Společně s debatou o důsledcích schválení či neschválení Lisabonské smlouvy se zároveň vede diskuze o tom, jaká možnost nejvíce vyhovuje Rusku. Vzhledem ke kontaktům, které někteří přední euroskeptici mají, panuje názor, že Moskva dává přednost amorfní Evropské unii před konsolidovaným uskupením, a je tedy protivníkem Lisabonské smlouvy. Opak může být pravdou.

Z médií i úst některých českých politiků zaznívá názor, že Moskva si přeje rozvrátit Evropskou unii a obnovit mocenský status, jež ztratila s pádem železné opony. Tento argument mimo jiné použil i předseda vlády Mirek Topolánek při obhajobě nutnosti ratifikace Lisabonské smlouvy. Podle jeho slov stále asertivnější Rusko posiluje své sféry vlivu, na výběr je buď Lisabon nebo ruská náruč.

Na základě této pozice by hlouběji integrovaná Evropská unie s jednotnou zahraniční politikou měla lépe čelit ruskému vlivu a razantněji realizovat svou politiku na postsovětském prostoru. To se v první řadě týká diverzifikace importu energetických surovin prostřednictvím vybudování na Rusku nezávislé transportní infrastruktury a rozšíření spolupráce s těmi postsovětskými státy, které mohou sehrát roli exportéra.

Odpovídá však tento argument skutečnosti?

V současné době je zahraniční politika Unie prováděna na základě konsenzu všech členských států. Tedy, pokud je jeden ze členských států proti určitému rozhodnutí, může využít svého práva veta a rozhodnutí zablokovat. V konkrétním případě tuto možnost využilo Polsko, když v roce 2006 vetovalo jednání o nové smlouvě mezi EU a Ruskem. V minulém roce tak učinila Litva.

V případě, že vstoupí v platnost Lisabonská smlouva a s ní i možnost hlasování kvalifikovanou většinou, pozice jednoho státu nebude hrát při rozhodování zásadní roli. Z jedné strany tak bude odblokována patová situace, kdy v konkrétním případě evropsko-ruských vztahů je nutné nastavit nové rámce spolupráce, na druhou stranu tento mechanismus může protiřečit zájmům některých států.

Zmíněná Litva měla pro svou pozici náležitý důvod. Chtěla se její pomocí domoci obnovení dodávek ropy po ropovodu Družba. Ty byly zastaveny v roce 2006 poté, co Vilnius prodal v privatizaci část rafinerie Mažeikiai nafta polskému koncernu PNK Orlen místo ruskému Lukoilu. V případě hlasování kvalifikovanou většinou by Litva musela spoléhat na solidaritu dalších států.

Lisabonská smlouva rovněž zásadním způsobem nekoriguje vliv větších zemí. Nelze proto vyloučit, že v budoucnu budou snadněji realizovány ruské projekty Nord Stream a South Stream, kterých se účastní německé a italské společnosti, než alternativní projekty Nabucco a Transkaspický plynovod.

Kromě bezpečnostního rizika vyplývajícího pro EU ze zvýšení energetické závislosti na Moskvě, by spuštění ruských plynovodů mohlo konkrétně České republice přinést ekonomické ztráty. Podle East European Gas Analysis by ČR, nehledě na smlouvu do roku 2035, ztratila svůj privilegovaný tranzitní status, neboť převážná část plynu by byla do Německa dodávána buď přímo, nebo přes Rakousko.

Posilování obranné složky Evropské unie taktéž přináší Rusku spíše výhodu než ztrátu. Čím silnější bude Unie ve vojenském oblasti, tím více se bude marginalizovat role Spojených států a NATO na evropském kontinentu. A zejména zmenšení vlivu USA v Evropě je jeden z dlouhodobých cílů Ruska.

Silná Evropská unie vycházející z Lisabonské smlouvy tedy pomáhá Moskvě zabít několik much jednou ranou. Role států se skeptickým vztahem k Rusku bude snížena. Ruské plány na posílení pozice na evropském energetickém trhu nebudou změnou podoby EU zásadně narušeny. Vliv Spojených států bude postupně zmenšen.

Lisabonská smlouva je bezpochyby důležitý a potřebný dokument, který posune Evropskou unii dál na cestě k akceschopnějšímu a vlivnějšímu uskupení. Zakládat ratifikaci smlouvy na falešných argumentech je však kontraproduktivní.