Otázky, jak myslící člověk může být sociálním demokratem, dostávám často. Jak někdo může být levicovým ekonomem, se zdá mnohým čtenářům už vůbec nepochopitelné. To je přece contradictio in adjecto. Inu myslíme často v klišé, které nám někdo nakukal. Mnohé z těch klišé nesedí.

Nedávno jsem srkal kávu na zahrádce Lidového domu s dávným přítelem, který učí na jiné vysoké škole. Byl tam s ním jeden student a rozebírali jsme právě proběhlou diskusi. Student udělal ideologicky podbarvenou poznámku a kolega se ho prostě zeptal, jaký je tedy ekonomicky rozdíl mezi pravicí a levicí. Student prohlásil, že pravice ekonomiku stimuluje a levice brzdí tím, že chce místo motivace přerozdělovat a dělat dluhy. Vyměnili jsme si s kolegou soucitné pohledy.

Zeptal jsem se tedy věcně, o kolik tedy taková berlusconiovská Itálie nebo chiracovská Francie přerozděluje méně než my a o kolik má menší dluh. Student se zakuckal. Věděl, jak se měří přerozdělování (složenou kvótou) a dluh (podílem na HDP), ale neznal ty cifry. Kolega se provinile usmál (byl to jeho student) a položil otázku, ať to tedy srovná s průměrem EU. Žák si tipl, že po socanské vládě jsme teď někde nad průměrem. Skutečnost, že jsme docela hodně pod průměrem, mu vyrazila dech. Myslel si, že si z něj děláme legraci. S fakty se ovšem nežertuje…

Stejně nevěřícně zíral na vysvětlení, že levice a pravice se přou jen a jen o to, jak uspořádat svět ekonomicky efektivněji. Pravice věří v to, že člověk se má prostě hodit do vody. Levice se chce předtím zeptat, zdali umí plavat. Pravice dává šanci těm, kdo umí plavat, levice chce dát těm, kdo to neumí, šanci se to naučit. Pravice věří, že ti, kdo se utopili, motivují ostatní. Levice pokládá pohled na utopence za morbidní. Pravice oslavuje nejlepší plavce. Levice připomíná, že dobrý plavec má taky odpovědnost za ty, kdo se topí. Levice dbá, aby všichni doplavali na druhý břeh. Pravici zajímá čas nejlepších…

No, někdo moudřejší z pravice by ta přirovnání jistě napsal trochu jinak. Ale podstata by musela být stejná. Levice i pravice hledají efektivnější model hospodářství. I podle proklínaného Marxe, kterého nikdo z prostomyslných proklínačů nikdy nečetl, přece vítězí jedno ekonomické uspořádání nad druhým jen a jen vyšší produktivitou práce. Jinak nemá právo na existenci. Proto se ruský pseudolevicový model také zhroutil a západoevropská levice to nakonec vyhrála. Její model je ekonomicky výkonnější. A hodinová produktivita práce srovnatelná s vychvalovanými USA. Někde vyšší.

Student kontroval tím, že kdyby ta česká sociální demokracie přerozdělovala jen jako moderní Blair a měla jen takové dluhy jako Británie, byla by pro něj přijatelná. Mohl by ji i volit. Znovu jsme se zasmáli a vysvětlili, že bychom pak museli zvýšit naše přerozdělování o nějakých 100 miliard korun (3 % HDP) a skoro o polovinu zvýšit dluh. A dodali jsme, že volební program české sociální demokracie je hlavně ovlivněn pracemi lorda Giddense. To je bývalý rektor London School of Economics a hlavní ideový poradce Anthony Blaira.

Student byl zaražen a ptal se, není-li to jen hra s daty. Jestli by třeba od někoho nedostal jiné údaje. Bavili jsme se dokonale. Samozřejmě že existuje řada zdrojů. Ale v principu říká Mezinárodní měnový fond totéž, co nezávislé OECD nebo EUROSTAT a ČSÚ. To samé samozřejmě uvádí zpravodajská služba CIA. V datech jsou vždy nějaké ty chyby, ale významně se ty údaje opravdu falšovat nedají. Za chyby padají hlavy. Žádný statistik nechce mít ostudu. Oni to totiž jeho kolegové umí dopočítat. Ty cifry do sebe zapadají jako Lego. Když to nesedí, ptá se spousta lidí proč. A hledá, takže nakonec se to vždycky najde. Je to svět, který má řád.

Student se zatvářil vzdorovitě a zeptal se, jak je tedy možné, že se o tom píše v novinách jinak. Teď už byl tam, kde jsme ho chtěli mít. A dostal spravedlivou učitelskou lekci, že realita se studuje poctivě z odborných pramenů a tvrdých zdrojů, nikoli z plátků psaných kdejakými fanglonoši. A že závěr si každý musí udělat sám. A korektní závěr je zase jen o faktech. Teprve ta se konfrontují s idejemi.

Nevím, koho ten študák bude nakonec volit. Ostatně to ani není tak významné. Myslím, že vlastně zas moc nezáleží na tom, zdali jsme levičáci nebo pravičáci, buddhisti, Židi, katolíci nebo muslimové. Stačí, když budeme korektně spolupracovat a budeme mít elementární úctu k faktům.