Jaké dopady bude mít kauza Rath?
Obvinění Davida Ratha z korupce může mít na českou veřejnost několik protichůdných dopadů. Pokud jde o boj s korupcí, část společnosti nepochybně vyhodnotí zatčení „velké ryby“ Ratha jako blýskání na lepší časy. Na druhou stranu může mít skandál další devastující efekt na důvěru občanů v demokratický systém.
Systémová korupce a kmotrovské zázemí politiky byly spojovány v posledních letech především s ODS a pravicovou vládní koalicí. Preference ČSSD rostly nejenom kvůli tragické vládní politice, ale také proto, že po šesti letech v opozici se ČSSD přece jen jevila jako méně zkorumpovaná a „prokmotrovaná“ než její vládní soupeři.
Jinými slovy, řada lidí chtěla věřit, že alespoň jedna velká strana může být relativně slušná. Pokud nyní opět usoudí, že zkorumpované jsou stejným dílem všechny demokratické strany, zejména ty velké, přikloní se nejspíš další voliči ke stranám liberální demokracii nenakloněným. V KSČM si musí mnout spokojeně ruce.
Jestli se obvinění proti Rathovi potvrdí, pro ČSSD bude nesmírně důležité, zda se jí podaří veřejnost přesvědčit, že Rath představoval ve funkci hejtmana i ve straně jen výjimku. Jenže ČSSD to bude mít těžké už kvůli tomu, jací politici ji reprezentují v čele některých dalších krajů. Ač je s krabicí napěchovanou milióny nepřistihli, ve světle Rathova případu jejich už pošramocená prestiž utrpí tak jako tak.
Nejisté naopak je, zda případ poškodí i politiky v Sobotkově křídlu strany, k němuž Rath opticky patřil. Týká se to zejména prezidentského kandidáta a místopředsedy strany Jiřího Dienstbiera, který se stal nejpopulárnějším českým politikem i zásluhou boje s klientelismem v pražské organizaci ČSSD.
I tady bude záležet na tom, jakou optikou voliči a členové ČSSD skandál budou nahlížet. Je to totiž spíše křídlo proti-sobotkovských pragmatiků a pohrobků opoziční smlouvy, jež je zranitelnější, pokud jde o různá korupční podezření. Konec Sobotkova „spojence“ se tak nakonec klidně může obrátit proti stranické opozici vůči Sobotkovi.
Má-li na to Sobotkovo řídlo sílu, strana by každopádně udělala dobře, kdyby některé svoje nejviditelnější kandidáty pro krajské volby, mezi nimi několik hejtmanů, znovu řádně „prolustrovala“ a raději se jich rovnou zbavila, protože je možné, že někteří už jsou v hledáčku policie stejně jako Rath.
Pokud další skandály s ČSSD v hlavní roli nebudou následovat, Rathův případ nemusí nutně ohrozit šance ČSSD uspět v krajských volbách. Rath byl velmi nepopulární u většiny společnosti, takže jeho absence mezi stranickými kandidáty na hejtmana může paradoxně ČSSD prospět bez ohledu na to, jak neslavně skončil.
Když už je řeč o Rathově politickém konci, dopady kauzy na veřejné mínění se budou hodně odvozovat od toho, zda veřejnost většinově uvěří nejen Rathově vině, ale v případě nezvratných důkazů také tomu, že jeho „dopadení“ není promyšleným politickým útokem. Některé ankety už naznačují, že si to většina lidí myslí.
Jinými slovy, lze-li dnes najít zkorumpované politiky v každé straně, mnoho lidí se bude ptát, proč stejný osud jako Ratha zatím nepotkal i některé politiky vládních stran. Že by policie zatýkala jen ty opoziční?
Úplně stejně si mnoho lidí může vyhodnotit účelová prohlášení některých vládních politiků o tom, že právě hejtmani ČSSD ohrožují čerpání evropských fondů. Dokonce i politicky málo ostražitý občan si totiž nejspíš vzpomene, že největší průšvihy, které ohrožují čerpání ve výši stamiliard, se odehrály na ministerstvech školství, dopravy a místního rozvoje v čase Nečasova vládnutí. A mnozí také nezapomenou, že obsah Rathovy krabice od vína jsou jen drobné ve srovnání s tím, co zmizelo v tunelech, dálničních obchvatech a dalších státních zakázkách pod patronací ODS i současné vlády obecně.
Právo, 17.5.2012
Poprava demokracie
V případě Řecka jsme prý zase jednou svědky představení, při kterém demokracie s nemalou pravděpodobností popraví sebe sama, napsal spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka (Řecký soumrak, MF Dnes 14.5.2012).
Stane se tak údajně v případě, že Řekové, hlasem většiny v regulérním hlasování rozhodnou o své budoucnosti hloupě a sebevražedně. Pokud totiž v Řecku dojde na opakované volby a zvítězí v nich extrémní levice, „mohou se dít věci“.
Což o to, věci se dít nejspíš budou. Až na to, že demokracii v Řecku i jinde „nepopraví“ až vláda extrémní levice. Její popravu můžeme sledovat v řadě zemí už několik let, přičemž u moci jsou strany zdánlivě zcela neextrémní, jenže zcela zkorumpované.
Vopěnka ovšem nahlíží v závěru svého textu problém jinak, s pomocí jednoduchých pravicových klišé. Hlavní příčinou současné krize nejen v Řecku, ale v Evropě obecně, je tak podle něj prý skutečnost, že „sociální stát byl zřejmě nesprávně vyložen a pochopen.“
Je prý něco úplně jiného vládnout a žít soucitně, a něco jiného kupovat voliče jejich ohlupováním. A to je údajně přesně to, co dělá i naše levice. Tam to prý všechno začíná. „Tento levicový populismus je počátkem soumraku demokracie“, uzavírá Vopěnka.
Možná by se tímto politickým textem jinak výborného spisovatele nebylo třeba zabývat, kdyby nereprezentoval, jak už bylo naznačeno, určitý druh zjednodušeného myšlení, který se u nás zabydlel více než jinde, možná z pochopitelných důvodů historické povahy. Nejvíce doma je v současnosti právě na stránkách MF Dnes.
Pokud ale v Řecku skutečně nastoupí extrémní levice, možná by bylo dobré se zeptat, co tomuto vývoji všechno předcházelo, a nezužovat problém jen na rozmařilý sociální stát. Jak nedávno připomněl v Deníku Referendum Ondřej Slačálek, Řecko nedostalo do problémů primárně to, že by tamní nezaměstnaní zneužívali sociální dávky, ale – vedle spekulativních útoků finančního kapitálu – především to, že je to země prolezlá korupcí a že v ní bohatí neplatí daně.
Vopěnka by měl možná kus pravdy, kdyby napsal, že v některých evropských zemích byl sociální stát nesprávně vyložen a pochopen. Možná například právě Řecko bylo vskutku až dosud spíše parodií na efektivní sociální stát, jenže proč tomu tak bylo a je, úzce souvisí s jevy, které působí zároveň masivní korupci a šizení státu ve velkém.
Jinými slovy: politiku v Řecku nedovedl do možných extrémů sociální stát, ale naopak politika, zprivatizovaná velkými penězi, poškodila smysl sociálního státu, stejně jako dovolila neplacení daní a rozsáhlou korupci. Hlavním důvodem přitom nejsou, jak pravice ráda argumentuje, neodpovědní voliči, kteří volí neodpovědné politiky, ale zákulisní propojení politiky s velkým, často neprůhledným kapitálem, které známe i u nás.
K radikalizaci společnosti, která může vyústit do nástupu extrémních politických sil, jež „popraví“ demokracii, dochází nikoliv především proto, že se „šetří“, což podle pravice údajně rozmazlení voliči nechtějí „státotvorně“ pochopit.
Hlavním problémem je, že se šetří jen na určitých částech společnosti, a ušetřené peníze přitom odtékají nadále do černých děr korupce, které zprivatizovaná politika ucpat nedokáže, jakož i do rukou nadnárodního kapitálu, který problémy akceleroval svými spekulacemi, aniž by za to nesl odpovědnost a platil za to.
Na levici se vede účelná diskuse o tom, zda masivní privatizace politiky je v éře globálního kapitalismu v podstatě nevyhnutelná ve všech demokraciích, a zda tedy projekt liberální demokracie není odsouzen k zániku. Radikální levice argumentuje, že je třeba změnit celý systém, zatímco umírněná levice tvrdí, že kapitalismus, i v jeho globální podobě, je ještě pořád možné humanizovat, například i demokratizací nadnárodních integračních struktur, s nimiž si globální kapitál, už kvůli jejich síle a velikosti, nemůže pohrávat, jak chce.
Přesvědčení neoliberálové vidí svět o poznání jednodušeji. Do omrzení opakují klišé o sociálním státu a levicovém populismu coby příčinách současné krize, aniž by se namáhali vysvětlit, proč si nejlépe v současné krizi vedou státy, jako jsou ty skandinávské, které mají nejen vysoké míry progresivního zdanění i zdanění firem, ale také výkonný sociální stát.
Nahlíženo z ještě obecnější roviny, nejlépe si s krizí zatím poradily demokracie, kdekoliv na světě, které mají nejméně zkorumpovanou, tedy zákulisním kapitálem neovládanou politiku, výkonný právní stát a fungující systémy společenské solidarity.
Někteří politologové hovoří o třech modelech demokracie: polarizovaně-pluralitním (středomořském), demokraticko-korporativistckém (severo-středoevropském) a liberálním (severo-atlantickém).
Středomořský model se vyznačuje vysokou mírou ideově vyprázdněné konfrontace, v níž politici jen těžko hledají konsensus přes politický střed. Veřejný prostor je ovládán politickými stranami zprivatizovanými do rukou velkého kapitálu, občanská společnost je slabá. Instituce, které mají být ve zdravé demokracii nezávislé na tom, kdo právě vládne, včetně médií, jsou zpolitizované.
Liberální model, který praktikují USA, a který v Evropě reprezentují v podstatě jen Velká Británie a Irsko, je založen na individualizované politické reprezentaci a většinovém vládnutí, ale zároveň také politické kultuře ctící nezávislé instituce a právní stát.
Severo-středoevropský model, k němuž můžeme za hranicemi Evropy přiřadit třeba Kanadu a Nový Zéland, je naopak založen nejen na spolupráci politických stran různého zabarvení okolo politického středu, ale také na permanentní diskusi a hledání racionální politiky vládnoucích stran s dalšími aktéry, jako jsou odbory, profesní komory a občanská společnost, což vede k řešením, která jsou dlouhodobě stabilní. Politický pluralismus je méně živelný a méně konfrontační. Politika „nulové tolerance“ opozice vůči vládě, a naopak, je nepředstavitelná.
Vysoce konfrontační, zkorumpovaná politická kultura středomořského modelu, nikoliv primárně sociální stát, je hlavním viníkem problémů, kterým v současnosti čelí Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko.
A před závorku bychom měli vytknout, že v globální ekonomické krizi příliš dobře neobstály ani modely liberální, kde se hledání konsensu pod tlakem nepříznivých okolností začalo bortit. Důvodem se zdá být nadvláda trhu nad slabým státem, takže krize vtrhla do těchto zemí nikoliv skrze „rozmařilý“ stát ale skrze bankovní sektor.
Nejlépe si v krizi naopak vedly typické demokraticko-korporativistické země, se silnými sociálními státy, jako jsou skandinávské státy či Německo.
Kardinální otázka tedy nestojí tak, jak ji nastoluje pravice, ukázkově například Vopěnka ve svém textu, ale spíše tak, jak o současných problémech hovoří levice: může liberální demokracie, opírající se o sociální stát, přežít alespoň v relativně slušné podobě, kterou zatím reprezentuje demokraticko-korporativistický model evropského severu, anebo jsou problémy evropského jihu i liberálního atlantického modelu jen předznamenáním krize, která ve střetu globálního kapitálu s národními demokraciemi nevyhnutelně zasáhne i ty demokratické státy, které zatím odolávají?
Jisté je jedno: český politický systém bohužel už na první pohled mnohem více patří svými rysy do středomořského modelu, než do severo-středoevropského, kam by patřit měl. A je na hony vzdálen i anglosaskému liberálnímu modelu, který někteří politici naivně považovali za náš vzor.
Jakkoliv se Česká republika na základě momentálních čísel ráda řadí k zemím, které si s krizí zatím relativně dobře poradily, zkorumpovaná politika zemi bohužel vede spolehlivě směrem k evropskému jihu spíše než severu. Českým politikům, stejně jako mnoha pravicovým komentátorům, bohužel uniká, že řecký problém není v prvé řadě ekonomický, ale politický. Hlavní příčinou rozhazovačnosti a neefektivnosti není sociální stát, ale zkorumpovaná politika.
Jinými slovy: s Nečasovou vládou jsme se o další kus posunuli směrem k Řecku, a obecně ke středomořskému modelu, a to nikoliv zatím ekonomicky, ale politicky.
Jelikož tento typ politiky nezvládá rozumné konsensuální vládnutí, protože neumí řešit zásadní problémy v dialogu s opozicí a dalšími aktéry, a navíc je ze zákulisí ovládán neprůhlednými zájmy, čeká nás další radikalizace, která může ohrožovat, ba „popravit“, samotnou demokracii. Sociální stát nebo levicový „populismus“ s tím budou mít pramálo společného.
Deník Referendum, 15.5.2012
Prezidentské klopýtání ČSSD
Sociální demokracie si zatím při výběru kandidáta pro první přímou volbu prezidenta země počíná dosti neobratně. V tom už má jakousi tradici, protože ani předchozí, nepřímé volby prezidenta příliš nezvládala.
Před nadcházející prezidentskou volbou se ČSSD rozhodla uspořádat stranické primárky, neboť se rozdělené vedení strany nebylo schopné shodnout na jednom kandidátovi. Nic proti primárkám, ale ČSSD na rozdíl od ODS zvolila podivný asymetrický model, v němž se o přízeň ČSSD měli utkat místopředseda ČSSD Jiří Dienstbier a nestraník Jan Švejnar.
Švejnar tak byl tak postaven do nemožné situace, protože bylo jasné, že coby nečlen ČSSD bude v debatách na stranických fórech silně znevýhodněn už tím, že jakýkoliv kritičtější výpad proti programovým tezím Dienstbiera bude vnímám jako útok na stranu samotnou.
Není divu, že se nakonec rozhodl, že pokud bude vůbec kandidovat, učiní tak jako nezávislý kandidát mimo ČSSD, jakkoliv její podporu uvítá. Dienstbier reagoval dosti nešťastně slovy, že sebevědomá a hrdá strana může těžko akceptovat přístup „štítím se vás, ale dovolím, abyste mě podpořili“.
Což o to, podpora největší opoziční strany by se jistě hodila, ale možná je ČSSD zase jednou o to více sebevědomější, oč je politicky neobratnější. Pokud totiž Švejnar nakonec bude kandidovat, má velmi dobré šance dostat se do druhého kola, a možná bude ČSSD ještě ráda, že si ho může „přivlastnit“.
Výpady proti němu se tak jeví jako dosti netaktické. Navíc chyba je jednoznačně na straně ČSSD, protože ta ho do takové situace neměla vůbec vtáhnout.
Pokud jde o Švejnara samotného, není jasné, proč by měl připustit, ať si skrze něj, nečlena strany, řeší jedna politická strana, ač momentálně nejpopulárnější, svoje vnitřní problémy. Navíc dobře ví, že o zvolení prezidenta nakonec tentokrát rozhodnou občané, a vítěz bude potřebovat hlasy i mimo ČSSD.
Strana by udělala nejlépe, kdyby si konečně při prezidentské volbě vnitřně sladila noty. V situaci, kdy údajně potřebný počet jejích zákonodárců už zatím neveřejně podpořil kandidaturu Miloše Zemana, si další frašky kolem volby prezidenta může jen těžko dovolit, a ať už nakonec oficiálně podpoří kohokoliv, bude zákulisními tahanicemi ve straně už dopředu poškozen.
Přitom další prohra kandidáta ČSSD v prezidentských volbách, tentokrát dokonce v situaci, kdy spousta voličů bude chtít ze všeho nejvíc volit proti komukoliv z pravice, může stranu rozštěpit stejně jako v roce 2003.
Právo, 7.5.2012
Parlamentní demokracie nebo změna systému?
Můj text nazvaný Protesty a parlamentní demokracie (Právo, 28.4.2012) vyvolal řadu silných reakcí. Argumentoval jsem, že odbory mají v demokratické společnosti své nezastupitelné místo při obraně zájmů pracujících, ale neměly by organizovat masové protesty, jejichž primárním cílem je svržení vlády.
Pokud by takové změny dosáhly, je otázka, jak bude dále fungovat parlamentní demokracie. Budeme kromě voleb a dalších ústavních mechanismů mít mimopolitického, leč politicky se chovajícího arbitra, který může s pomocí masivního tlaku poslat ke dnu vládu pokaždé, kdy se mu nebude líbit vládní politika? Nejde v takovém případě už o částečnou změnu režimu?
Z podstaty věci navíc vyplývá, že by se výsledky voleb takto přepisovaly v podstatě jen tehdy, když vládne „asociální“ pravice. To by nepochybně eventuálně vedlo ke stejné radikalizaci „pravice“, jakou nyní vidíme u „levice“.
Kritici namítají, že současná vláda jednostranně provádí nezvratné změny, které nepříznivě ovlivní chod země na generace dopředu. Navíc svými škrty a reformami ožebračuje celé sociální skupiny. Proto je legitimní ji „svrhnout“. Jelikož občanské iniciativy na to samy nestačí, je v pořádku, když pomohou odbory.
Radikálnější kritici tvrdí, že nevyléčitelně zkorumpovaný je celý systém stranické demokracie. Například Petr Kužvart napsal, že odborové protesty by měly být jen prvním krokem k radikálnější změně celého systému.
Ano, národní liberální demokracie dominovaná globálním trhem je pod velkým tlakem. Až na to, že v různých zemích funguje kombinace trhu a liberální demokracie různě. Málokdo bude popírat kontrast mezi například zkorumpovaným jihoevropským či jihoamerickým kapitalismem a tím s „lidskou tváří“, který najdeme například ve Skandinávii, Kanadě nebo na Novém Zélandě.
Příznivci zásadní změny celého systému, kteří tvrdí, že tyto země jsou jen výjimkami, prozatím selhávají ve dvou směrech: nenabízejí žádnou ucelenou vizi takové změny a nevysvětlují, proč výše zmíněné „výjimky“ existují.
Jisté je, že v takových zemích není stát jen všemi okopávaná atrapa, a na úrovni politiky i občanské společnosti v nich panuje „drobná práce demokratická“. I proto bychom v nich nenašli ani parodii na vládu, jakou představuje ta česká, ani „revoluční“ snahy odborů vládu vyměnit.
Moje kritika nesměřovala proti odborům, a vůbec už ne proti jakési údajné „lůze“, jak o protestujících pohrdlivě a nepřípustně mluví někteří veřejní činitelé a komentátoři. Tvrdím jen, že než začneme přepisovat volby nebo dokonce tlačit na změnu celého systému, měli bychom si vyjasnit některé zásadní otázky.
Ta nejdůležitější zní, zda je současný demokratický systém opravdu nemožné kultivovat. Jakub Patočka například navrhnul v reakci na můj text diskusi o radikálním prohloubení demokracie, vybavené mnoha pojistkami a prvky demokracie přímé, která ji odliší od partokratické, kleptokratické a povážlivě oligarchizované parodie na demokracii, provozované současným establishmentem.
Proč ne? Dodal bych ale, že bychom se zároveň měli tázat, zda je chyba opravdu jen v „systému“ anebo také v „nás“. Jinak totiž existuje reálné nebezpečí, že v našem kontextu se bude jevit jako nesnesitelný a zkorumpovaný i jakýkoliv další, údajně „vylepšený“ systém.
Právo, 5.5. 2012
LIDEM
Karolína Peake si potrpí na politické dvojsmysly. Několik let tak může být například nejpevnější spojenkyní Víta Bárty ve Věcech veřejných, ale když ho opustí, mluví v jednom kuse o cti a svědomí, které ji velely nakonec z VV odejít. Ve skutečnosti chtěla jen zůstat ve vládě.
I její nová strana má dvojsmyslný název. LIDEM je na jedné straně slovní hříčka s pojmem liberální demokracie. Co liberální demokracií či liberalismem myslí, si zkušená pragmatička Peake snadno nalistuje v učebnicích politologie, když už se rozhodla, že bude liberálkou. Užitečné programové pasáže lze také oprášit v dávno zapomenutých dokumentech zaniklých stran, jako je Unie svobody.
LIDEM ovšem také znamená, že to bude strana pro LIDI.
Tady se jednoznačně nabízí programové priority jako „boj s dinosaury“, „přímá demokracie“ nebo „boj s korupcí“.
Že vám to připomíná program jiné strany, též zaručeně „pro lidi“? To by snad nevadilo, vždyť LIDEM je svým způsobem její pohrobek.
„Lidem“ lze ovšem sloužit i jinými tvořivými způsoby. Například tak, že na jedné straně taková strana podpoří vládu při hlasování o důvěře, protože by byla škoda, kdyby politici tolik toužící sloužit „lidem“ i myšlenkám liberalismu, museli předčasně do politického důchodu, ale zároveň lze lidem posloužit tím, že každý člen zákládající platformy bude mít svůj vlastní názor, co z vládního programu podporovat a co ne.
Pokud jde o lidi, existuje toto užitečné rčení Abrahama Linclona: „Všechny lidi lze klamat po určitý čas, některé lidi lze klamat po všechen čas, ale nelze klamat všechny lidi po všechen čas.“
LIDEM by to měl použít jako svoje motto.
Peakovci a liberální střed
Politologové dlouhodobě upozorňují, že okolo politického středu existuje stranicky neukotvená skupina liberálně smýšlejících voličů. Několik politických projektů se je snažilo oslovit, ale všechny zkrachovaly.
Po roce 1989 přitahovala tuto voličskou skupinu nejvíce Občanská demokratická strana, která se v té době definovala jako liberálně-konzervativní uskupení. Částečně se o to pokoušela i Občanská demokratická aliance, ale v té jednoznačně převažovalo konzervativní myšlení nad liberálním, navíc oslovovala v podstatě jen intelektuálněji laděné městské elity.
Později se snažila liberální voliče oslovit Unie svobody, která se odštěpila z ODS, ale její původně slušný politický potenciál byl rychle promrhán.
Příčin byla celá řada, včetně střetu nepřiměřeného politického idealismu s nároky na pragmatickou politiku, jakož i jistý politický amatérismus. Strana se také nikdy plně nevymanila ze stínu ODS a Václava Klause.
Opuštěný liberální střed se pokusila po pádu US dobýt Strana zelených, ale i ona měla problémy s identitou. Nebyla sice odštěpkem jiné strany, ale snaha spojit „zelený“ program s liberální ideologií, jakož i s pragmatickou koaliční spoluprací s konzervativci, se ukázala jako nemožná.
Prokletí liberálního politického středu nevyřeší ani nový projekt Karolíny Peake, která po odchodu z Věcí veřejných slibuje založit liberální stranu pravého středu. Chyba je už ve způsobu jejího vzniku, protože liberální voliče těžko osloví další politický odštěpek, který si s sebou nese kus identity VV.
Samotná Peake navíc nemá jasný politický profil, nový projekt bude už její třetí politickou stranou. Začínala v národně-konzervativní ODS po roce 1997, později byla věrnou spojenkyní Váta Bárty ve VV.
Kromě politického oportunismu si ji nelze spojit se žádnými politickými idejemi. Z „oportunistů“ se skládá i její platforma, takže její členové ve strachu z politického nebytí na jedné straně pragmaticky podpoří vládu, ale zároveň mluví o tom, v čem se ten který neshodne s jejím programem.
A je zde i obecnější problém. Ekonomická krize ve spojení s globalizací celý projekt pravicového liberalismu notně zproblematizovala, protože v ekonomické rovině se pojí se stále více zprofanovaným neoliberalismem. Úspěšnější jsou tak pravicové strany, které dokáží kombinovat ekonomický neoliberalismus s konzervativně-národnickou agendou, která předstírá, že národní stát může občany uchránit od náporu globálně fungující neviditelné ruky trhu.
Pokud v liberálním politickém poli existuje nějaký politický potenciál, je to dnes spíše v podobě levicového liberalismu, protože ústředními idejemi liberalismu jsou nejen individuální svobody, ale také spravedlnost, rovnost šancí a vláda zákona, včetně lpění na jasně definovaných pravidlech fungování liberální demokracie. Už proto nemohou levicově-liberální voliči volit žádný subjekt, který hlásá ekonomický neoliberalismus, neboť ten je ve své sociálně-darwinistické podstatě popřením základních liberálních idejí a ničí liberální demokracii s pomocí její privatizace.
Takové voliče by mohla přitáhnout spíše sociální demokracie, pokud by je dokázala oslovit. Jisté je, že Peake neosloví ani je, ani liberály napravo od středu, protože pro kohokoliv s liberálními instinkty je politička vzešlá ze sektářských Věcí veřejných podezřelá.
ČRo 6, 2.5.2012
Nekoaliční nevláda
Tým premiéra Petra Nečase, který dostal důvěru Poslanecké sněmovny poté, co se rozštěpily Věci veřejné, není v pravém slova smyslu ani koalicí ani vládou. To je novum dokonce i v české politice, v níž se experimentuje tu s opozičními smlouvami, tu s křehkými většinami založenými na přeběhlících, tu s vládami expertů.
O koalici nelze mluvit proto, že poslaneckou většinu, která Nečasův kabinet podpořila, nesvazuje skutečná koaliční spolupráce jasně definovaných politických subjektů. Máme co do činění se dvěma stranami, ODS a TOP 09, a množinou zběhů z VV i několika potrestanými či trucujícími poslanci za ODS.
Nečas sice nejprve mluvil o tom, že Karolína Peake, která VV rozštěpila, musí vytvořit poslanecký klub o nejméně 10 poslancích, neboť on nebude spolupracovat s „volnými radikály“. Poté požadoval alespoň jakýsi „subjekt“, neboť pro změnu nechtěl spolupracovat s „volnými elektrony“.
Výsledkem je vládní většina sestávající z poslaneckých klubů dvou stran a, ano, „volných elektronů“. Nečasovi po tomto politickém výkonu už nikdo nemůže věřit ani nos mezi očima.
Jeho vládní tým je sice vládou v ústavním slova smyslu, protože ústava požaduje pro schválení vlády jen většinu poslanců, ale není vládou v programovém smyslu. Ačkoliv se vládní většina, která v době hlasování o důvěře činila 105 poslanců, údajně opírá o reformní záměry i program vzniklý po volbách v roce 2010 na bázi koaliční dohody ODS, TOP 09 a VV, někteří z poslanců, kteří vládu podpořili, mají k vládním prioritám výhrady.
Pokračující existence Nečasova vládního týmu se tedy opírá o poslaneckou většinu, která není totožná s množinou poslanců, kteří hodlají podporovat vládní program, přičemž se už ani nelze vyznat v tom, kdo a které vládní návrhy podporuje.
Zato je poměrně snadné usoudit, proč má vláda navzdory tomuto programovému guláši pořád ještě většinu: řada poslanců se bojí předčasných voleb a pro další, řečeno cynicky, to může být „ekonomicky výhodné“ s přičiněním zákulisních skupin, které tuto vládu potřebují k dotažení svých záměrů.
To není stabilní politické aranžmá a brzy se dají očekávat další zásadní otřesy. Stačí kupříkladu, aby Sněmovnou neprošel jeden ze zásadních vládních zákonů, například ten o církevních restitucích, aby se nemožnost fungování takovéto sestavy plně vyjevila. Podaří-li se zákony, o které Nečasovi a spol. především jde, přeci jen prosadit, bude následovat otřes v podobě podzimních voleb do krajských zastupitelstev a Senátu.
Je samozřejmě možné, že pud politické sebezáchovy bude nakonec tak silný, že poslanecká většina, která vládu podporuje, vydrží až do řádných voleb. Dva další roky u moci mohou být dostatečně silným důvodem, zvlášť když všichni vědí, že by dopadli stejně katastrofálně v předčasných volbách, jako dopadnou v těch řádných.
Budiž. Vůči více než 80 procentům voličů, kteří tuto, dnes už „nekoaliční nevládu“ nemohou vystát, by ale bylo fér, kdyby příslušníci její poslanecké většiny a členové Nečasova týmu veřejnost ušetřili řečí o „odpovědnosti“ a reformách. V tuto chvíli jde už jen o pozice a prebendy.
Rozšířená verze článku, který pod názvem "Co načnou restituce, dokonají volby", vyšel v Právu, 30.4.2012
Protesty a parlamentní demokracie
Odborové svazy by měly „ubrat plyn“, když na masových demonstracích volají primárně po demisi vlády, jakkoliv neoblíbená může být. Role odborů v moderních demokratických společnostech je nezastupitelná, ale jejich požadavky a tlak by se měly zastavit před branami parlamentní politiky.
Řečeno jinak, odbory mají plné právo odmítat konkrétní opatření vlády, která nějak poškozující zájmy zaměstnaneckých skupin, které reprezentují. A mají bezpochyby i právo protestovat proti celkové politice vlády, kterou vidí jako asociální. V tomto kontextu jim zákony moderních demokratických společností nabízejí celou škálu kroků, od vyjednávání až po stávky.
Je ale diskutabilní, zda jsme ještě na půdě jasného a srozumitelného dělení rolí mezi různými institucemi v parlamentní demokracii, a vlastně na půdě parlamentní demokracie, když odboroví předáci nejen vyzývají jménem odborových organizací vládu k rezignaci, ale dokonce především za tímto účelem organizují masové protesty.
Taková role odborů je namístě v nedemokratických systémech, jako tomu bylo třeba v Polsku v 80. letech minulého století. Jenže Solidarita byla i kvůli způsobu, jímž vznikla, a protestům, které organizovala, spíše politické hnutí. My ale už nemáme „revoluční“ odborové hnutí, máme odborové hnutí.
Přitom v demokratické společnosti máme k dělání politiky celou řadu institucí, mezi nimiž hrají primární roli politické strany. Z jejich soutěže vzejdou po volbách vlády, pro jejichž odvolání pak existují ústavně jasně stanovená pravidla hry.
Různí představitelé občanské společnosti, kam patří i odbory, mají samozřejmě právo usoudit, že ta či ona vláda je špatná a nekompetentní, a mají právo ji kritizovat nebo na ni vyvíjet tlak. Za určitých extrémních situací může být na místě i generální stávka jako projev nesouhlasu s těmi či oněmi aspekty vládní politiky.
Nelze navíc samozřejmě vyloučit, že různé odnože občanské společnosti budou organizovat demonstrace proti samotné existenci té či oné vlády, ať už z konkrétních důvodů nebo z frustrace, jako projev „tekutého hněvu“. Ani v tom jim pravidla demokratické hry nebrání.
Pokud ale organizují takové demonstrace proti demokraticky ustavené vládě odbory, ocitáme se na velmi tenkém ledě. Žádná parlamentní demokracie nemůže fungovat v podobě tohoto typu nátlaku, a odbory by neměly takové snahy přiživovat.
Václav Bělohradský má pravdu, když upozorňuje, že se u nás místo politické opozice opakovaně formuje opozice proti politice. Protesty proti demokraticky zvolené vládě k tomu přispívají, navíc odbory by si neměly přisvojovat ani roli politické opozice.
V tomto kontextu je namístě také otázka, zda by se na masových protestech organizovaných odbory proti vládě měli přiživovat předáci levicové opozice. Ti přeci mají svoje politické prostředky, jak na vládu tlačit, popřípadě ji sesadit, k nimž patří i hlasování o nedůvěře vládě.
Představme si, že by masové protesty organizované odbory proti vládě vládu skutečně smetly. Jaká by byla od příště pravidla demokratické hry? Možná by se měli odboroví předáci nad touto otázkou zamyslet.
Právo, 28.4.2012
Kdo se bojí komunistů?
Jakkoliv bylo jasné, že současní vládní politici udělají téměř cokoliv, aby odvrátili předčasné volby, už pouhá možnost, že by se vláda Petra Nečase mohla poroučet, načež by se konaly předčasné volby, zažehla v části českých médií politický aktivismus, jehož cílem je oslabit volební šance sociální demokracie. Děje se tak před každými volbami, přičemž arsenál temných předpovědí a varovných úvah na téma, co všechno by vláda ČSSD mohla znamenat, se částečně obměňuje.
Často se přitom překrucují některá fakta, nebo se tak trochu manipuluje s veřejným míněním. Populární je například bajka o tom, jak socialistické vlády zemi neodpovědně zadlužily, ačkoliv to bylo právě během poslední vlády ČSSD, kdy se země nejvíce přiblížila plnění maastrichtských kritérií. Historická paměť je krátká, takže se také už nezmiňuje, že stovky miliard musely vlády ČSSD utratit na sanaci dluhů vytvořených během transformačního období Klausovými vládami.
To neznamená, že se za vlád ČSSD zbytečně neutrácelo. Jisté ovšem je, že největší černá díra, do níž mizí stamiliardy, tedy systémová manipulace státních zakázek, se plně rozvinula, ba přímo rozkvetla, až během vlád vedených po roce 2006 občanskými demokraty. Ti také dominovali na radnicích velkých měst a ve vedení krajů, kde je ČSSD vystřídala až v roce 2008.
Pokud jde o korupci, ČSSD rozhodně není čistá jako lilium, ale po šesti letech v opozici se rozhodně nejeví jako hlavní viník. Nejrůznější kmotrovské struktury jsou pevně přisáty především k současným vládním stranám.
Možný arsenál zbraní proti „rozhazovačné“ vládě levice je též oslabován skutečností, že současná vláda sice neustále něco „reformuje“ a škrtá, ale deficity i státní dluh přesto rostou. Navíc to činí chaoticky a stylem, který popuzuje už i pravicovou část veřejnosti.
V tomto kontextu asi nezabere ani démonizace některých předních představitelů ČSSD, jak se to dělo před volbami v roce 2010, kdy navíc měla média pohodlný terč v podobě Jiřího Paroubka, jehož se dařilo úspěšně vykreslovat jako politika s údajně autoritářskými sklony a „papalášským“ stylem. Ačkoliv šlo do značné míry o účelovou démonizaci, je zároveň pravda, že Paroubek iritoval mladou generaci, která raději vsadila na nové strany.
Jenže po tom, co předvedla současná vláda, se těžko budou hledat přední politici ČSSD, jejichž styl by mohl děsit veřejnost ještě více než chování některých současných ministrů. I když uznáme, že část současných problémů je zapříčiněna globální ekonomickou krizí, jen málokdo, jak ukazují průzkumy, si po šesti letech pravice ještě myslí, že by ČSSD vládla hůř.
Novinářským aktivistům ve službách pravice tak nakonec zbývá už jen jedna tradiční zbraň: strašení komunisty. Ačkoliv ČSSD v posledních dvaceti letech několikrát mohla, ale nakonec se nikdy nespojila s KSČM, přesto jsme před každými volbami byli vystaveni tvrzením, že se tentokrát už opravdu, ale opravdu po volebním vítězství s komunisty spojí.
I nyní se ve světle i jen vzdáleně možných předčasných voleb začaly rojit texty na téma vláda ČSSD s komunisty. Co na tom, že nic nesvědčí o totálním selhání vlády pravice lépe než skutečnost, že podle různých anket a průzkumů by většině společnosti spojenectví ČSSD a KSČM nevadilo., a že KSČM už předběhla ve volebních preferencích i ODS.
To neznamená, že taková vláda by byla pro Českou republiku nějakým požehnáním, a i proto je jisté, že pokud to bude možné, utvoří ČSSD raději vládní většinu s lidovci, popřípadě zelenými, než s komunisty. Není to ale její vina, že už jen z pomyšlení na koaliční spolupráci s ODS nebo TOP 09 se většině příznivců ČSSD dělá nevolno. Zejména ODS se navíc zprofanovala natolik, že to nejlepší, co by se jí mohlo stát, pokud se nemá úplně zničit, by byl delší pobyt v opozici.
Při strašení některých médií komunisty jsou především směšná varování, že účast KSČM na vládnutí, ať už v podobě přímé koaliční spolupráce s ČSSD nebo v podobě podpory menšinoví vládě ČSSD, by zavedla Českou republiku do mezinárodní izolace.
V nejhorším případě, v závislosti na chování KSČM, by totiž vedla k podobnému povytahování obočí v zemích na západ od nás, kterého jsme byli svědky během koaliční spolupráce strany Právo a spravedlnost s extrémistickou Ligou polských rodin a Sebeobranou v Polsku, nebo koaliční spolupráce Směru se Slovenskou národní stranou a Hnutím za demokratické Slovensko u našich východních sousedů.
Pokud jde ale o možnou mezinárodní izolaci, do té Českou republiku už svojí „evropskou“ politikou zavedla úspěšně současná vláda. Dokonce i v NATO, kterému by prý vládní angažmá komunistů vadilo, má současná Česká republika kvůli vládním škrtům v obraně pověst černého pasažéra.
Jestliže se KSČM na vládnutí má někdy podílet, bylo by rozhodně lepší, kdyby se tak stalo za situace, kdy bude jen sekundovat silné ČSSD. Podíl na vládě by byl za takové situace mnohem větším testem pro KSČM než pro ČSSD, protože přijetí odpovědnosti za vládu by docela jistě nejen ovlivnilo pohled veřejnosti na KSČM, která v posledních letech z opozičních lavic věci bez odpovědnosti jen kritizuje, ale navíc by s velkou pravděpodobností vedlo k pročištění poměrů uvnitř strany.
Jinými slovy, ukázalo by se rychle, zda KSČM vůbec může fungovat jako součást „systému“, nebo je to strana veskrze antisystémová. Pokud by se ukázalo to druhé, zřejmě by se jako každá „antisystémová“ strana, která se „ušpinila“ vládnutím v rámci „nepřátelského“ systému, začala štěpit. Bývalí francouzští komunisté, rakouští Svobodní, či již zmíněná Liga polských rodin by mohli vyprávět.
Už proto by se neměla ČSSD nechat předpokládanou antikomunistickou hysterií zastrašit, jakkoliv bude vzhledem k nedostatku jiných zbraní, používaných tradičně proti vládě ČSSD, asi tentokrát ještě silnější. ČSSD by si měla nechat dveře otevřené k takové koaliční spolupráci, která ji bude po volbách nejlépe vyhovovat.
I z hlediska předvolební strategie se jeví jako poněkud kontraproduktivní občasné veřejné úvahy některých sociálně demokratických představitelů, s kým strana spolupracovat po volbách rozhodně bude či nebude. ČSSD by měla představovat v první řadě svůj program a zároveň sebevědomě odbývat dotazy médií na povolební spolupráci slovy, že o tom se jako suverénní strana rozhodne až po volbách.
Deník Referndum, 24.4. 2012
Koaliční radikálové a elektrony
Když je premiér Petr Nečas opravdu v úzkých, začne se vyjadřovat pojmy z oboru nukleární fyziky, kterou vystudoval.
Na rozbití Věcí veřejných Karolínou Peake a její následnou snahu vytvořit „platformu“, jež by podpořila vládu, tak nejprve reagoval slovy, že od ní bude požadovat vytvoření poslaneckého klubu o nejméně deseti členech, protože nebude spolupracovat s jakýmisi volnými radikály
Jak známo, slovo radikál se primárně vztahuje k lidskému jednání, ale svůj zásadní význam má i v chemii a fyzice. V těchto oborech je radikál vysoce reaktivní částice, která má jeden nebo více volných elektronů a je nebezpečná pro všechny živé struktury.
O tom se přesvědčila i Peake, když se z radikálů uvolněných z odporného slizu pokusila dát dohromady klub. Nepodařilo se, takže premiér musel svá původní slova tvořivě poopravit.
Prohlásil: „Nechceme spolupráci, která by byla založena na dvou poslaneckých klubech a pak nějakém souboru volných elektronů, ale založená na spolupráci tří subjektů, z nichž jeden, ano, momentálně zatím nesplňuje parametry poslaneckého klubu. Nicméně je to politický subjekt, se kterým počítáme.”
Vědec Nečas je evidentně na stopě zásadního politologického objevu. Fascinující je zejména jeho teze, že i soubor volných elektronů, které má Peake ve skutečnosti k dispozici, a které se zjevně uvolnily z životu nebezpečných radikálů, může být „politickým subjektem“, jakkoliv „zatím“ nesplňují parametry poslaneckého klubu.
Premiér se tímto už dotýká kvantové fyziky, v níž jak známo, může být tentýž elektron zároveň na dvou různých místech. Otázkou samozřejmě je, co to bude znamenat pro stabilitu vlády. Zdá se totiž, že některé z poslaneckých elektronů, na nichž chce svoji vládu vystavět s tím, že je sváže do podoby „subjektu“, mohou skutečně klidně fungovat ve dvou světech naráz.
Mohou tedy vládě vyslovit důvěru, protože nemají zájem na svém politickém zániku, ale zároveň proti ní konspirovat. Peake se nezdá být dostatečně silná, aby tomu zabránila, je pouze silně ambiciózní. Přitom nesmíme zapomínat, že trezor Víta Bárty může skrývat politické sloučeniny, na které mohou vládně-koaliční elektrony reagovat skutečně radikálně, budou-li s nimi konfrontovány.
Máme se tedy na co těšit. Možná se premiér ve své snaze vytvořit stabilní politický model nakonec posune až k teorii strun, která činí vzájemně kompatibilními newtonovskou, einsteinovskou a kvantovou fyziku, ale za jen za cenu, že uznáme existenci deseti, jedenácti či šestadvaceti prostorových dimenzí. Otázkou je, zda tomu budou voliči ještě rozumět.
Právo, 25.4.2012
