Po Dagestánu přišlo v mých cestách na Severní Kavkaz na řadu klidnější, ale neméně zajímavé Ingušsko.

Severní Kavkaz je jako magnet. Stačí se tam jednou podívat a svou kulturní jinakostí, přírodními krásami, komplikovanou historií a přítomností k sobě znovu a znovu láká nebohého Evropana. Tak je tomu alespoň v mém případě.

Na Kavkaz jsem začal cestovat rád, a když se naskytla možnost tři týdny po mé cestě do Dagestánu navštívit Ingušsko, nemohl jsem odmítnout. Plnohodnotnou reportáž o návštěvě této republiky v nejbližších dnes najdete, jako tradičně, na hlavní stránce Aktuálně.cz. Zde na blogu bych rád zmínil některé poznámky, které mě zaujaly.

Ingušská republika sousedí s regiony, které se netěší zrovna dobré reputaci. Na jihu hraničí s Gruzií a na východě sousedí s Čečenskem.

V Ingušsku se rozprostírají nádherné hory. Krajina v nížině připomíná tu naši. Na rozdíl od Dagestánu je příjemně zelená, posetá lesy. Snad jen u nás se dobytek nepromenáduje po hlavní silnici, jak je tomu v Ingušsku.

Ingušsko je jeden z mála severokavkazských regionů, který se může pochlubit snížením teroristické aktivity. Bezmála o polovinu se snížil počet obětí ozbrojeného konfliktu mezi vládními silami a islamisty. Co je však zajímavé, kontrolní stanoviště, připomínající betonové bunkry, jsou v republice vidět častěji, než v Dagestánu.

Velké množství policistů, vyzbrojených kalašnikovy, stojí za bývalým hlavním městem Nazraň. Zejména v blízkosti hranice se Severní Osetií.

Severoosetinskou metropoli Vladikavkaz a Nazraň dělí bezmála 20 kilometrů. Hranice mezi nimi však vypadá, jakoby jste přejížděli z jednoho státu do druhého. Železné závory, hraniční kontroly, checkpointy.

Snaha oddělit od sebe obě metropole spočívá v doposud trvajícím vzájemném antagonismu. Dvacet let prošlo, ale ozbrojený konflikt, a tak zvaná genocidu Ingušů, která jej doprovázela, nejsou zapomenuty.

Ingušové, zejména z okresu, kteří byli v roce 1992 násilně vyhnáni ze Severní Osetie, nemohou svým sousedům přijít na jméno. A to včetně mladých lidí. Konflikt v jejich srdci stále hoří. Pokud je nepovažují přímo za nepřátele, tak jim nedůvěřují a někteří si myslí, že si stále přejí Inguše zlikvidovat.

Všichni obyvatelé, se kterými jsem měl možnost hovořit, si na druhou stranu nemyslí, že v dohledné době znovu budou oba národy proti sobě bojovat.

Se sousedním Čečenskem mají však Ingušové vztahy mnohem lepší. Oba národy do roku 1992 žily ve společně v Čečensko-ingušské ASSR. A i doposud Čečence nezřídka v Ingušsku nazývají svými bratry. Nabízí se dokonce srovnání vztahu mezi Českem a Slovenskem.

V Ingušsku jsou přesvědčeni, že kdyby ke konfliktu se Severní Osetií přeci jenom došlo, Ramzan Kadyrov by se nezdráhal pomoci svým bratrům. Nehledě na pozici Kremlu.

Sousední Gruzii obyvatelé Ingušska negativně nevnímají. O pozici Moskvy si myslí své, převážně s ní nesouhlasí (mimochodem, dnes byl zveřejněn průzkum veřejného mínění, podle něhož Rusové považují Gruzii za nejvíce nepřátelskou z bývalých sovětských republik).

V Ingušsku si svého prezidenta Junus-Beka Jevkurova váží. Prý konečně začal dělat něco se špatnou ekonomickou situací, při něm se zlepšila bezpečnostní situace v republice a její perspektivy. Podnikatel Magomed je dokonce toho názoru, že Ingušsko má nyní lepší rozvojový potenciál, než sousední severokavkazské regiony.

Přesto mě trochu překvapilo, když jsem se bavil s asi dvacetiletou slečnou, která vystudovala mikrobiologii, vyvíjela vakcínu proti tuberkulóze a teď pracuje v restauraci za 10 tisíc měsíčně. A to není ojedinělý případ.

Malá vsuvka ze Severní Osetie

S Madinou, managerkou místní televizní stanice Magas, jsem se podíval do sousední Severní Osetie. Rozdíl mezi oběma republikami je znát. Vladikavkaz více připomíná ruské/sovětské regionální centrum, než Nazraň.

Ve Vladikavkazu existuje viditelný rozdíl mezi centrem města a jeho periférií. V centru severoosetinské metropole stojí panelové domy, jezdí zde staré československé tramvaje a sovětská architektura tu zanechala silnou stopu.

Na okraji Vladikavkazu, v rohu nuzného trhu peče své výborné osetinské koláče asi padesátiletá Viola. Pohostinná majitelka ve své kavárničce vaří a žije. Dříve prý procestovala polovinu tehdejšího východního bloku. Do Československa se také podívala. Sní o tom, že se ještě jednou podívá do zahraničí.