezla pod nehty. Interpretovo mrazivé podání kladlo dramatickou otázku.
Vyhledal jsem si to. Komitas Vardapet se narodil jako Sogomon Gevorki Sogomonjan roku 1861 v turecké Kütahii. Maminka mu umřela ještě jako miminu, tatínek o pár let později. Arménská rodina byla téměř naturalizovaná a mluvila doma turecky. Babička vychovávala Sogomona do dvanácti, kdy ho přijali do arménského semináře. Ten ukončil a přijal mnišské jméno Komitas a později k němu připojil přídomek Vardapet, značící studovaného kněze.
V roce 1896 vyslali mladého mnicha na hudební studia do Německa. V Berlíně získal talentovaný muž titul doktora hudební vědy. Vrátil se do semináře v arménském Echmiadzinu, skládal a rekonstruoval liturgickou hudbu, řídil chór, cestoval Arménií a zapisoval lidové melodie a mnoho z nich upravoval pro sborový zpěv. Zaznamenal prý kolem 3000 písní.
Jako první ne-Evropan se stal zakladatelem a členem mezinárodní hudební společnosti, absolvoval mnoho přednášek, představení v Evropě, Turecku a Egyptě, kde představoval do té doby téměř neznámou arménskou hudbu. Od roku 1910 žil v Istanbulu. Řídil tam třistačlenný chór. Byl slavný, sklízel uznání a jeho život byl naplněn.
Jenže 24. duben 1915 byl pro Armény černým dnem. Začala nová vlna pronásledování Arménů, která končila smrtí pro statisíce. V Istanbulu tenkrát zatkli významné představitele arménské menšiny a deportovali je stovky kilometrů do vězení. Deportován byl i Komitas Vardapet. Komitasovi turečtí přátelé společně s americkým velvyslancem vymohli skladatelovo propuštění. Ale po pouhých patnácti dnech utrpení se vrátil zlomený člověk. Práci neobnovil a propukla u něj naplno duševní choroba.
Po třech letech v tureckém vojenském sanatoriu byl v roce 1919 převezen na pařížskou psychiatrickou kliniku, kde v roce 1935 zemřel. O rok později jeho popel spočinul v jerevanském Pantheonu. Komitasova gigantická sbírka uchovala kulturní dědictví zaniklé západní Arménie. Jeho hudba tak stále připomíná arménské utrpení.
Asi proto to Sokolovovo provedení tolik bolí.