Rozumné investice nejsou budováním hladových zdí
Prezident Miloš Zeman před několika dny na Žofínském fóru přišel s návrhem, aby český stát podstatně zvýšil investice do ekonomiky, zejména v oblasti infrastrukturálních projektů, jako jsou některé dálnice. Zeman navíc navrhl, aby ministerstvo pro místní rozvoj bylo přeměněno na ministerstvo veřejných prací, a aby bylo uzákoněno, že míra investic do hospodářství neklesne pod určitou mez.
Na prezidentovu hlavu se okamžitě sesypala kritika. Z ekonomické krize se prý nelze proinvestovat na dluh. Budování hladových zdí, což je narážka na stavbu hradeb za vlády Karla IV., při nichž našla obživu část pražské chudiny, prý naše ekonomické problémy nevyřeší, dozvěděli jsme se z některých komentářů.
Spor o Zemanova slova by se dal odbýt tak, že jsme zase jednou svědky názorové srážky mezi neoliberály a neokeynesiánci. Jenže některé kritické reakce na adresu Zemana si přece jen zaslouží pozornost pro svoji jednostrannost.
Například ministr financí Miroslav Kalousek prohlásil, že trvalým motorem růstu mohou být pouze soukromé investice, které jsou návratné a generují zisk. Veřejné investice můžou být pouze dočasným stimulem po dobu, než veřejné peníze dojdou. I někteří další Zemanovi kritici namítají, že veřejné peníze se proinvestují, a tím se efekt stimulace ekonomiky vyčerpá.
Takový pohled na dopady veřejných investic se zdá ale být poněkud úzkoprsý. Investice do budování dálnic, silnic, železničních koridorů nebo třeba i některých říčních kanálů by byly prostředky zbytečně utracenými jen v případě, že by nebyly skutečně zapotřebí. Pokud by stát chtěl utrácet jen proto, aby uměle vytvořil zakázky pro stavební firmy, které pak vytvářejí pracovní příležitosti, bylo by to jistě neprozřetelné.
Jenže nová dálnice, tam kde je jí potřeba, opravená silnice, nebo dokončený železniční koridor s sebou přinášejí multiplikační efekty, které jdou daleko za to, co stát, třeba i na dluh, na tyto projekty utratil. Nejde přeci jen o dodavatele a subdodavatele při stavbě takových děl, nebo o lidi, kteří najdou na takových stavbách dočasně práci.
Projekty, do kterých by bylo možné investovat, přitom není třeba uměle vymýšlet. Kvůli finannčím škrtům stojí celá řada staveb už schálených dálnic, silniční síť je v katastrofálním stavu.
Kupříkladu dálnice přitom na sebe nabalují další nemalé investice soukromého sektoru, protože domácí i zahraniční investoři investují především tam, kde je dobrá dopravní infrastruktura. Lepší dopravní infrastruktura je také podmínkou větší mobility lidí. V současné době kupříkladu mnoho lidí v ekonomicky strádajících regionech zůstává bez práce, protože při špatné dopravní obslužnosti je pro ně těžké cestovat za prací.
Špatné silnice stojí nás všechny každoročně miliardy v podobě časových prodlev, autonehod, ba i zmařených životů. Všechny tyto multiplikační efekty, které se pojí s kvalitnější dopravní infrastrukturou, se nedají přesně vyčíslit. Jisté ovšem je, že se někteří Zemanovi kritici mýlí, když tvrdí, že se efekt proinvestovaných státních peněz vyčerpá v okamžiku, kdy dojdou.
Ministr Kalousek dost zjednodušuje, když tvrdí, že trvalým motorem růstu mohou být pouze soukromé investice, které jsou návratné a generují zisk. Státní investice do dopravní infrastruktury přeci pomáhají i soukromému sektoru. Pokud by se o tom chtěl ministr financí dozvědět víc, může si pro začátek třeba sjednat schůzku se zástupci kamionové přepravy nebo CzechInvestu, který k nám láká zahraniční investory.
ČRo Plus, 22.5.2013
Svévole versus pravidla hry
Bývalý prezident Václav Klaus popsal současnou kontroverzi ohledně výhrad prezidenta Miloše Zemana ke jmenování literárního historika Martina C. Putny profesorem jako spor o výklad ústavy. Ústava je podle něj v některých svých částech nepřesná, kompetence prezidenta je třeba vyjasnit.
S tím lze jen souhlasit. Prezidenti, dokonce i ti čeští s jejich mírně monarchickým postavením, jsou jen lidé. Je docela přirozené, že když ústava dává možnost interpretovat sousloví „prezident jmenuje“ tak, že prezident není, jak poznamenal Klaus, jen pouhým zařízením na razítka a podpisy, budou se to prezidenti občas snažit v praxi předvést. Že se do takové jejich rozhodnutí promítnou jejích lidské slabosti, jako třeba osobní záště, je též přirozené.
Jelikož je Česká republika parlamentní demokracií, ústavní experti rádi tvrdí, že zpřesňovat například prezidentovy pravomoci není nutné, protože když vláda prezidentovi předloží k formálnímu podpisu návrh, který už schválila, prezident ho potvrdí. Role ústavně neodpovědného prezidenta je prý ryze formální.
Jenže tato poučka nefunguje. Prezident Klaus odmítal jmenovat některé soudce schválené ministerstvem spravedlnosti, prezident Zeman odmítá jmenovat velvyslance, a nyní i jednoho profesora.
Když se prezident takto „zašprajcuje“, pokaždé se strhne mela. Můžeme si na straně kritiků prezidenta přečíst texty a slyšet výroky o prezidentské svévoli i údajně nevábných osobních vlastnostech, na straně druhé se dočkáme výroků o tom, že prezident není zařízením na razítka.
Straničtí politici přitom mají věci zcela ve svých rukou. Zejména od nich je licoměrné, když křičí, že prezident podle jakéhosi „ducha“ ústavy musí podepsat tu či onu smlouvu nebo jmenovat toho či onoho hodnostáře, stejně jako je licoměrné chtít pět minut pod dvanácté soudit „neposlušného“ prezidenta pro velezradu. Mají moc ústavu zpřesnit. Například tak, že prezident je v určitých oblastech skutečně jen jakýsi „notář“.
Všechny dosavadní kontroverze s (ne)jmenováním některých hodnostářů a (ne)podpisem mezinárodních smluv by mohly být odstraněny úplně jednoduchým dodatkem k čl. 63 ústavy, který vyjmenovává ty pravomoci prezidenta, k nimž potřebuje spolupodpis (de facto předchozí rozhodnutí) vlády. Ten by stanovil, že pokud prezident odmítne jmenovat hodnostáře, jejichž jmenování schválila vláda, nebo odmítne ratifikovat mezinárodní smlouvy, učiní tak za něj po uplynutí určité lhůty premiér.
Mnozí ústavní experti rádi varují před změnami ústavy. Musíme se prý naučit žít s ústavou, kterou máme. Jenže extenzivní přepisování je jedna věc, zatímco zpřesnění tam, kde současná nepřesnost vyvolává opakovaně úplně zbytečné kontroverze, je věc druhá.
Jak vysvítá ze slov Klause, deset let ho trápilo, jak nepřesná ústava ve výkladu prezidentských kompetencí je. I současný prezident by zpřesnění možná uvítal, jakkoliv by mohlo vyústit do faktického zmenšení jeho role. Jisté je, že by se pak jak prezident, tak vláda, tak média mohli pak věnovat užitečnějším věcem, než poněkud hysterickým dohadům nad tím, co je ještě prezidentovo právo a co už svévole.
Právo, 20.5.2013
Rathovo roční výročí a smích velkých ryb
Zatčení „velké ryby“ Davida Ratha před rokem bylo v médiích i politice vítáno jako průlomové. První vysoce postavený politik byl chycen takříkajíc při činu. To, co se ale děje v kauze Rath od té doby, bohužel „průlomovost“ kauzy dost relativizuje.
Radost kalí zejména selektivní přístup k naplňování jedné ze základních premis liberální demokracie, jimž je princip spravedlnosti. Způsob, jímž se od začátku zachází s Rathem, je výsměchem zejména principu rovnosti před zákonem, konkrétně pak principu tzv. procesní spravedlnosti, který má znamenat, že se stejné případy rozhodují stejně.
Zásadní nerovnost v zacházení s Rathem vyplula na povrch už v okamžiku, kdy se stalo veřejně známým, jaké zdroje a prostředky policie k jeho dopadení použila. Budiž, mohl si v tomto bodě ještě říci mnohý občan. Dopadení „velké ryby“ si žádá mimořádných prostředků. I tak mnohým jistě vrtalo hlavou, zda stejné prostředky, které byly použity k dopadení jednoho z nejostřejších opozičních politiků, by byly nasazeny na podezřelého politika vládního.
Podezření u mnohých ještě vzrostlo, když se při převozu Ratha k slyšení v Poslanecké sněmovně konalo cosi jako vojensko-policejní cvičení, které by bylo namístě snad jen v případě teroristického útoku. Shodou okolností se tato fraška odehrávala v době, kdy nechvalně proslulý „politický podnikatel“ Roman Janoušek, známý svými kontakty na mnohé politiky vládních Občanských demokratů, odešel po svých, bez pout, z místa, kde ho policie zadržela po pokusu přejet ženu, které se nelíbilo, že jí naboural auto
.
Janoušek bude stejně jako Rath nyní souzen. Vzhledem ke kvalifikaci jeho činu jako pokusu o zabití mu prý hrozí možná až 18 let vězení. Od spáchání svého činu si ovšem užívá svobody. Dokonce mu nebyl ani odebrán pas, takže si mohl kupříkladu pár týdnů v klidu surfovat v Chorvatsku.
Rath celou tuto dobu sedí ve vazbě. Jako jeden z hlavních důvodů se uvádí, že by prý mohl uprchnout do ciziny. Proč se toto riziko vztahuje na Ratha v míře vyšší než třeba právě na Janouška, který měl podle švýcarských orgánů dispoziční práva ke kontům se stamiliónovými částkami ve Švýcarsku, se ale v České republice nedozvíme.
Princip spravedlnosti byl v Rathově případě též notně zrelativizován amnestií, kterou vyhlásil prezident Klaus začátkem roku. Zatímco bylo zastaveno stíhání „miliardových“ tunelářů, Rath v té době už více než půl roku „hnil“ ve vazbě za údajné trestné činy, v nichž jde ve srovnání o „drobné“.
Totéž platí o srovnání Rathovy kauzy s tím, co nyní vyplouvá na povrch v kauzách, jako je solární energie nebo Mostecká uhelná. Zatímco státní zástupci a soudy zamítají jednu Rathovu žádost o propuštění z vazby za druhou, pánové vážně podezřelí z miliardových tunelů se na nás bezstarostně usmívají z televizních záběrů ve Švýcarsku i jinde. V tomto kontextu bude bohužel mnoho lidí vnímat proces s Rathem s jistou nevolí, ba možná jako proces svého druhu „politický“.
Právo, 15.5.2013
Úsvit nebo zhasínání demokracie?
Mějme se na pozoru, když se v demokratickém systému začnou množit politická hnutí s názvy, v nichž hrají klíčovou roli chytlavá, ale zároveň mlhavá slova jako „úsvit“, „vpřed“, „sebeobrana“, „pět hvězd“, nebo „ano“. Tyto nové subjekty údajně chtějí řešit krizi liberální demokracie, ale rozplizlost jejich jmen i programů je zároveň syndromem této krize. Je nejen výrazem bezradnosti, ale především vypočítavé snahy zneužít krize ve svůj prospěch.
Často se mluví o nástupu populismu, ale za celou řadou nových hnutí se skrývá spíše cosi jako romantický fašismus. Nabízejí vizi organické jednoty společnosti, která svojí „novou“ energií pramenící přímo z „lidu“, bez zprostředkující role tradičních politických stran, překoná krizové jevy. Je to nebezpečný politický kýč.
Václav Bělohradský kdysi napsal, že politický kýč se rodí z odporu proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje, individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti, rozděluje ji do nezávislých vzpurných jedinců i znepřátelených tříd a skupin, a problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti.
V počátcích éry modernity jsme byli svědky celé řady pokusů o překonání této „kruté a osudové síly“. Nacismus, komunismus a italský fašismus byly ve svých důsledcích tragické pokusy uskutečnit utopické představy o tom, jak obnovit organickou jednotu společnosti. Komunismus chtěl kapitalistickou modernitu překonat modernitou novou, netřídní. Fašismus a nacismus hledaly bájnou jednotu v minulosti.
Všechna tato hnutí působila v době, kdy západní modernita měla v sobě ještě stále jakousi „adolescentní“ energii, která nevěděla, co si se sebou počít. O necelých sto let později jsme v situaci, kdy je západní společnost unavená a zmatená, bez energie.
Zmocní-li se moci nějaký „Úsvit“, bude to spíše z rezignace než z nadšení. Bude to dokonalý politický kýč, cosi jako převrat ve vedení domu důchodců, v němž se má nové energie dosáhnout jednotou a změnami pravidel hlasování.
Jenže potíže demokracie dneška takto už vyřešit nelze. Ty souvisí se skutečností, že těžkopádný systém demokratického rozhodování, náchylný ke korupci a manipulaci, zůstává uzavřen v rámci národních států, zatímco témat, která potřebují nadnárodní, nikoliv národní řešení, geometrickou řadou přibývá.
V nerovnocenném souboji s globálními trhy jsou národní státy stále více přeměňovány v pouhá hřiště pro spekulativní hry globálního kapitálu a ve zdroje levné pracovní síly, což pauperizuje střední třídy a generuje „tekutý hněv.“
Nástup nových forem „romantického fašismu“ tudíž není překvapivý. Až na to, že ve srovnání s jejich nebezpečnými vizemi nacionalizované politiky volající po odbourání „zkorumpované“ stranické demokracie, se jeví snahy rehabilitovat tradiční stranickou politiku, v níž se střídají u moci čitelné strany pravice a levice, ještě pořád jako lepší východisko.
Skutečné řešení krize bude ovšem o poznání složitější. Bude vyžadovat pozdvižení politiky do podoby globálního systému vládnutí, který zkrotí globální trhy. Toho ovšem unavená západní společnost, zdá se, zatím není schopná.
Pokud se jí to nepodaří, sílící řeči o „úsvitu“ jakési skutečné demokracie v rámci národního státu budou jen syndromem jejího postupného zhasínání.
Právo, 13.5.2013
Viróza zpupnosti aneb "vožralej jak prase"
Hrad informoval občanstvo, že se pan prezident nakazil mírnou virózou, pročež se při vyzvedávání korunovačních klenotů motal, přidržoval nenápadně různých předmětů, aby neupadl, a do přítomných kamer vrhal krhavé pohledy, pokud vůbec věděl, kde kamery jsou. Kvůli léčbě virózy pak pan prezident zrušil víkendový program. Nyní nás Hrad pravidelně informuje, že páně prezidentova „viróza“ ustupuje.
Pan prezident, který rád rozvíjí úvahy o blbcích, řekl mimo jiné, že on a bývalý prezident Václav Klaus nedělají z lidí blbce, „ale my, když někoho považujeme za blbce, tak mu to dáme najevo.“ To jsou slova do pranice.
Dělání blbců z lidí pohádkami, které nám vypráví na jedné straně bývalý prezident o amnestii, a na straně druhé aparát současného prezidenta o jakési viróze, je totiž vyslovené blbé. Navíc mnozí z těch, kdo viděli pana prezidenta při vyzvedávání korunovačních klenotů, si jistě vybaví, že velmi podobně vypadala i „viróza“ Romana Janouška, když ho chytili po pokusu přejet ženu, která si nechtěla nechat líbit, že jí naboural auto. Až na to, že pan prezident má příznaky téhle virózy nápadně často.
Proslýchá se, že si Hrad chce pořídit testovací zařízení na alkohol, aby se pan prezident a další neotrávili, třeba metylalkoholem. Možná by se hodil i tester na hladinu alkoholu v krvi. Jakmile pan prezident onemocní zrádnou virózou, například po návštěvě ruské ambasády, kde bujaře pěje, mohl by dát určený úředník panu prezidentovi za přítomnosti státního notáře „dýchnout“, aby pak zlé jazyky netvrdily, že byl prostě „vožralej jak prase“.
Být těžce podnapilý není samozřejmě zločin, pokud člověk zrovna neřídí auto, ale jenom by rád řídil stát. Ale nesmí se to přehánět a spoléhat na to, že „těm nahoře“ se takové věci vždy odpouštějí nebo se to nějak zamázne.
Jaroslav Hašek to ostatně pěkně popsal v povídce „Stavovské rozdíly“, v níž panský šafář Nykles velmi trpí tím, že po pravidelných společných pitkách s panským správcem Paserem lidé pokaždé říkají: „Šafář Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“
Ožralí jsou totiž pokaždé oba, jenže panský správce Paser je postaven společensky výše, takže má v uctivé interpretaci „podřízených“ vždy jen takovou, řekněme „virózu dobré nálady“.
Když ovšem jednoho dne Nykles a Paser hodí v bujaré opilosti do rybníka četníka, a lidé opět dosvědčí, že Nykles byl přitom „vožralej jako prase“, zatímco pan správce byl „jen trochu veselej“, do vězení jde Paser, protože měl chápat, co dělá, zatímco Nykles to ve své ožralosti nemohl vědět.
Ponaučení je, že se alespoň občas vyplatí říkat pravdu a nedělat z lidí blbce.
Poloprezidentský systém se zatím nechystá
Miloš Zeman by chtěl být prezidentem aktivním, který nastoluje důležitá témata, nebo přímo návrhy na řešení problémů země. Chce tak činit i s pomocí účasti na zasedáních vlády nebo pravidelných projevů v obou komorách parlamentu.
Někteří politologové v této souvislosti varovali, že Zeman chce posunout Česko od parlamentního k poloprezidentskému systému. Nejviditelnějším symbolem těchto snah podle nich je zatím jeho spor s ministrem zahraničí o jmenování velvyslanců, v kterémžto procesu chce mít prezident na rozdíl od dřívější praxe poslední slovo.
Jenže se ukazuje, že Zeman to nebude mít nikterak lehké. Jeho první návštěva na zasedání vlády dopadla v březnu spíš rozpačitě. Těžko bychom hledali cokoliv, co by naznačovalo, že si prezident otevřel prostor pro větší vliv na chod vlády.
Podobně rozpačitě dopadlo i první Zemanovo vystoupení v Poslanecké sněmovně. Kritizoval sice „rozkrádání státu“, zejména „největší tunel v dějinách České republiky“, jímž je podle něj solární byznys. Promluvil také o korupci a několikrát se kriticky opřel do ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Opětovně mluvil o potřebě investic do lidí i hospodářství a znovu orodoval za majetková přiznání i změnu volebního zákona.
Jenže reakce na Zemanovo vystoupení nebyly příznivé. Část poslanců TOP 09 dokonce během jeho projevu odešla. Premiér Nečas vyjádřil pocity mnoha, možná nejen vládních poslanců, když ironicky poznamenal, že prezident nenechal na nikom nit suchou, ale že má právo říkat si, co chce.
Ukazuje se, že Zeman nemá morální autoritu Václava Havla, který podobně kritickým „rudolfínským projevem“ dokázal v roce 1997 obrátit českou politickou scénu vzhůru nohama. A ačkoliv někteří lidé v okolí prezidenta interpretovali úspěch v přímé volbě jako mandát k jeho silnější roli, na poslance, napříč politickým spektrem, zatím údajně silnější mandát nedělá velký dojem. Naopak: jsou vůči prezidentovi téměř a priori ostražití.
Zdá se prostě, že Zeman ve snahách posílit roli prezidenta jen těžko uspěje za současného rozložení politických sil, kdy má proti sobě pravicovou vládu i část ČSSD. Poloprezidetský systém u nás evidentně nevznikne jen z kombinace přímé volby prezidenta a snah interpretovat aktivisticky některé prezidentské pravomoci. Tyto pokusy nechávají stranické politiky v klidu.
Pokud by Zeman s posílením své role měl uspět, bude to záviset na tom, zda bude mít za sebou politickou sílu, která ho bude podporovat. Současná opoziční ČSSD, rozštěpená na „zemanovce“ a „sobotkovce“, takovou silou zatím není. A nemusí jí být ani v případě, že vyhraje příští volby, což koneckonců naznačuje „antizemanovské“ složení její stínové vády.
Jinými slovy: poloprezidentský systém u nás zatím není na obzoru. První skutečnou šanci posílit významně svoje postavení bude mít Zeman teprve po příštích volbách nebo případném předčasném pádu Nečasovy vlády.
Bude ale záležet, jak obratně bude hrát politické šachy. Zatím si na politické šachovnici počíná sice agresivně, ale dost neobratně. Zkušení protihráči vidí zatím všechny jeho tahy daleko dopředu.
Právo, 9.5.2013
Povstání ponížených?
Prezident Miloš Zeman ve svém projevu k výročí Pražského povstání varoval, že nové formy ponižování lidské důstojnosti vyvolávají v současnosti nenávist a vztek. O důstojnost podle něj lidé přicházejí, když například ztratili práci a nemohou najít novou, nebo poctivě pracují, zatímco za jejich zády vyrůstají bez práce zbohatlíci. Politici by se podle něj měli věnovat řešení korupce a rozkrádání, vytváření nových pracovních míst, jakož i takovým změnám volebního zákona, které by rozšířily prostor pro „aktivní občanství“.
Jelikož prezident zmínil současné ponížení v kontextu Pražského povstání nebo pozdější vzpoury proti komunistickému režimu, naznačil nepřímo, že dnešní situace by mohla vést k podobné revoluční situaci. Jenže lze argumentovat, že současné poměry činí případnou revoltu obtížnější.
Frustrace z ponížení měla totiž v roce 1945 i v roce 1989 konkrétního nepřítele. „Systém“, proti kterému lidi povstali, byl jasně definovatelný--v jednom případě jako německá okupační moc, v druhém jako komunistická vláda. V obou případech se také nabízely již existující alternativy-v roce 1945 demokracie nebo komunismus, v roce 1989 zdánlivě už jen liberální demokracie.
V roce 2013 ale jako by žádná alternativa neexistovala. Jak říká například Václav Bělohradský, současný systém nemá žádný vnějšek. Nestojí proti němu žádná alternativa, kterou by někdo dokázal definovat. Globální kapitalismus pohltil a učinil součástí trhu všechno--i alternativy.
Značná část ponížení, nejenom u nás, přitom souvisí nikoliv jen s neschopnými politiky, ale především s výše zmíněným globálním systémem, který rozbil „společenskost“, a v atomizovaných národních státech, které též ohrožuje, přeměňuje lidi v recyklovatelné zdroje námezdní práce, anebo je činí přímo nezaměstnanými.
V bývalých komunistických zemích, jak upozorňuje v nedávno vydané knize Konec postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti chorvatský filozof Boris Buden, je situace o to komplikovanější, že „budoucností“ postkomunismu se měla stát vlastně minulost--tedy (znovu)nastolení liberální demokracie, která už existovala před „výletem“ těchto zemí do komunistické utopie. Jenže liberální demokracie se jeví v systému globálního kapitalismu stále více jako chiméra. To nejpevnější, co mnoho lidí v těchto zemích nakonec má, je komunistické retro, prožívané jako nostalgie.
Nad tím vším by se měla zamyslet zejména sociální demokracie, a nejenom ta česká. Frustraci ze současného systému totiž nelze vymýtit jen větším počtem pracovních míst nebo změnami volebního zákona. Je třeba pracovat na rehabilitaci společnosti a pospolitosti, které byly posledními dekádami neoliberálního globokapitalismu vážně poničeny.
Bez nich žádná důstojnost není. Zbývá jen individualizovaný narcismus „úspěšných“ a osamělá mizérie ponížených.
Nestačí už jen boj o sociální stát, protože ten se sám stal jen odlidštěným mechanismem, do něhož se transformovala solidarita v kapitalistické postmoderně. Lidskou důstojnost lze realizovat jen v rámci solidární společnosti, pociťované jako pospolitost. Možná i proto musejí sociální demokraté, i ti čeští, začít svůj boj proti ponížení lidské důstojnosti tím, že nově promyslí pojmy „sociální“ a „demokratický“. Levicový intelektuál Zeman by jim v tom možná mohl pomoct.
Právo, 7.5.2013
Bájná lhavost, kam se podíváš
Ze vzájemných obvinění, která proti sobě vznášejí lidé, kteří mohli být tak či onak autory či spoluautory skandální amnestie, kterou vyhlásil na začátku roku prezident Václav Klaus, je zřejmé pouze tolik, že hned několik aktérů v celé kauze lhalo a někteří dále lžou. V lepším případě můžeme o některých říct, že neříkají celou pravdu.
Kupříkladu bývalý šéf Politického odboru prezidenta Ladislav Jakl nejprve naznačoval, že amnestie vznikla v úzkém kroužku prezidentových spolupracovníků, ale pak svoje tvrzení změnil tak, že jediným autorem amnestie je prezident Václav Klaus. Ten se posléze vskutku prohlásil za principiálního autora amnestie, i když prý její obsah „konzultoval“ se spolupracovníky.
Do pátrání se později na pokyn nového prezidenta Miloše Zemana pustil kancléř Vratislav Mynář, který přišel s tvrzením, že „různými metodami“ dospěl k tomu, že autory amnestie je trio Ladislav Jakl, vicekancléř Petr Hájek a hradní právník Pavel Hasenkopf. Ti nařčení okamžitě popřeli.
Pokud by Mynářovo tvrzení bylo pravdivé, pak ovšem lhal bývalý prezident, když tvrdil, že principiálním autorem amnestie je právě jen on. Je ovšem možné, že lže Mynář, protože pro svá tvrzení nenabídl žádné důkazy.
Jako další se do aféry vložil Hasenkopf, který tvrdí, že sice připravil první verzi amnestie, ale ta, která nakonec spatřila světlo světa, byla, zejména pokud jde o zastavení stíhání různých tunelářů, prý dílem někoho jiného. Hasenkopf se domnívá, že jeho původní verzi „upravili“ na ministerstvu spravedlnosti.
Podle některých mediálních spekulací se na konečné verzi amnesie podílel ústavní expert Zdeněk Koudelka, který je sice členem ČSSD, ale byl blízko právě Klausovi a na ministerstvu působil jako externista. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek podle Hasenkopfa dokonce prý za vládu amnestii původně spolupodepsal.
To rozčílilo premiéra Petra Nečase, který obvinil Hasenkopfa z „bájné lhavosti“. Měl by ale vážit slova. Hasenkopf byl sice v celé aféře nejníže postaveným, pokud jde o mocenskou hierarchii, ale „bájnou lhavostí“ možná trpí nejméně ze všech. I proto Blažka a ostatní vyzývá, aby ho pohnali k soudu, kde prý předloží důkazy.
Sám premiér by měl před tím, než začne útočit na jiné, nejprve jasně vysvětlit, za jakých okolností a proč amnestii spolupodepsal bez rozhodnutí vlády, čímž porušil ústavu. A měl by jasně říct, co o přípravě amnestie ví, když na adresu Hasenkopfa kromě obvinění z lhaní sebejistě dodává, že o autorství amnestie prý „není sporu“. S výjimkou premiéra si totiž skoro všichni ostatní v této zemi mohou oprávněně myslet, že zde jakýsi spor o autorství je.
Ať už se podaří nakonec v amnestijní detektivce najít „pachatele“ nebo ne, jisté je, že nejvýše postaveným činitelem v celé kauze byl prezident Klaus. Ten, pokud nechce být považován za lháře, by měl ve světle Mynářových tvrzení, že skutečnými autory amnestie byli Jakl, Hájek a Hasenkopf, buď vysvětlit, co přesně mínil svým autorstvím, nebo by měl Mynářova tvrzení vyvrátit.
Pokud by se nezvratně ukázalo, že principiálním autorem amnestie je skutečně samotný Klaus, popřípadě, že skutečným autorem je někdo úplně jiný než Klaus či jeho hradní trio, pak by měl pro změnu vysvětlit nový prezident, proč svým kancléřem jmenoval Barona Prášila.
Co s ústavními paty? Zpřesnit ústavu
Na začátku tohoto roku měli Češi možnost oslavovat nejen 20. výročí vzniku samostatné České republiky, ale také 20. výročí platnosti české ústavy. Nekonaly se velké oslavy ani jedné ze zmíněných událostí, jen prezident Václav Klaus využil výročí vzniku České republiky k vyhlášení své skandální amnestie.
Právě tento poslední významný ústavní akt odcházejícího prezidenta vyvolal debaty o tom, zda by zákonodárci neměli ústavu opravit tak, aby prezident už nemohl amnestie vyhlašovat. Debata nakonec utichla. Částečně i proto, že nově zvolený prezident Miloš Zeman deklaroval, že on žádnou amnestii nikdy nevyhlásí.
Zeman ovšem začal testovat své ústavní pravomoci v jiné oblasti, když se rozhodl jmenovat velvyslankyní na Slovensku manželku bývalého prezidenta Livii Klausovou navzdory zavedené praxi, kdy velvyslance navrhuje ministerstvo zahraničí, schvaluje vláda, a prezident je jen formálně jmenuje. Jeho výklad ústavy způsobil pat, který může trvat měsíce, teoreticky i roky.
Zeman tak rozšířil seznam svérázných prezidentských interpretací ústavy o svůj vlastní. Jeho předchůdce proslul kromě amnestie také odmítáním ratifikovat některé mezinárodní smlouvy, které před tím schválily obě komory parlamentu, nebo odmítáním jmenovat soudce navržené mu ministerstvem spravedlnosti.
Zákonodárci mají možnost na ústavní aktivismus prezidenta reagovat dvěma způsoby. Aniž by proti tomu cokoliv podnikli, mohou nadále hrát slovní fotbal v podobě temných varování, že současný prezident, poprvé zvolený přímo lidem, chce postupně přetvořit parlamentní systém v poloprezidentský.
Anebo se mohou napříč politickým spektrem domluvit, že po dvaceti letech nastal čas ústavu důkladněji opravit tak, aby byla nejasnostem učiněna přítrž. Mohou argumentovat, že zavedení přímé volby bylo tak výrazným zásahem do ústavy, že je nyní na místě ústavu opravit i v některých dalších oblastech.
Změny, o které jde ve vztahu mezi vládou a prezidentem, lze přitom zavést s pomocí jednoduchého dodatku, který by jasně stanovil, že prezidentova role při výkonu tzv. kontrasignovaných pravomocí vyjmenovaných v čl. 63 ústavy je čistě formální, takže pokud například prezident odmítne jmenovat velvyslance schválené vládou v daném časovém limitu, učiní tak za něj premiér. To samé lze stanovit pro ratifikaci mezinárodních smluv či jmenování soudců.
Šance na dohodu napříč politickým spektrem přitom existuje, protože současný postup prezidenta ve sporu o velvyslance kritizuje jako pokus o posun k poloprezidentskému systému nejen TOP 09, jejíž předseda Karel Schwarzenberg je v roli ministra zahraničí jedním z aktérů sporu, ale nově i ODS. A s možným posunem k poloprezidentkému systému, zejména s pomocí prezidentova aktivistického výkladu pravomocí v čl. 63, nesouhlasí jistě ani někteří zákonodárci z řad ČSSD a KSČM.
Je sice možné, že by se deklarovaná snaha změnit ústavu okamžitě změnila v bitevní pole mezi „zemanovci“ a „sobotkovci“ uvnitř ČSSD, ale přesto není vyloučené, že by se okolo rozumných ústavních změn mohly zformovat potřebné ústavní většiny v obou komorách parlamentu napříč politickým spektrem. Pokud se totiž náš systém nenápadně změní v poloprezidentský, sníží se význam všech politických stran.
Právo, 30.4.2013
Čestný chlap a demokracie na rozcestí
Bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt reagoval na oznámení o trestním stíhání svého ministra Tomáše Julínka kvůli Julínkem podepsané, údajně nevýhodné smlouvě na provozování letecké záchranné služby soukromými firmami slovy, že Julínek je „čestný chlap“. Prý se jen snažil v rámci svých kompetencí zajistit, aby fungovala bezpečná letecká záchranka. Nerozhodl tak prý proto, aby se sám obohatil.
Cikrt a ostatní, kdo Julínka hájí, mohou mít pravdu v tom, že Julínek je čestný chlap. Jeho úzké spojení--skrze jeho členství v Nadačním fondu Jana Šebka--s jednou ze dvou soukromých leteckých firem, které od státu kontrakt dostaly, možná nehrálo v rozhodnutí roli. Možná ji nehrál ani fakt, že vlastníci této firmy posílali sponzorské dary Julínkově ODS.
Ať už to je s Julínkovou osobní ctí ale jakkoliv, rozhodnutí policie stíhat ho je průlomové. Stojí za ním totiž zcela zásadní otázky, které se týkají jak podstaty demokratického procesu, tak privatizace veřejných statků či dokonce celých částí státu do soukromých rukou.
Policie viní Julínka mimo jiné z porušení povinností při správě cizího majetku. Privatizací letecké záchranné služby prý vznikla státu škoda ž 800 miliónů korun, protože předchozí provozovatelé, armáda a vnitro, vykonávali službu levněji právě o tuto částku.
Julínkovi zastánci oponují, že není jasné, jak policie k této částce dospěla, je prý třeba vzít v potaz celou řadu dalších faktorů a nákladů, které do letové režie armády a policie také patří.
Toto vše bude nepochybně součástí důkazního řízení, pokud stíhání nebude zastaveno. Důležitější než rozhodnutí, zda jeden ministr z lehkomyslnosti, popřípadě ze zištných důvodů „prošustroval“ stamilióny z veřejných peněz, bude ale širší zdůvodnění celé věci.
Podle Julínkových zastánců bylo rozhodnutí privatizovat leteckou záchranku navýsost „politické“, posvětila ho i vláda. Soukromé firmy byly vybrány na základě údajně transparentního výběrového řízení.
Taková rozhodnutí nelze prý kriminalizovat, protože bychom mohli snadno paralyzovat samotný politický proces. Je možné ministra, vyznávajícího neoliberální filozofii, stíhat trestně za to, že se rozhodl jisté státní služby privatizovat, ať to stojí, co to stojí?
Střetávají se zde potenciálně dva protipóly, které v demokratické politice oba hrají důležitou roli: ideologická politika a rozumné hospodaření se svěřenými prostředky.
Pokud celá věc dojde až k soudu, který rozhodne, že jakkoliv ministrovi nemůže nikdo brát jeho politické přesvědčení, přesto nemůže privatizovat státní funkce, způsobí-li tím vyčíslitelné ekonomické ztráty, budeme mít co do činění se zásadním precedentem nejen trestně-právním, ale především politickým.
Pozor ale! Rozhodnutí by to bylo potenciálně dvousečné, protože celou záležitost lze také otočit. Za několik let by někdo mohl stíhat například levicové ministry za to, že zestátněním toho či onoho, například druhého penzijního pilíře, způsobili--podle nejlepšího svědomí a vědomí policie--státu vyčíslitelnou škodu.
I proto jde Julínkův případ potenciálně daleko za otázky, zda je Julínek „čestný chlap“. Týká se fungování demokracie i státu v prostředí stále většího náporu trhu, jakož i pokusů státu dobýt zpět ztracené „území“.
Formulka „porušení povinností při správě cizího majetku“ může za předpokladu, že Julínek bude odsouzen, aniž by mu byl dokázán osobní zištný motiv nebo jiný kriminální záměr, nabýt zcela nového významu.
Právo, 27.4.2013
