Evropská unie bude muset po běloruských prezidentských volbách přehodnotit vztahy s Minskem.

Stejný vítěz, stejné praktiky. Tak by se v jedné větě daly shrnout nedávné prezidentské volby v Bělorusku. Nejde ji však konstatovat s lehkým údivem.

Hlasování přitom žádnou senzaci nepředpokládalo. Volební průzkumy, včetně nezávislých, favorizovaly Alexandra Lukašenka a o vítězi voleb tak bylo fakticky rozhodnuto ještě před otevřením volebních místností. I Evropská unie se, podle rčení lepší Lukašenko na prezidentském postu než oranžový požár na střeše, smířila se znovuzvolením nesměnného běloruského lídra.

Očekávalo se proto, že Baťka, jak svému vůdci běloruský lid říká, přistoupí na hru podle západních pravidel, vše se obejde bez pendrekového postludia a vzájemné vztahy Bruselu a Minsku se budou nadále zlepšovat.

Politická matematika se v tomto případě zdála být bezchybná. Alexandru Lukašenkovi byl nabídnut lákavý stimul v podobě třímiliardové dotace z evropských fondů, kterou mělo Bělorusko obdržet v případě alespoň formálně svobodných voleb. Klacky pod nohy neměl házet ani Kreml, jenž se s Lukašenkem v průběhu roku rozkmotřil a ruská provládní média, k radosti Unie, dělala vše proto, aby běloruského lídra vykreslila v černých konturách.

Do samotných voleb tak vše běželo jako na drátkách. Prakticky všichni Lukašenkovi protikandidáti byli zaregistrováni, dostali prostor ve sdělovacích prostředcích (byť značně omezený, ale podmínka jako taková byla splněna) a na rozdíl od minulých let se nesetkali s tak výraznou restrikcí v průběhu předvolební agitace.

Co se stalo v samotný den voleb a proč se formálně čisté volby zvrhly v tradiční frašku, ví pouze sám Alexandr Lukašenko.

Podle některých názorů se běloruský vůdce, žijící v dichotomickém pojetí světa, ve kterém liberalizace režimu automaticky znamená ztrátu moci, a silové praktiky vůči opozici jsou zárukou dlouhé vlády, zalekl možných požadavků, jež by mohla stupňovat Evropská unie a opoziční představitelé. Proto se uchýlil k již šestnácti lety prověřené praktice a své politické oponenty statisticky i fyzicky doslova rozprášil.

Svou roli v Lukašenkově obratu mohla sehrát i normalizace vztahů s Moskvou. Oba stát v předvečer hlasování o běloruském prezidentovi vyřešily otázku vybírání cla za dodávky ruské ropy. Bělorusko znovu od 1. ledna 2011 může importovat černé zlato bez celní přirážky a do státní kasy znovu budou přitékat peníze z reexportu. Běloruský prezident mohl tento krok Kremlu považovat za podporu a za vhodný moment k zastavení liberalizace požadovanou Evropskou unií.

Poté, co splaskly evropské naděje na dohodu s Lukašenkem, otázkou zůstává, jak se dál bude vyvíjet vztah mezi Unií a Běloruskem. Násilné rozehnání demonstrace proti falzifikaci voleb a následný hon na opoziční aktivisty vrátily dialog znovu na začátek.

Ačkoliv si je Minsk vědom, že z Bruselu slibované tři miliardy euro nedostane, jeho strategie, jak ze vzniklé situace vytěžit nějaké dividendy, je zřejmá. Podobně jako po prezidentských volbách v roce 2006 bude s EU handlovat o různé výhody výměnou za propuštění opozičních předáků. Tehdy se předmětem obchodu stal Alexandr Kozulin, uvězněný na 5,5 let za organizování masových nepokojů. Nyní jím může být hlavní Lukašenkův volební oponent Vladimir Nekljajev, obviněný ze stejného činu.

Brusel by však neměl spoléhat na to, až v Minsku budou připraveni na politické obchodování nebo čekat až se znovu běloruské zahraničněpolitické kyvadlo vychýlí od Ruska směrem k Evropě. Evropská unie musí sama vypracovat novou strategii vůči Bělorusku. Manévrovací prostor přitom není tak velký, jak by se mohlo zdát.

Plně izolovat Bělorusko, nehledě na to, jak velkým lákadlem se tato myšlenka jeví, nelze. Takový krok by nejenže nic hmatatelného nepřinesl, ale naopak by de facto znamenal krach Východního partnerství – projektu na posílení vazeb mezi EU a postsovětskými státy, v jehož rámci „evropeizace“ Běloruska hraje zásadní roli.

Brusel musí zvolit takový postoj, kterým na jednu stranu dá najevo nespokojenost s povolebními represemi, nad nimiž nelze přivírat oči, a zároveň na straně druhé si svou pozicí nesmí od sebe Bělorusko zcela oddálit.

S optimálním řešením, jak potrestat běloruský režim a ne jeho občany, přišel například náš severní soused.

Varšava hodlá rozšířit černý seznam osob, které mají zakázán vjezd do Polska, potažmo tedy i do Evropské unie, a naopak plánuje zjednodušit vydávání víz běloruským občanům. Toto opatření má náležitě potrestat běloruskou věrchušku zodpovědnou za represe a současně dává možnost prostým Bělorusům navázat intenzivnější kontakt se svými sousedy.

Otevření hranic pro Bělorusy bude mít jedině pozitivní efekt a to nejen z hlediska rozšíření vzájemných vztahů na nejnižší úrovni. Může rovněž motivovat k vzniku a rozšíření zdola organizovaných (tzv. grassroots) hnutí. Právě tento lokální aktivismus, založený na snaze zlepšit životní úroveň v zemi, má mnohem větší šanci přimět vládnoucí režim k změnám, než nejednotná politická opozice.

Bylo by nepřesné tvrdit, že nedávné běloruské prezidentské volby Evropská unie prohrála na celé čáře a Minsk znovu dal přednost Kremlu před Bruselem. Alexandr Lukašenko rád hraje na obě strany, a pokud je pro něho dnes vhodnější partner Rusko, neznamená to, že jím bude i zítra. V letošním roce oba státy čekají nová jednání o smlouvě na dodávky plynu, která jejich vzájemné vztahy mohou opět vyostřit.

Evropská unie by se proto neměla otáčet k Minsku zády. Bělorusko představuje pro Unii významný transportní koridor, kterým proudí energetické suroviny z Východu na Západ, a díky společným kulturním a historickým kořenů je neoddělitelnou součástí evropské rodiny. Přestože se běloruský režim z ní znovu dobrovolně vydědil, neznamená to, že Brusel by se měl vzdát všech integračních snah. Evropská unie by však neměla lákat na lukrativní nabídky pouze Lukašenkův režim. Měla by se stát přitažlivou předně pro samotné Bělorusy. Unie má v tomto ohledu mnohem větší potenciál než Rusko.