Nedávno jsem kritizoval iniciativu politiků ČSSD Jana Kohouta a Martina Peciny, bývalých ministrů vlády Jana Fischera, která se nazývala „Za slušnost v politice“. Ne snad proto, že bych si nepřál, aby byla česká politika slušnější. Potřebovala by to. Ale proto, že oba pánové zaměnili příčinu a následek a z oběti začali dělat málem viníka. ČSSD byla od roku 2005 terčem velmi silné antikampaně, v níž figurovali vedle politických soupeřů v čele s pány Dalíkem, Langerem a Topolánkem, také zločinci typu Radovana Krejčíře a Tomáše Pitra. Nekonečný seriál provokací, pseudokauzy jako falešné směnky, kauza biolíh, „pět na stole“, Budišov či Jourová. To vše se v čase ukázalo jako více či méně umělé kauzy, kdy ČSSD do nich byla neoprávněně vtažena.

Vrcholem této kampaně, jejímž cílem bylo rozbít jednotu ČSSD a její volební potenciál ve sněmovních volbách, byla kauza tzv. Kubiceho zprávy. Za všemi těmito podrazy a neférovými politickými útoky vůči ČSSD jsou také pohnuté osudy lidí, kteří jen pro svou příslušnost či kontakty s lidmi z ČSSD v čele s mojí osobou, museli často lidsky trpět. Trpěli jejich rodiny, v nejhorším případě byli dokonce neoprávněně připraveni o část osobní svobody, jako tomu bylo například v případě Věry Jourové. V této době oba pánové seděli v suchu a v klidu svých úřadů, nemuseli čelit ani malé části tlaku, kterému jsem čelil jako předseda ČSSD několik let. Nemuseli nést tu obrovskou lidskou odpovědnost za úspěch strany jako celku, kdy jsem v souvislosti s „aférami“ musel mnoho lidí donutit k rezignaci na jejich funkce a k odchodu z ČSSD. Dnes vím, že jsou nevinní a musím konstatovat, že v těchto kauzách orgány činné v trestním řízení zcela selhaly.

Poté, co ČSSD odešla po volbách 2006 do opozice, snažili jsme se v situaci rovnováhy sil mezi opozicí a koalicí v Poslanecké sněmovně domluvit s hlavním politickým oponentem na způsobu spolupráce. Výsledkem byla pověstná Dalíkova věta „budeme si s nimi jen tak hrát a pak je pošleme do pr…“, na jejímž konci byli dva přeběhlíci, kteří podpořili vznik druhé Topolánkovy vlády. Topolánkova vláda se vydala cestou válcování opozice křehkou, nicméně dlouhou dobu o to více disciplinovanou většinou dvou hlasů. Přes tento způsob jednání vládní koalice s ČSSD jsme nabídli na podzim roku 2008 vládě dohodu o průběhu českého předsednictví EU. Jednání, která pak probíhala, vyzněla do ztracena. Mirek Topolánek se okamžikem, kdy se stal předsedou Rady EU, na dohodu s ČSSD doslova vykašlal. Za skutečnost, že se mu začátkem roku 2009 rozpadla jeho vládní většina, a to důsledkem přehlížení vnitřních problémů, i v důsledku rozbrojů jak uvnitř ODS, tak uvnitř Strany zelených, nese odpovědnost jen on sám. I poté, co Poslanecká sněmovna vyslovila jeho vládě nedůvěru, jsem opět nabídl dohodu, která by umožnila vládě dokončit české předsednictví. Jedinou její podmínkou byl odchod Ivana Langera z funkce ministra vnitra. Topolánek tuto podmínku nepřijal a podanou ruku ČSSD, která by umožnila pokračování jeho vlády do konce českého předsednictví, odmítl. Přes všechna tato fakta pánové Kohout a Pecina označili za hlavního viníka vyostřených střetů mezi vládní koalicí a ČSSD v letech 2006 až 2010 ČSSD, především mojí osobu. Jsem přesvědčen, že vědomě převzali argumenty pánů Kalouska a Nečase, kteří jako kolovrátek všechna níže zmíněná fakta popírali, neboť to sloužilo k delegitimizaci pozice ČSSD v české společnosti před květnovými sněmovními volbami. V opačném případě, tedy pokud by se jednalo o nevědomé papouškování těchto argumentů, by to nebylo příliš moudré.

Při včerejším projednávání vládních návrhů jsem si na tuto jejich výzvu vzpomněl, a to když vládní koalice v rozporu se všemi psanými i nepsanými pravidly využila kličky v podobě vyhlášení legislativní nouze a opozici při schvalování zákonů, které zásadním způsobem sníží kvalitu života milionů českých lidí, doslova převálcovala. Jsem zvědavý, co na to oba pánové říkají, zda za tímto jednáním vládní koalice opět vidí chování ČSSD. Zda opět vydají nějakou Výzvu za slušnost v politice II, která by místo Paroubka nyní kritizovala Sobotku, Haška a vůbec celý poslanecký klub ČSSD, který včera svým neslušným a hrubým chováním pobouřil vládu Petra Nečase tak, že pod tímto tlakem byla donucena zválcovat opozici. Třeba kdybychom byli slušní a vládu za její zákony i za to, že o nich s ČSSD nejedná, pochválili, třeba by nám za to vláda něco také dala. Třeba nějaké funkce či prebendy pro ty politiky ČSSD, kteří budou na vládu hodní. K čemu by ale občané takovou ČSSD, kde se lídři starají jen o sebe a ne o lidi, pak vlastně potřebovali.