Severokavkazský Dagestán je jeden z nejzajímavějších ruských regionů. Dojem z ní nekazí ani časté zprávy o výbuších a přestřelkách mezi ozbrojenci a vládními silami.

Za první čtvrtrok si konflikt mezi ozbrojenci a vládními silami vyžádal 83 mrtvých a 33 raněných. Začátkem května následkem dvojitého výbuchu v regionální metropoli zemřelo 14 osob, dalších 63 bylo zraněno.

Právě tato tragická statistika je vlastně jediné, co se o severokavkazském Dagestánu objevuje v médiích. Již podruhé jsem se mohl osobně přesvědčit, že jeden z nejzajímavějších ruských regionů vypadá trochu jinak, než o něm píše černá kronika.

Minulý týden jsem byl pozván administrativou hlavy Dagestánu (za což bych jim chtěl vyjádřit ještě jednou svůj dík) na prezentaci ekonomického potenciálu republiky. Podrobnější reportáže nejen na toto téma si čtenáři budou moci přečíst v nejbližších dnech na Aktuálně.cz. Zde na blogu bych rád zmínil některé poznámky, které mě zaujaly.

Machačkala, hlavní město republiky, se rozšiřuje poněkud chaoticky. Za posledních deset let se počet obyvatel metropole zvýšil bezmála o čtvrtinu. Podle názoru úředníka z prezidentské administrativy, město pro většinu nemístních slouží jako tranzitní bod k migraci do centrálního Ruska.

Město je proto zjevně přelidněné a trpí nadmírou automobilů. Zácpy vznikají prakticky kdekoliv. Svůj podíl na tom mají také místní řidiči se specifickým stylem řízení.

Jako cizinec, který na první pohled nezapadal do města, jsem necítil nějaké obavy o svou bezpečnost. Bez problému jsem se procházel a jezdil soukromými taxíky. V noci se však občas střílí.

Policisté nebo vojáci nejsou ve městě příliš vidět. Převážně postávají u důležitých budov v centru města nebo na okraji, u vjezdu.

Islám neztrácí v republice na síle. Pro místní obyvatele, v první řadě mládež, je to způsob sebeidentifikace. Někteří rodiče neskrývají obavu z religióznosti svých potomků. Přiznávají však, že to je spíše kvůli stereotypům.

Ve městě je možné vidět nemalé množství dívek v šátcích a tradičních oděvech. Náboženství sem, náboženství tam – zcela jasně však mají navrch zcela světsky oblečené dívky. A to platí, k mému malému překvapení o vzdálenějších okresech. Ani v letadle se nikdo horečně nepřevléká. Namalované slečny míří z Moskvy do své „malé vlasti“ v minisukních.

Móda na nikáb alá Saudská Arábie je podle místních dávno pryč.

Republika má velký investiční apetit a generuje vlastní ambiciózní projekty – rozšíření Machačkaly o moderní předměstí, kvalitativní rozvoj republikového turistického byznysu nebo vybudování tzv. kaspického transportního hubu (mimochodem, už nyní se z Dagestánu po moři vyváží obilí do Íránu).

Nehledě na nepříliš pozitivní reputaci zahraniční investice do Dagestánu proudí. Když pomineme offshory, tak velký zájem o republiku, kupodivu, projevuje třeba Čína. Najdou se dokonce i české firmy. Například turnovský Sklostroj se společně s Českou exportní bankou podílel na modernizaci sklárny v Dagestánských ogních. Západní specialisté se pracovat v neklidné republice, alespoň podle jejich slov, nebojí.

Ruské investice naopak, jak tvrdí hlava republiky i samotní podnikatelé, brzdí vysoké úrokové sazby (okolo šestnácti procent).
V Dagestánu mají silné pozice komunisté. Regionální organizace komunistické strany sídlí přímo v budově radnice. Státostrana Jednotné Rusko, která loni v prosincových volbách získala víc jak osmdesát procent, sídlí v Domě odborů. Paradoxně.

Bývalý prezident Dmitrij Medveděv se v republice netěšil velké popularitě. Billboard jeho předchůdce-nástupce však tak trochu připomíná portrét císaře pána. Se vším všudy.

Českou republiku si v Dagestánu ještě občas pletou s Československem. Stanislav Vlasov, vedoucí městského odboru pro vztahy se společenskými a politickými organizacemi severodagestánského Kizljaru, s nostalgií vzpomínal jak, si před čtyřiceti lety dopisoval s Olgou Čajkovou (?). Utužování internacionální družby s dlouhovlasou českou krasavicí využíval také k výměně desek. Karla Gotta si pamatuje pořád dobře.

Kolektivním sportem číslo jedna v Dagestánu je fotbal. Za machačkalinské Anži hrají takoví hráči jako Samuel Eto’o nebo Roberto Carlos. O hokejové mistrovství se místní zajímali také. Některým bylo prý upřímně líto, že o zlato nebojovali Rusové s námi.

Islám má v Dagestánu svou tradici, podobně jako výroba koňaku. Po rozpadu Sovětského svazu byla většina lihovarů zavřena. Přežilo jen pár zavedených značek. Mezi ně patří i kizljarský koňak, jeden z hlavních brandů republiky, který pijí prý i v Kremlu.