V Rusku je pakt Ribbentrop-Molotov stále vnímán rozporuplně. Problém představuje to, že se z vládě loajálních médií vytratila historická sebereflexe a zůstala stopa tendenčního výkladu.

V předvečer kulatého výročí začátku druhé světové války si Evropa připomněla událost, která je s útokem nacistického Německa na Polsko spojena. Dvacátého třetího srpna 1939 byla v Moskvě podepsána sovětsko-německá smlouva o neútočení nebo-li tzv. pakt Ribbentrop-Molotov.

Výročí podepsání smlouvy si připomnělo i Rusko, coby právní nástupce jednoho ze signatářů. Oficiálně byl dokument v roce 1989 Sjezdem lidových poslanců SSSR odsouzen a přiznán aktem agrese, přesto i nadále zůstává jedním z hořkých momentů ruských dějin a společnost k němu zaujímá nejednoznačný postoj.

Podle průzkumu veřejného mínění sociologické agentury Levada-Centr 34 % respondentů se staví kladně k sovětsko-německé smlouvě a negativně 23 %. Přičemž celkově o tajném protokolu, jehož prostřednictvím si SSSR a Německo rozdělily sféry vlivu na evropském kontinentu, slyšelo 49 % dotázaných, 39 % nikoliv.

Jubileum nezůstalo ani stranou zájmu ruských médií. A to jak opozičně naladěných k nynějšímu ruskému režimu, tak i k němu loajálních. Novaja gazeta zveřejnila článek o sovětské pomoci nacistickému Německu po podepsání paktu, časopis New Times mu věnoval hlavní část čísla.

V týdeníku Nězavisimoje vojennoje obozrenije se objevil několikastránkový text, v němž patriotický historik Alexandr Širokorad píše, že kořeny podpisu paktu sahají až k Versailleské smlouvě a Moskva de facto neměla na výběr. Buď válka, nebo mír.

Kromě vyzdvihování sovětské pragmatické politiky se autor zmiňuje o tzv. sanitárním kordonu z nově nezávislých států, které vznikly po první světové válce pouze jako nárazníkové pásmo proti německé a ruské/sovětské agresi.

Neodpustil si také zmínit například to, že si národnostně různorodé Československo mohlo zachovat územní celistvost „do roku 1938 pouze na bodácích Anglie a Francie a na sovětských do roku 1991. Hned poté, co bodáky zmizely, se Československo začalo rozpadat.“

Sedmdesáté výročí podepsání paktu mělo nemalý význam i pro Kreml. Třetího července byla Parlamentním shromáždění OBSE zveřejněna Vilniuská deklarace obsahující rezoluci, ve které je stalinismu a nacismu dávána vina za genocidy, vojenské zločiny a zločiny proti lidskosti. Rovněž v ní byla zmíněna iniciativa Evropského parlamentu, jenž 23. srpen navrhl vyhlásit evropským dnem památky obětí stalinismu a nacismu.

Proti srovnávání nacismus se stalinismem se ohradilo ruské ministerstvo zahraničí a horní komora parlamentu v ní uviděla „aktivní snahy přehodnotit skutečné příčiny druhé světové války a uvalit na SSSR stejnou odpovědnost jakou mělo nacistické Německo za její rozpoutání.“ Rozlišovat mezi stalinismem a nacismem přizval i patriarcha Kirill.

Jubileum posloužilo Kremlu jako možnost prezentovat vlastní pohled na pakt a uvést argumenty, proč byl podepsán. Zároveň tím i vyvrátit výklad smlouvy jako sbratření dvou totalitních režimů, jejichž zahraniční politika se v ničem nelišila.

Necelý týden před výročím byla, v souvislosti s vydáním sborníku odtajněných materiálů NKVD sebrané v Pobaltí mezi lety 1935 až 1945, tiskovou službou zahraniční rozvědky zveřejněna zpráva, ve které se mimo jiné uvádí, že uzavření paktu bylo jedinou možnou sebeobranou SSSR, neboť tento dokument „umožnil odvrátit obsazení Pobaltí nacisty a jeho dalšího přetvoření v předmostí k útoku na sovětské území.“

Prostředkem k objasnění kremelské pozice se pak stala jemu loajální média. V Rossijské gazetě, oficiálním tiskovém orgánu ruské vlády, se objevily dva rozhovory, s ředitelem Centra dějin ruské diplomatické služby Jurijem Chilčevským a vedoucím Centra dějin válek a geopolitiky Ruské akademie věd Michailejm Mjagkovem, článek zde opublikoval i Kremlu blízký analytik Sergej Karaganov. V samotný den byly události věnovány na kanálech Rossija, Pervyj kanal a NTV rozsáhlé reportáže.

Prakticky všechny zastávaly obdobnou pozici. Sovětský svaz s fašismem a nacismem bojoval. A to, narozdíl do Západu, nejen politicky, ale i vojenskou silou ve Španělsku. Byli to představitelé západoevropských mocností, kteří podepsali mnichovskou dohodu a dohodli se s Berlínem na míru na úkor Československa. Moskva, které hrozila agrese a nemohla se zaručit podporu Velké Británie a Francie, zvolila cestu spolupráce navrženou samotným Hitlerem.

Proti takovému pragmatickému výkladu příčin uzavření sovětsko-německého paktu nepochybně nelze moc namítnout. Západní spojenci se v případě Mnichova také nezachovali gentlemansky, proč by se takové chování mělo očekávat od totalitního SSSR? Poněkud problematické je však hodnocení tajného protokolu.

V daných materiálech je jeho význam marginalizován a uveden pouze jako způsob, kterým Sovětský svaz rozšířil své území a zabránil tak rychlému postupu německých vojsk do nitra SSSR. Mimo jiné, takovým způsobem o paktu hovořil i Vladimir Putin v rozhovoru pro Slovenský rozhlas v roce 2005.

Avšak obdobný výklad spíše odpovídá sovětské rétorice, než ucelené reflexi následků protokolu. Sovětský svaz nejenže své hranice rozšířil o pobaltské republiky, západní Bělorusko a západní Ukrajiny připojené k Polsku, ale nárokoval si i území Finska a Besarábii. V roce 1940 tak Moskva prakticky obnovila evropské hranice ruského impéria. Územní rozšíření Sovětského svazu tedy nemělo jen čistě obranný, ale také expanzivní charakter. Pozornost této skutečnosti věnována nebyla.

To navozuje dojem, že některé obavy, spojené s oficiálním upřednostňováním jednoho, daleko příhodnějšího výkladu událostí z ruských dějin, nemusí být plané. Stejně tak i to, že se v březnu vniklá komise proti historické falsifikaci může stát orgánem, který bude dávat dějinám rozměr odpovídající státní ideologii a nivelizovat často nepříjemné skutečnosti.