Senzace se nekoná, Vladimir Putin se příští rok vrátí do Kremlu. Dmitrij Medveděv za svou věrnou službu dostane post předsedy vlády.

Medveděvovo prezidentské intermezzo končí. Příští rok se Vladimir Putin znovu vrátí do Kremlu. Rébus, kdo bude po roce 2012 vládnout Rusku, byl vyřešen na předvolebním sjezdu Jednotného Ruska. Dosluhující hlava ruského státu Dmitrij Medveděv zdvořile nabídl na dalších šest až dvanáct let premiéru Putinovi své místo. Na oplátku Medveděv dostal zlatý padák v podobě postu šéfa vládního kabinetu.

Pozoruhodné na celém procesu předání klíčů od Kremlu je, na jakém místě a jakou formou k němu došlo. Nehledě na to, jak nesamostatným a závislým prezidentem Medveděv byl, o jeho rozhodnutí vystoupit s tak pro celou zemi důležitým projevem se do poslední chvíle nevědělo.

Ještě ve středu jsme s kolegy na moskevském koncertu The Plastic People of the Universe žertovali, že Dmitrij Medveděv oznámí svou kandidatur v sobotu naschvál všem novinářům, kteří sjezd Jednotného Ruska ignorovali a na víkend mají jiné plány. Proč si jako nestraník vybral právě předvolební sjezd strany, jejíž politika má daleko k jeho rétorického liberalismu, je zvláštní.

Nejvíce zarážející je, že své rozhodnutí fakticky nijak nevysvětlil. Proč předal otěže vlády znovu Putinovi: Protože to bylo součást nějaké dohody? Protože nesplnil předsevzetí, která si dal po příchodu do Kremlu? Můžeme jen hádat.

Pro současný ruský režim je pak do jisté míry symptomatické, že o budoucím prezidentovi nerozhodli voliči, ale jak přiznal Dmitrij Medveděv, o této variantě bylo rozhodnuto už dávno. Stoický klid na sjezdu přítomného předsedy ruské Centrální volební komise, který by jako první měl hájit volební práva občanů, to pouze potvrzuje.

Samotná rotace na nejvyšších postech ruského mocenské hierarchie je překvapením pouze zčásti. Návrat Putina do prezidentského křesla se očekával. Absence alespoň byť sebemenšího náznaku předvolební kampaně nebo snahy vystoupit z Putinova stínu signalizovalo, že Medveděv rezignoval na snahu zůstat v Kremlu na druhé funkční období.

Rozhodnutí jmenovat po volbách dosluhujícího Medveděva na premiérský post však nelze nazvat jinak, než nečekané. Favoritem na funkci předsedy vlády byl současný ministr financí Alexej Kudrin. S Dmitrijem Medveděvem se počítalo maximálně jako s vicepremiérem pro modernizaci či šéfem ruského Silicon Valley – Skolkova.

Přesunutí Medveděva na premiérský post je z Putinova pohledu zcela logické. Za poslední čtyři roky Medveděv dokázal, že je zcela loajální partner (což si Vladimir Vladimirovič cenní na svých podřízených ze všeho nejvíce) a vyplní jakýkoliv úkol. Je tedy zřejmé, že Medveděv bude takovým premiérem, jakým byl prezidentem. Čistě formální.

Znovu se však objevuje problém, který vznikl za Putinova premiérství. Jakékoliv změny v ruské vládě budou zablokovány. Pokud se Medveděv nerozhodne odejít z vlastní vůle (což není vyloučeno), sotva ho Putin v nejbližších šesti nebo dvanácti letech zbaví funkce. Vždyť by to znamenalo konec diumvirátu, tzv. vládním tandemu, na kterém si tak oba politici zakládají. Znovu tak ruští ministři nebudou nést žádnou odpovědnost za neúspěšné reformy, katastrofy nebo atentáty.

Postavení Medveděva do čela kandidátky Jednotného Ruska do určité míry předpovídá, jak budou vypadat prosincové parlamentní volby. Prognózy, podle kterých mělo Jednotné Rusko ztratit ústavní většinu v dolní komoře ruského parlamentu na úkor menších stran, se zřejmě nesplní. Sotva může strana, v jejímž čele stojí prezident, získat méně, než padesát procent hlasů.

Oživení ruského stranického systému o nové strany se tak konat nebude. Svědčí o tom i nedávná historie s prokremelským liberálním uskupení Pravoje dělo. Kreml nejdříve do vedení strany dosadil oligarcha a třetího nejbohatšího Rusa Michaila Prochorova, aby ho týden před sjezdem Jednotného Ruska z ní vyhnal.

Putinův návrat přesto není pro Rusko žádná tragédie. Kormidlo ruské politiky se zásadním způsobem neotočí. Za Medveděvova prezidentování se situace oproti Putinově osmiletce prakticky nezměnila.

Volby zůstaly stínovým divadlem, s pečlivě vybranými herci. Přestože ruská občanská společnost posílila, na rozhodovaní stále nemá žádný vliv – ať se to týká ekologie nebo bourání historických památek. K dobru Medveděvovy epochy je možné připsat, že nedošlo k podobnému excesu jako s Politkovskou. Jen smrt advokáta Sergeje Magnitského zůstává nepříjemnou kaňkou, které se Medveděv nemůže zbavit.

Revoluci nečeká ani ruskou zahraniční politiku. Pražský podpis nové smlouvy o omezení jaderného arzenálu a stisknutí tlačítka restart mírně změnily tón, nikoliv obsah vztahů mezi Ruskem a Západem. Po roce 2012 bude jen pro některé politiky lehčí najít odpověď na otázku, proč se Moskvě a Severoatlantické alianci nepodařilo upevnit spolupráci v Afghánistánu, nebo proč doposud není podepsána nová dohoda o partnerství mezi Evropskou unií s Ruskem.

Vladimir Vladimirovič se podle plánu za pár měsíců vrátí do Kremlu, jenž vlastně ani neopustil. S ním se vrací také pocit, že Rusko stojí na pokraji nové brežněvovské éry, se všemi jejími plusy a mínusy. Snad Vladimir Putin takovému pokušení odolá.