Co je domácí hospic aneb dva mýty o umírání doma
Slovo „hospic“ už v naší společnosti dobře známe, přestože se ho možná mnozí bojí – jako všeho, co je spojeno se smrtí. Pojem „domácí hospic“ ovšem zatím tak známý není a navíc ho provází dva mýty, které bych rád vyvrátil. První mýtus se týká obavy z umírání v domácím prostředí. Druhý mýtus pak někdy zaměňuje domácí hospic s domácí ošetřovatelskou péčí.
Mýtus první: smrt se domů nehodí
Ještě před pár desítkami let bylo naprosto běžné, že lidé umírali doma a nikoliv v anonymním prostředí nemocnic či léčeben dlouhodobě nemocných. Během čtyřiceti let komunismu jsme se bohužel naučili smrt vytěsňovat kamsi z dohledu každodenního života, zatímco v zahraničí tou dobou naopak začaly hospice vznikat. Po revoluci se i u nás objevily ústavní hospice – a je dobře, že jsou. Stále se však ve společnosti málo ví, že existují i domácí hospice.
Jednoduše řečeno: domácí hospic je služba, která umožňuje nevyléčitelně nemocným lidem strávit poslední část života doma – v prostředí, které znají a mají rádi – a v kruhu svých blízkých. A to vše pod dohledem lékaře a s pomocí zkušených zdravotních sester a dalších odborníků (psycholog, sociální pracovník). Tým domácího hospice vybaví byt pacienta potřebnými pomůckami – například polohovacím lůžkem, infuzním stojanem, matrací proti proleženinám apod. Podmínkou domácího hospice ovšem je, že o nemocného se stará primárně rodina – sestry zde fungují jako odborná pomoc a podpora, ale nejsou u pacienta nepřetržitě celý den, nýbrž několik hodin denně dle potřeby.
Na konci společné péče rodiny a odborného týmu domácího hospice tak pacient obvykle odchází z tohoto světa v klidu – a doma. Vracíme se tak k tomu, co bylo v minulosti naprosto běžné: babička či dědeček zemřeli doma, měli čas se rozloučit se svými blízkými a ti zase měli šanci se s jejich odchodem lépe vyrovnat. Je to zkrátka přirozený koloběh života, který nezměníme tím, že před ním budeme zavírat oči.
Naše zkušenosti ukazují, že i ti členové rodiny pacienta, kteří měli z domácího hospice zpočátku strach a kladli si otázky, jak poznají, že se smrt blíží, jaké „to“ bude či co dělat potom, jsou nakonec rádi a vděční, že mohli svým blízkým takovou službu poskytnout. A že mnohdy jejich obavy byly zbytečné: ve většině případů se totiž neděje nic přehnaně „dramatického“ – pacient odejde tiše a pokojně.
Neznamená to, že by péče o pacienta nebyla náročná – právě od toho je tady ale tým domácího hospice, aby rodině vše vysvětlil, podpořil ji a pomohl.
Nebojme se tedy smrti doma – je to nejpřirozenější způsob odchodu ze života prověřený generacemi našich předků, k němuž nyní přidáváme medicínské znalosti naší doby.
Mýtus druhý: domácí hospic se nerovná domácí ošetřovatelská péče
Domácí hospic je zvláštní služba, kterou bychom neměli zaměňovat s dalšími typy pomoci pacientům v domácím prostředí: nejde tedy o domácí ošetřovatelskou péči (známou jako homecare) ani o domácí zdravotní péči či pečovatelskou službu.
Starost o nevyléčitelně nemocného pacienta (tedy tzv. paliativní péče) se totiž neskládá „jen“ z podávání infuzí či prevence proleženin atd. Umírání je proces náročný pro pacienta i pro jeho rodinu a je tedy třeba brát v úvahu všechny souvislosti takové životní situace. Cílem domácího hospice je přitom zmírnit utrpení všech, kterých se to týká – pacient by neměl trpět bolestmi a rodina by měla mít v týmu domácího hospice oporu. Každý člen tohoto tzv. multidisciplinárního týmu – lékař, zdravotní sestřičky, psycholog i sociální pracovník – má svoji nezastupitelnou roli.
Lékař domácího hospice provádí úvodní prohlídku pacienta a stanovuje medikaci a společně se sestrou ošetřovatelský plán. Zdravotní sestřičky pak pacienta a rodinu pravidelně navštěvují a pomáhají s každodenní péčí. Psycholog poskytuje rodině i pacientovi odborné poradenství – stejně tak jako sociální pracovník, který se zaměřuje na různé administrativní záležitosti a pomáhá rodině v komunikaci s úřady.
Právě dohled hospicového lékaře, který je kdykoliv připraven řešit případné obtíže, je důležitým prvkem hospicové péče. To v případě domácí ošetřovatelské péče (homecare) nefunguje: je-li pacient v domácí ošetřovatelské péči, je závislý na svém praktickém lékaři. Ti však nezajišťují nepřetržitý provoz a nemohou tak v době komplikací reagovat na zhoršení stavu umírajících pacientů.
Pokud tedy dojde například ve večerních hodinách ke komplikacím v podobě průlomové bolesti, dušnosti, křečí či jiných symptomů, nemá zdravotní sestra poskytující domácí ošetřovatelskou péči možnost – bez indikace lékaře – ovlivnit další průběh léčby. Pacient je v takovém případě odkázán na akutní převoz do nemocnice zdravotnickou záchrannou službou – a je opět (zbytečně) ve zdravotnickém zařízení a nikoliv doma. Leckdy přitom mají společnosti poskytující homecare s pojišťovnami uzavřenou smlouvu na signální kód, který jim umožňuje rozšířit ošetřovatelskou péči u pacienta v terminálním stavu, ovšem kvalitní domácí hospic jako celek nelze poskytovat bez vlastního hospicového lékaře a dalších členů odborného týmu.
Jedině s multidisciplinárním týmem tak může domácí hospic naplnit kvalitně své poslání a poskytnout profesionální hospicovou péči v rodinném prostředí.
I když se to tedy někdy zdá komplikované, měli bychom rozlišovat mezi jednotlivými typy péče v domácím prostředí, abychom pro své blízké zajistili tu nejlepší péči.
O tom, jak hospicová péče probíhá, napíšu v jednom z dalších blogů.
Mýtus první: smrt se domů nehodí
Ještě před pár desítkami let bylo naprosto běžné, že lidé umírali doma a nikoliv v anonymním prostředí nemocnic či léčeben dlouhodobě nemocných. Během čtyřiceti let komunismu jsme se bohužel naučili smrt vytěsňovat kamsi z dohledu každodenního života, zatímco v zahraničí tou dobou naopak začaly hospice vznikat. Po revoluci se i u nás objevily ústavní hospice – a je dobře, že jsou. Stále se však ve společnosti málo ví, že existují i domácí hospice.
Jednoduše řečeno: domácí hospic je služba, která umožňuje nevyléčitelně nemocným lidem strávit poslední část života doma – v prostředí, které znají a mají rádi – a v kruhu svých blízkých. A to vše pod dohledem lékaře a s pomocí zkušených zdravotních sester a dalších odborníků (psycholog, sociální pracovník). Tým domácího hospice vybaví byt pacienta potřebnými pomůckami – například polohovacím lůžkem, infuzním stojanem, matrací proti proleženinám apod. Podmínkou domácího hospice ovšem je, že o nemocného se stará primárně rodina – sestry zde fungují jako odborná pomoc a podpora, ale nejsou u pacienta nepřetržitě celý den, nýbrž několik hodin denně dle potřeby.
Na konci společné péče rodiny a odborného týmu domácího hospice tak pacient obvykle odchází z tohoto světa v klidu – a doma. Vracíme se tak k tomu, co bylo v minulosti naprosto běžné: babička či dědeček zemřeli doma, měli čas se rozloučit se svými blízkými a ti zase měli šanci se s jejich odchodem lépe vyrovnat. Je to zkrátka přirozený koloběh života, který nezměníme tím, že před ním budeme zavírat oči.
Naše zkušenosti ukazují, že i ti členové rodiny pacienta, kteří měli z domácího hospice zpočátku strach a kladli si otázky, jak poznají, že se smrt blíží, jaké „to“ bude či co dělat potom, jsou nakonec rádi a vděční, že mohli svým blízkým takovou službu poskytnout. A že mnohdy jejich obavy byly zbytečné: ve většině případů se totiž neděje nic přehnaně „dramatického“ – pacient odejde tiše a pokojně.
Neznamená to, že by péče o pacienta nebyla náročná – právě od toho je tady ale tým domácího hospice, aby rodině vše vysvětlil, podpořil ji a pomohl.
Nebojme se tedy smrti doma – je to nejpřirozenější způsob odchodu ze života prověřený generacemi našich předků, k němuž nyní přidáváme medicínské znalosti naší doby.
Mýtus druhý: domácí hospic se nerovná domácí ošetřovatelská péče
Domácí hospic je zvláštní služba, kterou bychom neměli zaměňovat s dalšími typy pomoci pacientům v domácím prostředí: nejde tedy o domácí ošetřovatelskou péči (známou jako homecare) ani o domácí zdravotní péči či pečovatelskou službu.
Starost o nevyléčitelně nemocného pacienta (tedy tzv. paliativní péče) se totiž neskládá „jen“ z podávání infuzí či prevence proleženin atd. Umírání je proces náročný pro pacienta i pro jeho rodinu a je tedy třeba brát v úvahu všechny souvislosti takové životní situace. Cílem domácího hospice je přitom zmírnit utrpení všech, kterých se to týká – pacient by neměl trpět bolestmi a rodina by měla mít v týmu domácího hospice oporu. Každý člen tohoto tzv. multidisciplinárního týmu – lékař, zdravotní sestřičky, psycholog i sociální pracovník – má svoji nezastupitelnou roli.
Lékař domácího hospice provádí úvodní prohlídku pacienta a stanovuje medikaci a společně se sestrou ošetřovatelský plán. Zdravotní sestřičky pak pacienta a rodinu pravidelně navštěvují a pomáhají s každodenní péčí. Psycholog poskytuje rodině i pacientovi odborné poradenství – stejně tak jako sociální pracovník, který se zaměřuje na různé administrativní záležitosti a pomáhá rodině v komunikaci s úřady.
Právě dohled hospicového lékaře, který je kdykoliv připraven řešit případné obtíže, je důležitým prvkem hospicové péče. To v případě domácí ošetřovatelské péče (homecare) nefunguje: je-li pacient v domácí ošetřovatelské péči, je závislý na svém praktickém lékaři. Ti však nezajišťují nepřetržitý provoz a nemohou tak v době komplikací reagovat na zhoršení stavu umírajících pacientů.
Pokud tedy dojde například ve večerních hodinách ke komplikacím v podobě průlomové bolesti, dušnosti, křečí či jiných symptomů, nemá zdravotní sestra poskytující domácí ošetřovatelskou péči možnost – bez indikace lékaře – ovlivnit další průběh léčby. Pacient je v takovém případě odkázán na akutní převoz do nemocnice zdravotnickou záchrannou službou – a je opět (zbytečně) ve zdravotnickém zařízení a nikoliv doma. Leckdy přitom mají společnosti poskytující homecare s pojišťovnami uzavřenou smlouvu na signální kód, který jim umožňuje rozšířit ošetřovatelskou péči u pacienta v terminálním stavu, ovšem kvalitní domácí hospic jako celek nelze poskytovat bez vlastního hospicového lékaře a dalších členů odborného týmu.
Jedině s multidisciplinárním týmem tak může domácí hospic naplnit kvalitně své poslání a poskytnout profesionální hospicovou péči v rodinném prostředí.
I když se to tedy někdy zdá komplikované, měli bychom rozlišovat mezi jednotlivými typy péče v domácím prostředí, abychom pro své blízké zajistili tu nejlepší péči.
O tom, jak hospicová péče probíhá, napíšu v jednom z dalších blogů.