Jiří Pehe

Předseda občanských demokratů Mirek Topolánek zaútočil na odbory v dopravě, jež hrozily stávkou kvůli vyššímu zdanění zaměstnaneckých benefitů, s pomocí pozoruhodných argumentů. Pokud prý stát ustoupí odborářům, kteří nechtějí, aby zaměstnavatelé řádně zdaňovali jejich benefity, co pak řekne všem těm, kteří si v době krize musí utáhnout opasky? ODS podle něj odmítá ustoupit vydírání, protože odmítá, aby si privilegovaní vyvzdorovávali výhody na úkor ostatních.

Neoliberální komentátoři pak nabídli celou škálu dalších argumentů proti stávce, přičemž někteří se pustili i do kritiky premiéra Jana Fischera kvůli tomu, že prý v zájmu sociálního smíru ustoupil odborářům, kteří hrozí stávkou kvůli údajné prkotině v době, kdy mnoho lidí ztrácí práci. Dokonce prý jeho úřad neváhal manipulovat s odhady případných dopadů zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů na státní kasu. Zatímco Fischer mluvil o desítkách miliónů korun, náměstek ministra financí za ODS Ivan Fuksa údajně premiéra varoval, že se jedná o stamilióny.

Podstatu dění okolo stávky ovšem vystihnul nejpřesněji prezident Václav Klaus. Prezidentův výrok, že jednání odborů v dopravě považuje za "darebné a falešné,“ by neměl překrýt jeho analytický postřeh, že hrozba stávkou byla bojem se státem, nikoliv se zaměstnavateli. Tento postřeh míří totiž k samotné podstatě nedávných událostí; navíc nejspíš předznamenává věci příští.

Ponechme stranou skutečnost, že prezident nemá úplně pravdu, když se implicitně snaží zúžit práva odborářů bojovat za své zájmy na vztah zaměstnavatelé-zaměstnanci, neboť v dějinách odborového hnutí (a to i v zemích s delšími demokratickými tradicemi, než jsou ty naše) najdeme nemálo příkladů, kdy odbory bojovaly se státem—od snah odvrátit plány vlád na privatizaci některých odvětví nebo reformy penzijních systémů, až třeba po monumentální souboj polské Solidarity s komunistickým režimem.

Pravdou ovšem je, že ve slušně fungující demokratické společnosti by měly být střety odborů se státem ojedinělé. Jenže k tomu jsou zapotřebí určité společenské a politické předpoklady, které u nás neexistují. A i proto mohou střety odborů se státem sílit, což by mohlo destabilizovat celý demokratický systém. Oč jde?

Především o to, že česká společnost má dvacet let po pádu komunismu velmi nízký sociální kapitál, zejména v podobě vzájemné důvěry mezi různými částmi společnosti a různými institucemi. Vynikající knihu, ostatně mnohem důležitější než tu o „konci historie“, napsal před časem na téma potřeby sociálního kapitálu a důvěry pro fungování demokracie Francis Fukuyama.

Nedostatek důvěry a sociálního kapitálu se projevuje například i tím, že zaměstnanci, reprezentovaní militantnější částí odborů, odmítají být ve státě, jako je ten náš, solidární se zbytkem společnosti, protože mají pocit, že stát buď nefunguje, či má dvojí standardy. Když Topolánek mluví o potřebě utahovat opasky, většina těch, kterých se výzva týká, jistě chápe obecný rozměr jeho apelu i potřebu šetřit, ale nevidí důvod, proč by tak měli činit právě oni v zemi, kde stát dovolí, aby se masově rozkrádaly veřejné prostředky a finance.

Pro ilustraci stačí stručná rekapitulace milníků ekonomického zločinu a finančních podvodů z posledních let, na nichž nenesou obyčejní zaměstnanci, po kterých se nyní žádá utahování opasků, žádnou vinu. Období divoké privatizace pod taktovkou politika, který nyní označuje jednání odborářů za „darebné a falešné“, s sebou přineslo nejenom obrovské ekonomické tunely, jejichž plodů si dodnes užívají, například na Bahamách, „podnikatelé“, jichž si přál dnešní prezident mít u nás více.

Přineslo také dluhy a nesplácené úvěry, jež byly později ve výši několik set miliard korun „zaparkovány“ v Konsolidační agentuře. S těmito dluhy se pak čile, a občas dosti neprůhledně obchodovalo. Zaměstnanci, kteří si dnes údajně nesolidárně odmítají utahovat opasky, se tak v nejlepším případě mohli v kantýnách, kde si zřejmě nezřízeně užívali „nadstandardních“ výhod nezdaněných stravenek, navzájem ohromovat mediálními zvěstmi o tom, co se zase kde (za poměrně benevolentního přihlížení státu, s nímž mají nyní být solidární) vytunelovalo, ukradlo či ztratilo. Pěknou tečkou za tímto obdobím byl záhadný převod zhruba půl miliardy korun z Konsolidační agentury na švýcarské konto.

Mnozí „nesolidární“ zaměstnanci si také dozajista vzpomenou, že český stát musel zaplatit 10 miliard korun americké společnosti CME po prohrané arbitráži, když si neohlídal „neortodoxní“ podnikatelské praktiky šéfa Nova TV Vladimíra Železného. Ano, jde o téhož Železného, jemuž v den, kdy prohlásil, že jednání odborů je „darebné a falešné“, poslal prezident Klaus dojemné blahopřání k narozeninám, v němž mimo jiné píše: „Jste osobnost v české společenské krajině nepřehlédnutelná svou výrazností…“.

Zlatá slova, pomyslí si jistě „privilegovaní“ zaměstnanci, kteří si prý vyvzdorovávají výhody na úkor ostatních, a kterým ODS nebude ustupovat.

Ano, mluvíme přitom o téže straně, jejíž představitelé v Praze nedokáží vysvětlit, jak a proč proinvestovali zhruba 800 miliónů za projekt Open Card, proč nefunguje drahý projekt „free wifi“, nebo proč se budují cyklostezky, jejichž jeden jediný, neuvěřitelné předražený úsek by pokryl nejspíš veškeré náklady na zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů. Mluvíme o straně, která se zatím nemá k vysvětlování toho, proč existovalo při regionální vládě v Plzeňském kraji nedávno objevené, k neznámým účelům zřízené konto se 600 milióny korun.

Abychom ovšem nezůstali jen u strany, která teď kritizuje zaměstnance za jejich neochotu si utahovat opasky, je potřeba dodat, že pěkných pár miliard se poztrácelo i během vlád sociální demokracie. A nebyly to jenom mediálně vděčné podivnosti, jako byl Český dům v Moskvě, Karel Srba, nebo podivné hospodaření ČSA pod vedením dnešního manažéra kampaně ČSSD Jaroslava Tvrdíka. V té době byl také dojednán první (později odvolaný, ale Topolánkovou vládou pak znovu sjednaný) obchod s rakouskými obrněnci Pandur, který obestírá, ostatně jako skoro každý podobný obchod u nás, podivná mlha. Mlha stejně hustá, chtělo by se říci, jako byl dřívější nákup stíhaček Grippen.

Dokonce i s loňský světový šampionát v klasickém lyžování v Liberci byl nakonec především jen další připomínkou skutečnosti, že Česká republika má daleko ke standardním poměrům. Daňoví poplatníci nakonec zaplatili za tuto parádu zhruba 2 miliardy korun, s nimiž se původně nepočítalo. Nejvyšší kontrolní úřad navíc upozornil na velmi podivné zacházení s těmito státními fondy. Tehdejší premiér Topolánek slíbil vyšetření celé záležitosti, ale už to jaksi nestihnul.

Škoda, možná by se přitom mohlo bývalo vyšetřit, zda další údajně ušlechtilý sportovní záměr—Olympiáda v Praze—nebyl v podobě zřízení přípravného výboru, který na propagaci této utopie proinvestoval desítky miliónů korun, taky takový vysavač na veřejné peníze, kde na jedné straně stojí magistrát a na druhé kamarádi.

Několik výše uvedených příkladů podivného hospodaření českého státu má za úkol jen naznačit, že je velmi problematické ohánět se společenskou solidaritou a nutností šetřit v případě zaměstnanců, když většina národa, včetně zaměstnanců, už mnoho let sleduje téměř v přímém přenosu hororový seriál, v němž hrají hlavní roli předražené zakázky na téměř cokoliv, co si objedná stát, tunely, tajemná konta, jakož i dojemně kýčovitá solidarita „mezi osobnostmi nepřehlédnutelnými svou výrazností v české společenské krajině“. Osobností, které jsou, zejména zásluhou výše zmíněných excesů „za vodou“ tak dokonale, že průměrný zaměstnanec se jim nepřiblíží, ani kdyby si poctivě šetřil své nezdaněné benefity stovky let.

Kdyby snad bylo málo příkladů jednání, jež může průměrnému zaměstnanci vnuknout myšlenku, že by se neměl svých výhod vzdávat, lze ještě přihodit probíhající arbitráže, třeba s Diag Human, v nichž má český stát slušnou šanci tratit další miliardy, nebo třeba poslanecké a senátorské platy a benefity, v nichž nezdaněné výhody, včetně maličkostí, jako jsou volné jízdenky v městské dopravě, hrají prominentní roli.

Vrátíme-li se k postřehu prezidenta Klause, nelze bohužel než konstatovat, že skutečnost, že za daných okolností odboráři bojují se státem, spíše než s konkrétními zaměstnavateli, je docela pochopitelná. Ostatně dopraváci nejsou první. V prosinci minulého roku se na poslední chvíli podařilo odvrátit stávku policistů, když jim stát chtěl v rámci šetření snížit platy.

Vezmeme-li v úvahu vysokou míru nedůvěry lidí v politiku, politiky i politické strany, jakož i vysokou míru vnímání korupce (logicky ústící v nedůvěru ve stát), bylo by možná lepší z hlediska budoucnosti české demokracie, ba jejího samotného přežití, kdyby si předseda ODS, než vypustí na adresu odborářů z úst slova o tom, „že odmítá ustoupit vydírání, protože odmítá, aby si privilegovaní vyvzdorovávali výhody na úkor ostatních“, zametl před vlastním partajním a dříve i vládním prahem. Pokud by ho taková činnost namáhala, nedoporučuje se relaxace v Toskánsku, protože mnoho „privilegovaných“ zaměstnanců by mohlo dostat alergickou reakci.

Deník Hospodářské noviny nedávno zveřejnil analýzu, která ukazuje, že jenom "první pětka" významných soukromých firem, jež tají své skutečné vlastníky, získala za poslední tři roky zakázky v hodnotě 38 miliard korun. Nikdo prý přitom nemůže vyloučit, že státní a komunální úředníci zadali výhodné smlouvy firmám, v nichž figurují jejich příbuzní nebo přátelé. ODS se odstranění anonymních akcií na majitele brání, stejně jako odmítá většinu protikorupčních opatření, navržených Fischerovou vládou, coby prý nesystémové či ohrožující naši „svobodu“. .

V kontextu, v němž stát toleruje zlodějské a korupční praktiky v míře, v níž jsou ztráty pro státní finance svým objemem mnohonásobně větší, než by bylo zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů, se může leckterý zaměstnanec a odborář cítit nejen uražený, ale může se i dále radikalizovat. Ba, lze se domnívat, že nejen politici, ale i někteří komentátoři, kteří mají chucpe odboráře „vychovávat“ s pomocí argumentů o jejich údajné nenasytnosti, si v takovém kontextu hrají s ohněm.

Deník Referendum, 8.3.2010

Dění okolo stávky odborových svazů v dopravě, ohlášené na protest proti vyššímu zdanění některých zaměstnaneckých výhod, je ze všeho nejvíc ukázkou bídného stavu politické kultury v České republice a neschopnosti různých skupin obyvatel spolu mluvit. Je špatným vysvědčením pro českou demokracii, jakkoliv stávka obecně je legitimním nástrojem boje za práva zaměstnanců.

V pokleslé politické kultuře se obvykle špatně nebo demagogicky komunikuje, takže není překvapením, že mnoho občanů dost dobře nechápalo, oč v ohlášené stávce vlastně šlo, protože ani odbory, ani vláda, ani politické strany se nebyly schopny sjednotit na společné interpretaci celé záležitosti. Mohli jsme tak kupříkladu slyšet, že ke zdanění zaměstnaneckých výhod má dojít jen kvůli jakési technické chybě v zákonu, a nejde tudíž o nic jiného, než chybu rychle opravit. Slyšeli jsme ale také, že zdanění zaměstnaneckých výhod je součástí úsporných opatření.

Kritici odborů veřejnost přesvědčovali, že stávka je zbytečná už proto, že dopady případného zdanění zaměstnaneckých výhod se stejně neprojeví hned, a navíc jsou zaměstnanci chráněni platnými kolektivními smlouvami, takže času na případnou opravu je dost. Odboráři prý organizují nátlakové akce v této době, neboť jdou na ruku sociální demokracii v rámci předvolebního boje.

Odbory naopak tvrdily, že věc spěchá už proto, že práva ne všech zaměstnanců jsou pokryta kolektivními smlouvami, a také proto, že zachování zdanění zaměstnaneckých výhod v zákoně ztíží odborům vyjednávání o příštích kolektivních smlouvách.

Z úst premiéra jsme se mohli dozvědět, že prý odstranění vyššího zdanění zaměstnaneckých výhod by státní kasu přišlo jen na několik desítek miliónů korun, z úst ekonomických expertů pravice jsme ovšem slyšeli, že cena pro státní kasu by mohla přesáhnout jednu miliardu korun. Jak je možné, že s čísly týkajícími se jedné a téže věci lze takto žonglovat, zeptá se ekonomický laik.

S různými interpretacemi byla od začátku spojena nemalá míra demagogie. Předseda ODS Mirek Topolánek například prohlásil, že jeho sok, předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, se chce s pomocí odborů „prostávkovat ke státnímu bankrotu“. Opravdu nám ale hrozí státní bankrot, pokud by politici odstranili zdanění zaměstnaneckých výhod?

Odborové svazy v dopravě zase tvrdily, že mají podporu ostatních zaměstnanců, a mluví i jejich jménem, jenže z nálady ve společnosti se nedalo jednoznačně usoudit, že tomu tak bylo. Mnoho lidí spíše mělo pocit, že jak odbory, tak politické strany si z nich v předvolební době dělají rukojmí. Prezident Václav Klaus na adresu odborů v tomto kontextu poznamenal, že jde především o politiku uvnitř odborů a navíc je hrozba stávkou boj se státem, nikoliv se zaměstnavateli.

Někteří komentátoři i politici pro změnu argumentovali, že ze strany odborů, a zaměstnanců obecně je neodpovědné, že v době krize, v níž mnoho lidí přichází o práci nebo se musí uskromňovat, hodlají stávkovat proti zdanění svých výhod. Navíc prý jde o výhody, které jsou jakýmsi přežitkem minulosti, například stravenky nebo režijní jízdenky.

Od odborů bylo na oplátku možné slyšet, že zaměstnanci ekonomickou krizi nezpůsobili, neexistuje tedy důvod, proč právě oni by za ni měli teď platit.

Pro budoucnost české demokracie je bohužel špatným znamením, že většina těchto argumentů byla zcela jednostranná, někdy i účelová. Je sice kupříkladu pravda, že krizi samotnou rozpoutalo chování investičních bankéřů, ale skutečnost, že si mnohé státy, včetně České republiky, žily nad poměry, má co do činění i s chováním zaměstnanců, kteří si v mnohých demokratických společnostech s pomocí odborů vymohli platy a výhody, které, jak krize ukázala, přesahují skutečný výkon ekonomik jejich států.

Pokud se podíváme na věc z druhé strany, nelze se naopak než podivovat zjednodušujícím komentářům o údajné nenasytnosti odborů reprezentujících zaměstnance. Žijeme koneckonců v zemi, kde v podobě nejrůznějších tunelů a podvodů zmizelo nenávratně, a často neznámo kam, tolik miliard, že nezdaněné zaměstnanecké výhody jsou ve srovnání jen kapkou v moři.

Není tak například bez zajímavosti, že politická strana, jejíž předseda obvinil odbory ze snah prostávkovat se ke státnímu bankrotu, nedokázala zatím ani po bůhví kolikátém auditu vysvětlit, jak a proč utratili její představitelé v Praze téměř 800 miliónů korun za projekt Open Card. Nebo proč se cena jakési cyklostezky vyšplhala k sumě, která by zřejmě hravě pokryla vše, co si nyní snaží vymoci odboráři.

Právě v den, kdy se Topolánek nedokázal s odbory dohodnout na řešení konfliktu, neboť jeho strana údajně vede svatou válku proti snahám naši zemi dále zadlužovat, zveřejnil deník Hospodářské noviny analýzu, která ukazuje, že jenom "první pětka" významných soukromých firem, jež tají své skutečné vlastníky, získala za poslední tři roky zakázky v hodnotě 38 miliard korun. Nikdo prý přitom nemůže vyloučit, že státní a komunální úředníci zadali výhodné smlouvy firmám, v nichž figurují jejich příbuzní nebo přátelé.

Anonymní akcie na majitele či ukrývání se za kyperskými fondy znemožňují pravé majitele dohledat, dodává deník. V takové situaci je neochota zaměstnanců, reprezentovaných v současné situaci militantnější částí odborů, obětovat některé ze svých výhod kvůli údajnému boji s rozpočtovými deficity, částečně pochopitelná.

Ačkoliv vláda a Poslanecká sněmovna odborům nakonec ustoupily, nelze bohužel mluvit o kroku, který by zkvalitňoval českou politickou kulturu. Nejenže lze mít určité pochyby o postupu premiéra, který argumentoval potřebou zachovat tři měsíce před volbami za každou cenu sociální smír, a méně už veřejnosti objasnil meritum věci, ale dění okolo stávky zůstalo i po hlasování v Poslanecké sněmovně, jímž dodatečné zdanění zaměstnaneckých výhod zrušila, vysoce polarizované.

Senát, v němž má většinu pravice, zřejmě rozhodnutí Sněmovny nepodpoří. Prezident Klaus šel ještě dál, když prohlásil, že jednání odborářů je "darebné a falešné“, a dopředu oznámil, že i kdyby zákon o zrušení dodatečného zdanění zaměstnaneckých výhod prošel Senátem, on ho nepodepíše. Vláda a sněmovna prý nebyly v situaci, aby na požadavky odborářů tak rychle přistupovaly.

Ukazuje se, že česká společnost je polarizovaná do té míry, že každý významnější aktér veřejné diskuse mluví ze svého zákopu, a nikdo se nikým nedokáže shodnout ani na přibližném výčtu toho, kdo a jak přispěl k současné krizi, natož pak na smysluplných opatřeních. Naše demokracie prostě zatím disponuje velmi nízkým sociálním kapitálem.

Navíc k politické polarizaci nepřispívá jen střet mezi levicí a pravicí, ale i podivná neujasněnost ústavních rolí hlavních institucí a činitelů, takže od vlády, přes Poslaneckou sněmovnu až po Senát a prezidenta si každá instituce dělá jakousi vlastní politiku.

Česká republika se tak možná neřítí do hospodářského bankrotu, zato její demokratický systém by při současné pokračující krizi vládnutí a naprostém nedostatku politického i společenského konsensu na čemkoliv mohl na hraně bankrotu brzy balancovat.

ČRo 6, 3.3.2010

Jak známo panduři byli původně sluhové chorvatských a uherských šlechticů, později se tak říkalo strážcům hranic, kteří bojovali proti Turkům. Kontroverzní a krutý baron Franz Trenck v 18. století vytvořil pod jménem Panduři pro císařovnu Marii Terezii vojenský sbor, který bychom dnes nejspíš nazvali jednotkou zvláštního určení.

Tato jednotka proslula „neortodoxními“ vojenskými metodami. Podle některých zdrojů se prý skládala z bývalých zločinců, kteří si mohli službou u Pandurů vysloužit omilostnění. Za druhé světové války se stejným jménem honosily některé partizánské jednotky na Balkáně.

Tento malý historický exkurs je zajímavý zejména proto, že v kauze údajné korupce při nákupu rakouských ozbrojených transportérů Pandur, to u nás vypadá zase jednou spíše jako na Balkáně, než ve Střední Evropě. Ostatně i Marie Terezie si eventuálně uvědomila, že udělala chybu, když v podobě Trenckových pandurů vpustila do jinak spořádané habsburské armády takový malý kousek Balkánu, a Trenck skončil ve vězení.

Výše řečené nemá být nějakou démonizací Balkánu. Je to jen připomínka, že zásluhou své mnohasetleté příslušnosti nejprve k byzantské říši a později k říši otomanské vznikla zejména na východním Balkánu specifická kultura, která ostře kontrastuje se středoevropským prostorem a ještě více se západní Evropou. Jak kdysi trefně poznamenal Winston Chruchill, problémem Balkánu mimo jiné je, že vytváří více historie, než kolik jí dokáže zkonzumovat.

Politická kultura Balkánu, která nečerpá z tradic renesance a osvícenství, byla silně poznamenána tím, že stát, právo a náboženství v ní byly mnohem méně odděleny než na sever a na západ do ní. Zatímco v zemích západního křesťanství se korupce postupně stala jevem, proti kterému musí státy bojovat, v post-byzantských a post-otomanských zemích se bez „bakšiše“ dlouho neobešel, a mnohdy dodnes neobejde, téměř žádný obchod.

Budeme-li zkoumat současnou českou demokracii prizmatem tohoto rysu post-byzantských a post-otomanských zemí, zjistíme, že Pandur, coby nejposlednější kauza, jež cloumá českou politikou a médii, je docela symbolická. Zdá se, že „bakšiš“, a ne lecjaký, je dnes součástí téměř jakéhokoliv obchodu, v němž figuruje jako jedna smluvní strana český stát. Stejně jako kdysi v Byzanci nebo u Otomanů mají státní úředníci a politici pocit, že stát je jejich vlastnictví, a že když už se jeho jménem obtěžují konat, mají právo z toho mít něco nad rámec zákonem stanovených platů.

Když dnes některá média opětovně varují, že by Česká republika mohla brzy následovat Řecko, jež stojí zásluhou života nad poměry, falšování účtů a všudypřítomné korupce na prahu státního bankrotu, mají pravdu, ale k té je nutné ještě leccos dodat. Balkanizace českých poměrů, zapříčiněná do značné míry více než čtyřicetiletým panováním systému veskrze post-byzantského, se totiž nevztahuje jen na státní finance. Zbalkanizované jsou nejen politika a státní správa, ale i média a veřejný život obecně.

Zatímco politická scéna před veřejností vede boje stejně nesmiřitelné a úporné, chtělo by se říci „temperamentní“, jako je tomu třeba v Řecku, v zákulisí politické strany, či alespoň jejich vlivní členové, čile spolupracují na porcování kořisti, kterou je náš nebohý stát. Výsledkem je, že ať už vládne na té či oné radnici, v tom či onom kraji, nebo v celé zemi ta či ona politická garnitura, můžeme si být jisti, že státní zakázky budou neprůhledné a předražené, a že se okolo nich bude téměř pokaždé vznášet podezření z korupce.

Můžeme si být také téměř jisti, že ač politici budou deklarovat, že mají tu nejlepší vůli hospodařit se státními prostředky odpovědně, státní dluhy porostou. Stejně tak budou politici víceméně svorně odmítat zavedení civilizujících opatření, jako je třeba zákon o státní službě, který by státní službu depolitizoval podle západoevropského střihu. I nezávislost justice budou politici ctít jenom tehdy, jde-li jim v podobě nějaké „justiční mafie“ na ruku.

Pokud nakonec dojde na „lámání chleba“, třeba v podobě balancování na hranici státního bankrotu, můžeme si být pro změnu jisti, že to, podobně jako v Řecku, politici i média ochotně svedou na zlé cizáky, tedy zejména EU.

Když už je řeč o médiích, ta k našemu postupnému odchodu ze sféry balkanizované politiky nikterak nepřispívají. Nejenže sama často hrají s politiky prostoduchou hru na údajně tolik potřebnou ideologickou polarizaci, přičemž jim uniká družné dojení státu politiky a státními úředníky všech barev za scénou, ale když už nějakou tu „kauzu“ sama odkryjí, můžeme si být jisti, že se vůbec nic nestane. Média bude taková kauza zajímat přesně tak dlouho, dokud jim zvedá sledovanost nebo prodejnost.

Stejně problematická je ochota některých médií překračovat hranice novinářské etiky, když se sama staví do pozice jakýchsi „agentů provokatérů“, aby uměle vytvořila situace, do nichž se má politický „ptáček“ chytit. Vyznění těchto „kauz“ nakonec dost často jen zesiluje pocit celkové bezmoci ze stavu věcí.

To vše se přitom děje v hávu podivného mediálního národovectví, které docela souzní s hlavním proudem politiky. České republice tak neustále někdo škodí, někdo na ní není hodný, někdo zvenku přispívá k jejím problémům.

Pěkným příkladem je politicky aktuální zoufání ministra vnitra Martina Peciny i médií nad tím, že prý nám EU nechce pomoct v boji za odstranění kanadských víz. Možná by přitom neškodilo se zamyslet nad tím, proč by EU, zejména její starší členové, měli být právě v této otázce nějak loajální k zemi, která ukazuje ve vztahu k EU velkou míru neloajality, ať už šlo o schvalování Lisabonské smlouvy nebo o bilaterální vyjednávání s USA o odstranění víz pro české turisty. A položit si otázku, zda si přeci jen náhodou víza s Kanadou kvůli neschopnosti řešit problémy romské menšiny nezasloužíme, je pro většinu médií téměř nemyslitelné.

Zbalkanizovaná je ovšem i veřejnost. Občanská společnost je zatím slabá, mnohem silnější jsou nejrůznější „klany“, které buď přežily bývalý režim a pod tlakem nových poměrů se zapouzdřily, nebo se nově vytvořily v procesu privatizace. Občané sice rezignovaně mluví o korupci a klientelsimu, ale ochotu občansky se organizovat proti těmto jevům ukazují pramalou.

Spíše u nás panuje stejná mentalita jako na onom Balkáně: „bakšiš“ v nejrůznějších podobách je prostě součástí života. Nadává se skoro na všechno a na každého v pozici moci, ale nakonec máme jako národ stejně nejraději sami sebe, jak ukazují průzkumy veřejného mínění.

Podobné jako v onom Řecku je to i ve vztahu ke státu. Ten je vnímán jako opatrovnická instituce, která se o nás musí postarat, i kdyby na to neměla mít. S myšlenkou moderního sociálního státu, který se flexibilně přizpůsobuje možnostem a novým trendům, aby neskončil v bankrotu, to má málo společného.

Symbolickým projevem toho, jak slabá je veřejnost u nás, je situace v instituci, která má spojení s „veřejností“ přímo v názvu, tedy ve veřejnoprávní televizi. Ta funguje víceméně jako televize parlamentní, tedy jakési prodloužení vlivu politických stran. A to si ještě v daných poměrech počíná poměrně statečně, když, jak správně upozorňuje ve svých upoutávkách, vysílá jediný, (chtělo by se říci „poslední“) investigativní pořad v zemi v podobě pořadu Reportéři ČT.

Není tedy divu, že nakonec jediná reflexe potenciálně skutečně závažných korupčních kauz, která nám zbývá, je jakési krotké mediální rozemílání čas od času „objevených“ nekalých praktik, jež ovšem obvykle trvá jen tak dlouho, dokud není už co rozemílat, nebo takové rozemílání už nezvyšuje sledovanost, nebo dokud politici, v podobě čtvrtého či pátého „auditu“, konečně naše „hlídací psy“ demokracie úplně neunaví. Prostě, vítejte v zemi Pandurů!

Deník Referendum, 1.3.2010

Hned od několika politiků, jakož i novinářů, jsme se mohli v posledních dnech dozvědět, že průzkumy volebních preferencí jsou zaručeně „cinknuté“. Někteří politici dokonce tvrdí, že mají své vlastní průzkumy, které vypovídají o oblibě jejich stran něco jiného než průzkumy zveřejňované v médiích. K podobným prohlášením téměř žádný politik nezapomene připojit coby doušku tvrzení, že průzkumům veřejného mínění nevěří.

Zpochybňování průzkumů v čase blížících se voleb samozřejmě není české specifikum. Více české jsou ovšem snahy vyřídit průzkumy, jejichž výsledky jsou politikům nepříjemné, nálepkováním. Dozvídáme se tedy běžně, bez jakýchkoliv důkazů, že ta či ona agentura pro průzkum veřejného mínění má úzké vazby na tu či onu stranu. Běžně se také lze dočíst, že to, aby průzkum ukázal požadované výsledky, si lze zaplatit.

Je sice pravda, že se některé agentury v minulosti svými předpověďmi volebních výsledků ne vždy přesně trefily do černého, jenže to není nutné hned vysvětlovat nějakou předpojatostí nebo korupcí. Předvídání budoucnosti, jak známo, je velmi složitá záležitost, v níž hraje roli řada proměnných. Jak politici, tak novináři navíc dost často nevěnují dostatek pozornosti metodologii průzkumů, například zda se jedná o volební prognózu, do níž jsou zahrnuti jen ti, co tvrdí, že půjdou volit, nebo o volební preference, v nichž se odráží i názory těch, kdo volit nepůjdou.

Zajímavé je, s jakou snadností politici obviňují z předpojatosti nejen agentury pro průzkum veřejného mínění, ale také třeba veřejnoprávní média. Zdá se, že každý politik, zejména ze stran, kterým se v preferencím právě nedaří, ví docela přesně, jak by se takový průzkum měl nejen správně dělat, ale také jaké jsou skutečné, tedy „necinknuté“ výsledky. Zrovna tak politici vědí, jaká by měla být například dramaturgie předvolebních diskusních pořadů v České televizi.

Způsob, jakým jsou politické strany prezentovány v médiích, nebo jaký prostor v nich mají, může samozřejmě ovlivnit volební preference. A je známo, že zpětný dopad mají i samotné průzkumy preferencí, zejména pokud se v nich vyšvihne nějaká dosud neparlamentní strana nad hranici volitelnosti, anebo naopak nějaká dosud parlamentní strana pod hranici volitelnosti spadne.

Přesto se zdá, že politici, jakož i nemálo politicky zaujatých novinářů, přeceňují jak význam průzkumů, tak význam nejrůznějších mediálních debat s politiky. Kdyby například převažující mediální preference pro různé politické strany a směry hrály takovou roli, jakou jim někdy přisuzujeme, bylo by těžké vysvětlit, jak je možné, že v situaci, kdy naprostá většina médií straní přímo nebo nepřímo pravici, vede v průzkumech s přehledem levice.

Stejně tak je těžké vysvětlit, proč by se agentury pro průzkum veřejného mínění nechaly tak snadno kupovat tou či onou stranou, když zároveň převažuje mezi politiky i v médiích mínění, že předpovídají nepřesně. Takové agentury by byly samy proti sobě, protože jestliže ani ony nevědí, kdo ve volbách skutečně zvítězí, bylo by zjevné stranění nějakému politickému subjektu nebo politikovi kontraproduktivní z hlediska jejich budoucnosti.

Možná bychom se měli spíše ptát, zda více než agentury pro průzkum veřejného mínění nejsou různými způsoby „cinknuté“ politické strany a některá média. Politické strany sice u nás, stejně jako jinde, nabízejí politické programy, ba i bombasticky prezentované vize, jenže mnohem více než ve vyspělých demokraciích fungují často jako pouhé firmy s ručením omezeným pro realizaci ekonomických zájmů, tedy jako obchodníci s vlivem. Podíváme-li se na to, co strany říkají (třeba v předvolební kampani) a co pak skutečně dělají, nelze se neptat, zda jejich chování není fatálně ´“cinknuté“ zásluhou různých lobbyistických a dalších tlaků.

Mnohá naše média hlavního proudu jsou pro změnu „cinknutá“ ideologicky. Jsou majiteli pravdy, takže místo reflektování skutečnosti a analýz nabízejí převážně ideologicky motivované názory—ať už otevřeně nebo podprahově. Při rozehrávání různých kauz v médiích se navíc občas nelze ubránit staré dobré otázce „komu to slouží?“ Nelze se prostě ubránit dojmu, že často i nejrůznější kauzy a skandály, které obvykle média nakousnou, ale nikdy nedotáhnou do konce, jsou jen výsledkem nejrůznějších forem zákulisní „cinknutosti“ a s veřejnými zájmy mají jen málo společného.

V příštích několika měsících si samozřejmě dosytnosti užijeme zejména útoků na agentury veřejného mínění. Otázkou ovšem je, zda to není z hlediska stran i jejich mediálních podporovatelů kontraproduktivní. Zdá se totiž, že průměrný občan je mnohem inteligentnější, než co o něm soudí ti, kteří bojuji o jeho voličský hlas. A průměrný český občan je i zásluhou naší komplikované historie citlivý na různé formy manipulace. Názor, jak volit, si nakonec udělá mnohem méně v závislosti na tom, co se mu snaží namluvit politici a některá média.

Deník Referendum, 22.2.2010

Ve své polemice, nazvané Démon Paroubek, s mým textem, který byl publikován pod názvem Démonizování Paroubka je trapné, Alexander Tomský uvádí několik argumentů, které není možné nechat bez povšimnutí.

V reakci na mé konstatování, že při posuzování politikovy způsobilosti vést stranu nebo vládu by se novináři neměli nechat unášet triviálními podružnostmi, osobními nechutěmi a ideologicky motivovanými emocemi, přítel Alexander píše, že Paroubek je prostě většině lidí „strašidelně protivný“. Dojmy a média k sobě prý patří.

S tím je možné do jisté míry souhlasit, sám jsem nedávno napsal text, v němž upozorňuji, že Paroubkova nasupenost a agresivní styl jsou špatnými prodavači programu ČSSD, a že to může být jeden z důvodů, proč strana neboduje více průzkumech veřejného mínění nyní, kdy je Občanská demokratická strana vnitřně rozvrácená.

Jenže zároveň Alexandrova slova smutně potvrzují mojí tezi. Paroubek může být řadě lidí nesympatický, ale co to má společného s ujišťováním některých publicistů, že jeho nástup do vlády povede ke změně režimu nebo k bankrotu České republiky? To jsou tak závažná obvinění, že by vůbec neměla spatřit světlo světa, pokud se nedají nějak věrohodně doložit.

A jak velká je ta většina, protivící si Paroubka, o které Alexander píše? Nejspíš zase tak většinová nebude, protože jinak by nebylo možné, aby i s tímto údajně „strašidelně protivným“ mužem v čele ČSSD vedla v průzkumech veřejného mínění.

Není možné, že Paroubek je „strašidelně protivný“ zejména části české pravice, a třeba jen ne úplně sympatický mnoha ostatním, zatímco je docela sympatický mnohým dalším? Anebo jinak: není „strašidelná protivnost“ nějakého politika v naší zemi až příliš často odvozena z ideologických předsudků těch, kteří ho za „strašidelně protivného“ považují?

Pokud jde o moje slova, že není třeba démonizovat program ČSSD coby údajně jistou cestu ke státnímu bankrotu, neboť v Evropě jsme svědky pravidelného střídání pravicových a levicových vlád, ujišťuje nás přítel Alexander, že hrozivé deficity evropských států způsobily sociální vlády. Takové tvrzení by potřebovalo doložit.

Navíc by bylo dobré také vypočítat, čemu všemu politika sociální soudržnosti praktikovaná sociálním státem zabránila. I proto, ačkoliv sociální stát je možná vynálezem sociálně demokratické levice, se na jeho budování v Evropě podílela a podílí celá řada umírněných pravicových stran.

Nemohu než souhlasit se závěrem, že politika je věc míry. Když kritizuji pravicovou mantru, podle které čím nižší jsou daně, tím je údajně vyšší výkon ekonomiky, mám na mysli přesně toto. Neexistují ani ideální pravicové, například neoliberální, ani ideální levicové, chcete-li socialistické recepty. Moderní společnosti musejí hledat rozumnou míru věcí uprostřed, jinak jsou odsouzeny k neúnosné polarizaci a politice typu „ode zdi ke zdi“.

Zejména naše pravicová média, jejichž kritikou můj původní text byl, ovšem míru ztratila. Chovají se vesměs jako majitelé (neoliberální) pravdy. Mají o všem jasno. Nehledají rozumné průsečíky, většinou jen poučují. Nereflektují politiku, ale snaží se ji dělat.

Alexander vyvrací můj poukaz na Švédsko coby úspěšný sociální stát jako údajnou výjimku. Jenže jsou zde další: například všechny ostatní skandinávské země, Nizozemsko, Německo, Rakousko. Ne všechny mají nerostné zdroje, ne všechny protestantskou tradici. Mají ale společnou jednu věc: vesměs se netopí ani v politických, ani v mediálních excesech. Hledají racionální řešení okolo politického středu.

Navíc růst HDP není míra všeho. Všechny výše zmíněné státy se pravidelně umísťují nejvýše na světě v indexech kvality života. Anglosaské vzory našich neoliberálů a konzervativců (USA, Velká Británie), kde čas od času dojde na vládu neviditelné ruky trhu, na tom tak dobře nejsou.

Pokud jde o program ČSSD, jistě ho lze kritizovat, ale je trapné ho i dvacet let po pádu komunismu kritizovat s pomocí ideologických výkřiků. Pokud se pravicovým novinářům zdá, že ČSSD nemůže splnit obojí—udržení sociálních výdajů v jí slibované výši a zároveň plnění konvergenčních kritérií pro přijetí eura—chtělo by to věcnou polemiku a argumenty.

Je ovšem podivné vyčítat obecně levicové straně, že se chová levicově, jak to v reakci na můj text učinil mně neznámý komentátor z Reflexu jménem Petr Holec (přiznávám, že Reflex už mnoho let nečtu), který Paroubka ostouzí tím, že prý se snaží zavděčit svým třiceti procentům voličů. A komu se proboha snaží v prvé řadě zavděčit ODS, komu TOP 09, komu lidovci, komu zelení, když ne svým voličům?

Na závěr poznámka téměř pod čarou. Přítel Alexander o mně píše: „Sám se bohužel také z kdysi nevraživého kritika Václava Klause stal pamfletistou a na prezidenta hází jen přídomky - trapný, paranoidní a případ pro psychiatry. Ale budiž, nesnadná je introspekce, a do vlastní kuchyně si málokdo vidí.”

Ač jsem se s příchodem tohoto roku rozhodl, že o Klausovi, po jeho totálním politickém fiasku v otázce Lisabonské smlouvy (nejprve zdánlivě principiální odpor, pak ignorování vůle parlamentu, vzápětí vydírání zbytku EU, nakonec háchovská kapitulace v podobě podpisu, doprovozená temnými varováními), už nemá smysl psát, a od začátku roku jsem o něm vskutku nenapsal ani čárku, Klause jsem před tím opravdu kritizoval soustavně po mnoho let--dávno před tím, než se ke mně přidali i mnozí jeho bývalí obdivovatelé.

Nikdy by mně ale nenapadlo snažit se zpochybnit Klausovu způsobilost být prezidentem poukazy na jeho soukromí či „strašidelnou protivnost“. A nikdy by mně nenapadlo apokalypticky varovat, že docela jistě dožene zemi k tomu či onomu bankrotu nebo změní režim. Ostatně všechny moje texty o něm si lze snadno vyhledat na www.pehe.cz

Použil-li jsem adjektivum „trapný“, polemizoval jsem vždy důsledně s nějakým konkrétním Klausovým politickým krokem nebo výrokem. To samé platí o pojmu „paranoidní“.

Nenapsal jsem také, že je Klaus případ pro psychiatry. Napsal jsem, že v době, kdy se mně ptalo mnoho zahraničních novinářů a pozorovatelů na Klausovy motivy v odmítání Lisabonské smlouvy, odpovídal jsem, že chápání jeho motivů se zdá přesahovat možnosti politické analýzy, a že by se měli možná obracet se svými otázkami na psychology. Například otázka, zdali český prezident neblokuje Lisabon proto, že chce být největší rybou v malém rybníku, spíše než středně velkou rybou v evropském moři, kterou jsem opakovaně dostával, je otázkou po psychickém ustrojení politika.

Přítel Alexander bývával ostatně vůči Klausovi po svém rozchodu s ODS v druhé polovině 90. let o poznání nabroušenější než já. To, že ho v poslední době s Klausovými názory sblížil stejný pohled na Evropskou unii a Lisabonskou smlouvu, neznamená, že zastánce EU a Lisabonu Jiří Pehe se stal ve vztahu ke Klausovi „pamfletistou“, když se veřejně podivuje, a občas rozhořčuje nad tím, že prezident povyšuje svůj osobní názor nad již projevenou vůli ve 26 zemích EU, jakož i dvou komor parlamentu a Ústavního soudu vlastní země.

Ale zpět k Paroubkovi. Můj původní text, který, zdá se podle četných reakcí, potrefil nemálo hus, se netýkal ani tak Paroubka, jako se týkal způsobů, kterými část českých médiích o Paroubkovi, a demokratické levici obecně, referuje.

Nemám žádný osobní důvod hájit Paroubka a ČSSD. Současná ČSSD rozhodně jen těžko může být pro levicového liberála mého typu přitažlivá nebo volitelná. Je to ale její rozhodnutí, má prostě zájem o jiný druh voličů.

Ať už ale stojíme nalevo nebo napravo od politického středu, není třeba dělat z Jiřího Paroubka monstrum. On a jeho strana reprezentují nejméně třetinu českých voličů, a pokud nyní, ve snaze oslovit voličů co největší množství, slibují více, než si budou po volbách moci reálně dovolit, není to v demokratické politice nic neobvyklého. A dá se to ověřit zase jen až po volbách.

Slib zní jasně: v podstatě udržení současných sociálních výdajů a zároveň plnění konvergenčních kriterií pro vstup do eurozóny. Pokud se jedno nebo druhé nebude plnit (k čemuž skutečně pouhé zvyšování příjmů státního rozpočtu, nedoprovozené hlubšími reformami, stačit nemusí), je na voličích, aby ČSSD za případné nesplněné sliby potrestali.

Strašit ale zcela „zaručenými“ státními bankroty, změnami režimu, útěkem k Moskvě, a bůhvíčím ještě, je nedůstojné. A je ideologickou dětinskostí, když se nás přítel Alexander snaží přesvědčit o jakési universálně platné škodlivosti levice. To by pak znamenalo, že jedinou cestou k prosperitě je vláda pravice na věčné časy. Demokratické střídání vlád v tom případě vlastně už netřeba, že ano? A nebo, že by se střídaly jen pravicové strany?

Po roce 1989 se u nás zakořenil poměrně zjednodušený pohled na vzájemný vztah mezi kapitalismem, demokracií a svobodou. Nejčastěji se argumentovalo, že demokracie není možná bez kapitalismu (potažmo tržního hospodářství), zatímco kapitalismus si v některých případech vystačí bez demokracie. Jako příklady jsou nejčastěji uváděny Chile, Čína nebo Singapur.

Vztah mezi demokracií a kapitalismem je ovšem ve skutečnosti komplikovanější. Už Alexis de Toqueville v 19. století upozorňoval na vzájemné kontradikce, které v tomto vztahu existují. Celá řada politologů se později tomuto komplikovanému vztahu věnovala podrobněji.

Demokracie versus kapitalismus

Na vině jsou přitom obě strany pomyslné rovnice, tedy jak kapitalismus, tak demokracie. Skutečné tržní hospodářství je ze své podstaty individualistický projekt, který úzce souvisí s liberalismem, jenž jako politická filozofie vznikl na konci 18. století. Demokracie coby vláda většiny (či lidu) je ovšem projekt kolektivistický (nebo kolektivní), který má v sobě zakódovány silné tendence k prosazovaní takových opatření, které vyhovují právě většině. De Toqueville mluvil o tyranii většiny, my bychom dnes mohli mluvit o populismu.

I proto většina západních demokracií, zejména po druhé světové válce, modifikovala systém liberální demokracie vytvořením celé řady nezávislých institucí i práv, které jsou chráněny liberálním konstitucionalismem, a jejichž hlavním úkolem je bránit systém před jednorázovými, účelovými nájezdy většinové vůle. Instituty jako jsou lidská práva, nebo instituce, jako jsou nezávislé centrální banky, (veřejnoprávní) média, justice nebo různé kontrolní i regulatorní úřady, mají za úkol chránit demokracii takříkajíc před tyranií většiny.

Chrání ovšem také tržní hospodářství, protože i to se může dostat pod nekontrolovatelný tlak většinové vůle. Anebo naopak: kapitalismus, založený ze své podstaty na akumulaci a expanzi kapitálu, může snadno začít požírat sám sebe, například v podobě vzniku nekontrolovatelných monopolů.

Zároveň je ale také zřejmé, že liberalismus a demokracii lze od sebe oddělit. Existují proto demokracie, které někteří politologové nazývají neliberální, a naopak existují kapitalistické systémy, které spoléhají na některé aspekty liberalsimu v hospodářské sféře, ale nepotřebují liberální demokracii.

Kapitalismus versus demokracie

Stejně jako může ohrožovat demokracie v podobě tyranie většiny kapitalismus, má i kapitalismus v sobě zakódovány tendence, které naopak ohrožují demokracii. Tak především trh má tendenci kolonizovat veřejný prostor, a to jak v podobě privatizace veřejných statků, tak v podobě vytlačování veřejnosti coby jedné z forem občanské společnosti z veřejného prostoru.

Demokracie je ovšem založena na existenci veřejného prostoru, a bez strukturovaného diskursu ve veřejném prostoru nemůže existovat. Je-li veřejný prostor zkolonizován soukromými zájmy, stává se dění ve veřejném prostoru formou soukromého podnikání. I ty nejdůležitější veřejné zájmy jsou pak často soukromými médii i politikou pojednávány ve stylu, který má málo společného se skutečnou diskuzí.

Kapitalismus má také tendenci podmaňovat si demokratickou politiku, která se v moderním pojetí neobejde bez masivních finančních injekcí. K ovládnutí ekonomickými zájmy jsou navíc náchylní i individuální politici. S tím je pak spojena celá řada demokracii-ohrožujících jevů, jako jsou korupce, klientelismus, nebo přílišná závislost demokratických voleb na vlivu peněz.

Jelikož nekontrolovaný kapitalismus má tendenci privatizovat politiku ve svém zájmu, vytvořily si vyspělé demokracie celou řadu obranných institučních mechanismů, jako je regulace financování volebních kampaní, protikorupční zákony, nebo co největší transparentnost při zadávání veřejných zakázek.

Jak jsme se přesvědčili v nedávné ekonomické krizi, kapitalismus v deregulované podobě může také ohrožovat demokracii i jinak. Jakkoliv mohou znít přesvědčivě argumenty neoliberálů, že krize byla způsoben přílišným zasahováním státu do tržního hospodářství, a že řešením krize dozajista není větší regulace, nýbrž naopak dání průchodu jakémusi ekonomicko-sociálnímu darwinismu, jsou tyto argumenty problematické hned z několika důvodů.

Ty ekonomické, v podobě souboje mezi neoliberilsmem a neokeynesiánstvím, ponechme ekonomům. Důležitější je skutečnost, že kapitalismus ponechaný svým cyklickým krizím, ohrožuje demokracii. Problémy, například v takových rozměrech, jaké jsme zažili nedávno, ohrožují stabilitu demokratického systému. Ten je zhruba od poloviny 20. století založen na pracně vybudované rovnováze mezi třemi navzájem antagonistickými hesly francouzské revoluce: svobodou (reprezentovanou liberalismem), rovností (míněnou jako rovnost před zákonem, tedy jako právní stát), a bratrstvím (reprezentovaném sociální solidaritou, tedy sociálním státem).

Výrazné porušení této rovnováhy, způsobené krizemi, jež údajně vyřeší neviditelná ruka trhu, může mít pro moderní společnosti nepředvídatelné následky.

Demokracie a kapitalismus u nás

I na Západě se demokracie opakovaně ocitá pod tlakem kapitalismu (viz. například rostoucí závislost politických stran na penězích či ochabování veřejnoprávních médií), stejně jako se ocitá tržní hospodářství stále více pod tlakem populistických tendencí zakódovaných v samotné podstatě demokratického procesu. V nově vzniklých demokraciích v našem regionu je ovšem situace o poznání horší.

Tak především v nejstarších západních demokraciích tržní hospodářství vznikalo postupně jako forma občanské společnosti. Spolu s ní se ve stále větší míře prosazovala vláda zákona, která měla, mimo jiné, chránit, ale také regulovat prostor, který si občanská společnost i tržní hospodářství vydobyly na státu. Navzdory enormnímu tlaku kapitálu na privatizaci veřejných statků a kolonizaci veřejného prostoru tak na západ od nás ještě stále existuje autonomní veřejný prostor, v němž jako protiváha státu i kapitálu funguje veřejnost coby forma občanské společnosti.

U nás byla ovšem občanská společnost po pádu komunismu příliš slabá na to, aby dokázala veřejný prostor uchránit před jeho privatizací. S trochou nadsázky tak můžeme říci, že zprivatizována byla samotná demokracie. To se ovšem rovná do značné míry popření demokracie, která je z definice veřejným dílem.

Žijeme ve společnosti, v níž komplikovaný vztah mezi demokracií a kapitalismem byl vážně vychýlen ve prospěch tržního principu. Takové vychýlení pak v konečných důsledcích deformuje i samotný kapitalismus, protože „demokratický“ stát není schopen vykonávat potřebné kontrolní a regulatorní funkce. Zejména dochází ke srůstání státu a kapitalismu do groteskních podob, jako je u nás například nekontrolovatelné postavení polostátní firmy ČEZ, naprostá netransparentnost stáních zakázek, nebo závislost politických stran na černých fondech.

Výsledkem je pochopitelné znechucení většinové části společnosti jak z „demokratické“ politiky, tak i z domácí verze „kapitalismu.“ Situace je o to komplikovanější, že značná část hospodářství byla u nás rychle zprivatizována mezinárodním kapitálem. Mluvíme-li tedy o závislosti české politiky na kapitálu, jde ve velké míře o kapitál nadnárodní. Výsledkem kombinace slabé domácí demokracie, včetně právního státu, a silné role kapitálu, ponejvíce mezinárodního, je stát, který--ač jeho politici neustále mluví o suverenitě a národních zájmech—je z větší části nesvéprávný.

A co svoboda?

Když mluvíme o svobodě, je užitečné připomenout, že v politické filozofii ji lze definovat pozitivně nebo negativně. Jinými slovy, svobodu lze chápat jak ve smyslu svobody „od“ něčeho, tak svobody „k“ něčemu. Ve vyspělých společnostech existuje jistá rovnováha mezi oběma druhy svobody. Vymezení svobody jako pozitivní nebo negativní souvisí úze s demokratickým procesem, protože o tom, od čeho nebo k čemu máme být svobodní, demokratická společnost neustále vede složitou diskuzi.

Ve zprivatizované demokracii, která se prosadila u nás, je ovšem tato rovnováha narušena. Vezmeme-li jako příklad zákaz kouření v restauracích a dalších veřejných prostorech, je zřejmé, že v zemích, které takový zákaz přijaly, se rovnováha mezi svobodou kouřit a svobodou nekuřáků být před škodlivým kouřením chráněn vychýlila po dlouhé debatě ve směru negativní svobody, tedy ochrany „veřejnosti“ před ochranou kuřáků zapálit si, kde chtějí.

V našem případě opakovaně vítězí svoboda k něčemu, v tomto případě právo kuřáků tyranizovat nekuřáky i ve veřejných prostorech, jakými jsou restaurace. Není tomu tak proto, že by politici a občané nechápali v tomto případě prospěšnost nadvlády svobody od něčeho nad principem svobody k něčemu, ale prostě proto, že ve společnosti, v níž kapitalimus vládne nad demokracií, vítězí opakovaně soukromé zájmy kapitálu nad zájmy veřejnými.

Absurdní chápání dilematu mezi pozitivní a negativní svobodou u nás je ovšem nejenom výsledkem vlivu, který má kapitál na demokratický proces. Má logicky také svoje ideologické epigony v podobě některých význačných osobností a komentátorů. Součástí výše zmíněné nerovnováhy je neúnosná, svým způsobem primitivní ekonomizace toho, co ještě zbylo z veřejného diskurzu, doprovázená v extrémních příkladech jakousi podivnou formou anarchického libertinství. Už samotná skutečnost, že „veřejný“ diskurs u nás je takto pokřiven, ukazuje jak vážně může nadvláda trhu nad demokracií a občanskou společností pokřivit samotný smysl liberální demokracie.

Deník Referendum, 8.2.2010

Komentátor Martin Zvěřina se v Lidových novinách (5.2.2010) pouští do polemiky s mým blogem, který jsem pod názvem Démonizování Paroubka je trapné zveřejnil v Deníku Referendum a později i na Aktuálně.cz.

V textu jsem kritizoval některá dehonestující klišé, které komentátoři v pravicových médiích s oblibou používají, když referují o předsedovi sociální demokracie Jiřím Paroubkovi. Jako příklad jsem uvedl několik citací z nedávného článku šéfredaktora Hospodářských novin.

A aby bylo jasné, jak se psát dle mého soudu o politicích nemá, uvedl jsem, že kdyby se někdo v komentátorské levici chtěl snížit na úroveň osobních útoků, jež se běžně vyskytují v pravicových médiích ve vztahu k Paroubkovi, mohl by například sugestivně naznačovat, že „opětovné vítězství ODS pod vedením Mirka Topolánka povede k vytvoření mafiánského režimu, v němž zemi definitivně ovládnou, a navždy si rozparcelují, nejrůznější kmotři, tuneláři a korupčníci scházející se na dýcháncích v Toskánsku. A pokud bude Topolánek ve své straně náhodou sesazen, stane se Česká republika jednou velkou Open Card s dobíjením na Pražském hradě.

I o soukromém životě Topolánka by se jistě dalo napsat přinejmenším stejné množství dehonestujících textů jako o Paroubkovi, kterého alespoň ještě nikdo nevyfotil nahého na dýchánku u Berlusconiho. Chceme ale sklouznout do polohy, kdy se o způsobilosti být premiérem diskutuje na základě toho, zda má Topolánkův synek tričko od Pierra Cardina a Paroubkova dcerka botičky od Diora?“

Člověk s průměrnou inteligencí pochopí, že výše zmíněný úryvek z mého článku se vysmívá lacinému způsobu referování o politicích, který je snad pochopitelný v bulváru, ale těžko pochopitelný v tzv. seriózních médiích. Jelikož inteligence komentátora dokonce i dnešních, tedy značně pokleslých Lidových novin by snad měla být přinejmenším průměrná, nelze než usoudit, že jde o zlý úmysl, když pan Zvěřina píše, že můj text „naplňuje skutkovou podstatu trapnosti, když dehonestuje Topolánka způsobem, který jiným vyčítá.“

Aby to pan Zvěřina pochopil, napíšu to ještě jinak: můj text nedehonestuje Topolánka, můj text se vysmívá dehonestacím, k nimž se novináři uchylují místo toho, aby věcně polemizovali s tím či oním rozhodnutím toho kterého politika, stejně jako se můj text vysmívá katastrofickým paušalizacím typu, že v případě volebního vítězství Paroubka zaručeně dojde ke změně režimu či státnímu bankrotu nebo v případě vítězství Topolánka k zavedení mafiánského režimu.

Pan Zvěřina se zejména pohoršil nad mojí větou: „I o soukromém životě Topolánka by se jistě dalo napsat přinejmenším stejné množství dehonestujících textů jako o Paroubkovi, kterého alespoň ještě nikdo nevyfotil nahého na dýchánku u Berlusconiho.“

Komentátor píše: „Takže Topolánek je hodně odporný nestyda, který byl na dovolené v soukromí u bazénu, o hrůzo, nahý, a ještě se u toho nechal vyfotit.“ Politolog z toho vyvodil, že všichni (jmenovitě Jiří Paroubek), které takto nevyfotili, jsou lepší. Gratulujeme!“

Pan Zvěřina se dopouští v této jediné větě hned několika argumentačních faulů, které jsou bohužel pro část naší žurnalistiky dost příznačné. Především je zřejmé, že nudistickou fotku Topolánkovi nevyčítám, uvádím jí jenom jako kontrapunkt k pokleslému stylu psaní o Paroubkovi, jehož kvalifikace být premiérem je například ve výše zmíněném textu šéfredaktora Hospodářských novin zpochybňována slovy: „Bude to premiér, jehož přátelé se na mejdanu střílejí, ze křtu své dcery udělá cirkus s proprietami jako z matějské“.

Abych to evidentně nepříliš důvtipnému komentátorovi vysvětlil zcela polopaticky, můj odkaz na Topolánkovo nudistické extempore u Berlusconiho se podivuje novinářům, kteří by chtěli něco takového používat jako kritérium Topolánkovy způsobilosti být například premiérem, zatímco skutečná kritéria leží někde jinde.

Když píšu, že Paroubka „ alespoň přinejmenším ještě nikdo nevyfotil nahého na dýchánku u Berlusconiho“, vůbec tím nenaznačuji, že jsou kvůli tomu Paroubek a další politici lepší než Topolánek. Znamená to pouze, že když už si novináři pomáhají ve snaze zpochybnit Paroubkovu způsobilost vládnout lacinými odkazy na údajně cirkusový charakter křtu jeho dcery, je to jenom malá část škály nedůstojných osobních útoků, které naši novináři v boji s jimi nemilovanými politiky používají. Na jednom konci této trapné škály by mohlo stát také třeba nudistické dovádění ve vile italského premiéra.

Zmíněný odstavec uzavírám slovy, z nichž je jasné, co mám na mysli: Chceme ale sklouznout do polohy, kdy se o způsobilosti být premiérem diskutuje na základě toho, zda má Topolánkův synek tričko od Pierra Cardina a Paroubkova dcerka botičky od Diora?

Pan Zvěřina to samozřejmě ví, ale tento můj dovětek necituje. V teorii žurnalistiky se úmyslné vynechání kontextu běžně uvádí jako příklad manipulace. Tak to u nás ale bohužel chodí. Mnozí novináři dnes nepíší podle toho, co skutečně ví, ale podle toho, koho a jak zrovna chtějí z ideologických či jiných důvodů kopnout do kotníku. Aby toho mohli dosáhnout, musí si občas tak trochu upravit text s nímž polemizují, nebo polemizovat s něčím, co jimi kritizovaná osoba vůbec neřekla.

Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek si jistě zaslouží kritiku jak za některá politická rozhodnutí, tak za svůj politický styl. I autor tohoto textu v nedávné minulosti kritizoval Paroubka (a s ním celé vedení sociální demokracie) za ukvapené svržení vlády během českého předsednictví Evropské unie, za oportunistické přitakávaní prezidentovi při jeho zneužívání sudetoněmecké karty v boji s Lisabonskou smlouvou, nebo za zbytečně agresivní politický styl, který je kontraproduktivní ve vztahu k objasňování programových priorit ČSSD.

Je možné argumentovat, že kdyby se předseda ČSSD dokázal v situaci, kdy největší politický soupeř ČSSD je vnitřně rozvrácen, chovat alespoň přibližně stejně civilně (a argumentovat se stejnou věcností) jako předseda současné úřednické vlády, nemohly by preference jeho strany stagnovat někde na úrovni 25 procent. Bohužel se naopak často nechává strhnout, zejména ve svých střetech s předsedou občanských demokratů, ke stylu politického vystupování, který mnoho voličů odpuzuje.

Je pravda, že Paroubek kritiku snáší poměrně špatně, a zbytečně tak nahrává politickým oponentům i novinářům, kteří si z útoků na předsedu ČSSD udělali sport. Tím, že jsou jeho reakce občas zbytečné nebo nešťastně formulované, navíc odhaluje politickou slabinu, kterou se někteří jeho soupeři naučili využívat. Řečeno jinak: když chce politický oponent nebo novinář Paroubkovi zabránit, aby klidně a věcně přednášel svoje argumenty, ví, že ho lze snadno „vytočit“.

Na druhou stranu, část českých médií už bohužel ztratila ve vztahu k předsedovi ČSSD jakoukoliv soudnost. Od šéfredaktora Hospodářských novin, které byly ve svých lepších časech považovány za nejserióznější český deník, jsme se například nedávno mohli dozvědět, že Paroubek netouží po ničem jiném, než po moci. Je mu prý lhostejný osud státních financí, a aby si zachoval moc, spojí se s komunisty, s Kremlem nebo s Marťany. Pokud se prý stane premiérem, „bude to premiér, jehož přátelé se na mejdanu střílejí, ze křtu své dcery udělá cirkus s proprietami jako z matějské“. Pro moc prý je ochoten hystericky srovnávat prohru ve volbách s rokem 1948, a nepokrytě se papalášsky divit, že on, Jiří Paroubek, může prohrát soud o Kubiceho zprávu.

I v dalších dvou celostátních pravicových denících se protiparoubkovsky běsní, v podobném duchu. Mírnější podoba tohoto běsnění spočívá ve varováních o nevyhnutelném státním bankrotu, pokud se Paroubkova sociální demokracie dostane k moci. Oblíbené je též ujišťování, že se Paroubek spojí s komunisty, což bude mít zcela nepochybně za následek pochod našeho malého státu přímo do náručí Moskvy.

Jeden z těchto deníků si pěstuje coby občasného komentátora známého politického katastrofistu, který pravidelně dává ve vztahu k Paroubkovi průchod svým temným předtuchám o jakési změně režimu u nás, dostane-li se Paroubek znovu k moci. S politickou analýzou nemají tyto útoky společného zhola nic.

Kdyby se někdo v komentátorské levici chtěl snížit na úroveň těchto útoků, mohl by stejně sugestivně naznačovat, že například opětovné vítězství ODS pod vedením Mirka Topolánka povede k vytvoření mafiánského režimu, v němž zemi definitivně ovládnou, a navždy si rozparcelují, nejrůznější kmotři, tuneláři a korupčníci scházející se na dýcháncích v Toskánsku. A pokud bude Topolánek ve své straně náhodou sesazen, stane se Česká republika jednou velkou Open Card s dobíjením na Pražském hradě.

I o soukromém životě Toplánka by se jistě dalo napsat přinejmenším stejné množství dehonestujících textů jako o Paroubkovi, kterého alespoň ještě nikdo nevyfotil nahého na dýchánku u Berlusconiho. Chceme ale sklouznout do polohy, kdy se o způsobilosti být premiérem diskutuje na základě toho, zda má Topolánkův synek tričko od Pierra Cardina a Paroubkova dcerka botičky od Diora?

Vážně: Copak Topolánek nebo dokonce ctihodný Karel Schwarzenberg netouží po moci? A odkud pravicoví komentátoři s takovou jistotou vědí, že na rozdíl od jimi preferovaných politiků právě Paroubek chce jen moc pro moc, nikoliv také kvůli tomu, aby mohl uskutečňovat programové priority, kterým věří on i jeho strana? A je horší se kvůli uskutečnění svých cílů spojit třeba s Marťany, než se spojit s pochybně získanými politickými přeběhlíky? Anebo jinak: Nebyli snad Melčák a Pohanka dokonalí političtí Marťani?

Když už je řeč o programových prioritách, jako další pošetilost se jeví komentátorské vystupňovávání programových rozdílů mezi levicí a pravicí až téměř na hranici jakéhosi třídního boje. Tvrdit, že se zaručeně zřítíme do státního bankrotu, pokud moc převezme rozhazovačná levice pod vedením Paroubka, je poměrně laciné, zejména když vezmeme v úvahu, že ČSSD si coby jasný programový cíl dala do příštích let plnění konvergenčních kritérií pro přijetí eura.

Rozpočtové deficity se dají snižovat kupříkladu tak, že osekáme státní výdaje, ale také tak, že státní výdaje nebudeme zbytečně dále zvyšovat, nebo budeme rozumně šetřit, ale zvýšíme příjmy státního rozpočtu, například v podobě vyšších daní. Neoliberální mantra, podle níž vyšší daně spolehlivě zadusí ekonomiku, jsou--například při letmém pohledu do skandinávských zemí—asi tak přesvědčivé jako neoliberální argumenty, že nízká rovná daň zaručí takovou dynamiku hospodářského růstu, že nakonec stát vybere na daních vlastně ještě víc.

Jenom světová ekonomická krize prý zabránila našim neoliberálům, aby mohli svá slova dokázat, takže jediné co víme spolehlivě, je, že česká ekonomika rostla od roku 1989 nejvíce během sociálně demokratických vlád. Spolehlivě také víme, že krizi odnesly ponejvíce nejhůř ty země, které měly rovnou daň.

Ať už ale působí v daném okamžiku přesvědčivěji neoliberální nebo neokeynesiánské argumenty, nebylo by špatné, kdyby se mnozí komentátoři přestali tvářit jako majitelé pravdy, a uznali, že ekonomický vývoj státu je také záležitost navýsost politická. Proč tedy s pomocí slovníku třídního boje démonizovat ČSSD a jejího lídra za to, že nabízejí levicová řešení? Zrovna tak není nutné mluvit o zaručené cestě do pekel, když v politickém souboji pravice a levice zrovna vítězí pravice a nabízí řešení pravicová.

V zaběhnutějších demokraciích se „pravice“ a „levice“ (ať už tyto pojmy znamenají v dnešním světě cokoliv) střídají u moci po mnoho desetiletí, a občané i komentátoři, ač mohou být po právu kritičtí k tomu či onomu konkrétnímu politickému rozhodnutí, se naučili vnímat tuto situaci jako přirozený pohyb politického kyvadla, jemuž není třeba přisuzovat katastrofické dimenze. U nás se i dvacet let po pádu komunismu vede jakýsi podivný třídní boj, před každými volbami se mobilizuje, slyšíme temná varování o návratu před rok 1989 nebo o změně režimu. Je to rétorika, jež nemá nic společného s realitou.

Skutečným problémem je naopak neschopnost nejen politiků, ale i komentátorů, hledat v programech levice a pravice rozumné průsečíky, a kultivovat tak, podobně jako se to děje v západní Evropě, politickou kulturu založenou na schopnosti nalézat konsensus.

Za neúnosnou politickou polarizaci u nás jsou odpovědní politici, ale možná ještě více média, která z demokratického soutěžení idejí a osobností opakovaně dělají kýčovitou sportovně zábavnou reality show. Právě tato umělá polarizace, doprovázená v zákulisí zcela reálnou spoluprací různých zkorumpovaných bratrstev, je odpovědná za to, že v České republice nakonec volby jen málokdy přinesou nějaká řešení.

Především je ale trapné, když média, která se považují za takzvaně seriózní, opakovaně útočí na Jiřího Paroubka s pomocí slovníku a metod, které by na Západ od nás obstály jen v bulváru. Démonizace, hraničící s předpověďmi o změně režimu, pokud se ČSSD v čele s Paroubkem opět ujme moci, je smutnou výpovědí nikoliv o Paroubkovi (ten je docela normálním politikem s přednostmi i chybami), ale o nedostatku demokratického étosu u nás a důvěry v demokracii.

Deník Referendum, 1.2.2010

Zhruba čtyři měsíce před volbami lze pozorovat několik zdánlivě rozporuplných trendů. Na jedné straně posiluje levice vůči pravici, ale není to posilování v podobě absolutního nárůstu preferencí pro sociální demokraty a komunisty, nýbrž posilování zásluhou propadu vnitřně nejednotné a „velrybářskými“ i jinými aférami (Open Card v Praze) stíhané Občanské demokratické strany.
Prozatímní neschopnost ČSSD přetavit žalostnou situaci v ODS do razantního nárůstu vlastních preferencí ukazuje, že strana si sice drží pevné jádro svých voličů, ale rozhodně se momentálně nenachází v situaci podobné té, v níž byla před volbami do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu na podzim 2008. Tehdy ČSSD podporovali evidentně i voliči, kteří tuto stranu běžně nevolí.

ČSSD tehdy samozřejmě byla v jiné situaci už proto, že byla stranou opoziční, která přetavila boj o zdravotnické poplatky do výrazně symbolického tématu, v němž se odrážela neschopnost vlády Mirka Topolánka zavést smysluplné reformy, jakož i zbytečná sociální necitlivost těch změn, které se prosadit podařilo. K tomu je samozřejmě nutné přičíst u veřejnosti populární odpor ČSSD vůči vládou prosazovanému americkému radaru na českém území, s nímž se neztotožňovala většina populace.

To, že se ČSSD nyní nemůže profilovat proti nepopulární vládě je bezesporu jedním z důvodů, proč není schopna zvyšovat své preference. A převzetí vlády ve 13 ze 14 krajů ji paradoxně nyní, kdy na centrální úrovni vládne úřednický kabinet, činí v očích voličů do jisté míry více stranou vládní (držící větší podíl moci v zemi), než tomu je v případě ODS. Ta navíc ztratila i svoje spojení s mocenskou bází Hradu.

Nastoupí malé strany?

V této situaci je přirozené, že se objevují vůči velkým stranám alternativy v podobě nových stran, které mají ve volbách šanci uspět, jakkoliv je zároveň třeba počítat s tím, že český volič je velmi konzervativní. Jedním z důvodů je samozřejmě i volební systém, v němž hlasy pro strany, jež se nedostanou do Poslanecké sněmovny, propadají de facto ve prospěch stran, které se do Sněmovny probojovaly. I proto hrají v českém prostředí tak důležitou úlohu volební průzkumy, zejména pokud ukazují, že se nějaká nová strana stabilně drží nad pěti procenty, nebo že se naopak nějaká doposud parlamentní strana na delší dobu propadla pod hranici volitelnosti.

Tento jev bezpochyby zatím pomohl nejvíce novému konzervativnímu uskupení TOP 09, které se už několik měsíců stabilně drží vysoko nad hranicí volitelnosti. K té se také už delší dobu přibližuje zatím neparlamentní strana Věci veřejné. A několik příštích průzkumů ukáže, zda má šanci atakovat hranici volitelnosti i Strana práv občanů v čele s Milošem Zemanem. Na hranici volitelnosti se drží i lidovci, těsně pod ní pak zelení.

Tento výčet malých stran s reálnými šancemi na vstup do Poslanecké sněmovny je důležitý, protože za jistých okolností by se mohl počet malých stran v Poslanecké sněmovně rozrůst ze dvou po volbách v roce 2006 (lidovci a zelení) na pět. To by zásadním způsobem mohlo změnit povolební aritmetiku.

Jaká je cesta k úspěchu?

Příklad TOP 09 ukazuje, že malé strany potřebují ze všeho nejvíc respektovaného lídra a několik jasně vyjádřených programových priorit, s nimiž si je voliči jasně identifikují. Prozatímní úspěch TOP 09 v průzkumech veřejného mínění souvisí s osobou Karla Schwarzenberga, který, už kvůli svým majetkovým poměrům, reprezentuje pro mnoho lidí symbolickou záruku, že do stranické politiky nejde za účelem obohacení. Je také spojován s poměrně čitelnou škálou konzervativních hodnot, které v jeho případě nepůsobí jako účelově osvojená ideologie.

Dalším marketingovým plusem TOP 09 je paradoxně zdánlivě nepopulární záměr bránit za každou cenu růstu rozpočtových deficitů a dluhů státu. Zhuštění tohoto záměru do churchillovského slibu „krve, potu a slz“ vytvořilo ovšem v očích veřejnosti pro tuto stranu jasný a čitelný image. A navíc se ukázalo, že s tímto nepopulistickým přístupem je ochotno se ztotožnit poměrně slušné množství pravicových voličů, kteří postrádají podobnou principiálnost u stále více populistické ODS.

Druhým důvodem úspěchu TOP 09 je skutečnost, že pravicovým voličům se nabízí strana se slušnými šancemi dostat se do příští Poslanecké sněmovny, jež je na rozdíl od ODS jasně proevpropská. ODS tedy nyní platí cenu za rozpor, před kterým ji dlouhodobě varují průzkumy veřejného mínění: kontrast mezi euroskeptickými postoji vedení strany a proevpropskými postoji jejího tradičního voličstva. V minulosti mnoho pro-evropských pravicových voličů přiznávalo, že volí euroskeptickou ODS se skřípěním zubů, protože nemají jinou pravicovou stranu, kterou by volit mohli. To už nyní neplatí.

Z politického receptáře TOP 09 by se ještě stále mohla poučit i Strana zelených. Ta má v české společnosti přirozenou voličskou bázi, kterou ovšem částečně ztratila po volbách v roce 2006 svým příklonem k pravicové vládní koalici, založené na politických přeběhlících. Strana, která se před volbami v roce 2006 vymezovala proti tehdejšímu establishmentu, nakonec skončila jako jeho součást, a to za velmi pochybných okolností.

V Ondřeji Liškovi nemá SZ lídra, který by dokázal oslovit středo-pravé liberální voliče tak, jak to dokázal v roce 2006 Martin Bursík. Mnoho z nich má nyní navíc alternativu v podobě TOP 09. Zelení proto uspějí pouze za předpokladu, že se jim podaří oslovit jejich tradiční voličstvo. To by ovšem museli být nejprve schopni překonat alespoň částečně vnitřní rozpory mezi bursíkovským křídlem, nyní reprezentovaným Liškou, a křídlem ekologických aktivistů. Druhým předpokladem je, že spojí svojí identitu s nějakým silným poselstvím. Vytvořit znovu image nesystémové strany, která bude „hlídat“ strany establishmentu, se jim už asi jen těžko podaří — i kdyby se distancovali od svého vládního angažmá v letech 2007-2008.

Podobně jako zelení jsou na tom lidovci. I oni budou mít šance na úspěch pouze pokud přesvědčí kritickou masu voličů, že je lze spojovat s určitými principy. Zdá se, že strana si toto dilema uvědomuje, když se snaží spojit svoje jméno s některými protikorupčními opatřeními a boji proti hazardu. Lidovci to ovšem nemají jednoduché, protože jejich historie dává důvody k oprávněné skepsi, pokud jde o odhodlání zvolené principy skutečně dodržet i v situaci, kdy je bude možné výhodně proměnit za mocenské pozice.

Další možná překvapení

Strana Věci veřejné je v tomto okamžiku velkou neznámou. Na jedné straně má v Radku Johnovi v čele charismatickou, populární osobnost, v čemž následuje ve stopách zelených před volbami v roce 2006. Vystupuje také s pozitivním poselstvím o potřebě vtáhnout do politiky občanskou společnost, třeba i s pomocí instrumentů přímé demokracie. Na straně druhé trpí zatím jistou programovou rozbředlostí. Opakovaně se též vynořují dohady, kdo stranu vlastně financuje. Je zajímavé, že právě tato strana se zatím mnohem razantněji nepokusila akcentovat politickou linii, jež vynesla do Poslanecké sněmovny zelené, tedy slib, že bude v případě volebního úspěchu jakýmsi kontrolorem zkorumpovaného establishmentu.

Zatímco Věci veřejné jsou, i personálně, jedinou skutečně novou stranou se šancí probojovat se do Poslanecké sněmovny, Zemanova Strana práv občanů je podobně jako TOP 09 politickým recyklátem. A podobně jako TOP 09 se pokouší uspět tak, že chce odlákat potřebný počet voličů od velké strany, v tomto případě na levici.

Šance Zemanovy strany na úspěch jsou ovšem podstatně menší než šance TOP 09. Ta totiž oslovuje voliče jak napravo od ODS, tak pravicové liberály okolo politického středu. Zemanova strana, už svým personálním profilem, jen těžko osloví levicové liberály, kteří tak zůstávají nejvíce nevyužitou volební skupinou, neboť jim neimponuje současná ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem a mají nedůvěru k SZ po jejím angažmá v Topolánkově vládě.

Zemanovci budou s ČSSD soupeřit vesměs o voliče na pomezí sociální demokracie a komunistů, jakkoliv sám Zeman ideově nalevo od ČSSD nestojí. Jenže lidé, kterými je obklopen, jakož i některé programové teze, jež strana hlásá, budou atraktivní nejvíce právě pro voliče na pomezí ČSSD a KSČM.

Ať už ovšem SPO nakonec odčerpá více hlasů sociální demokracii nebo komunistům, může vzhledem ke špatným vztahům mezi Zemanem a Paroubkem paradoxně nakonec spíše zmařit možnou povolební spolupráci ČSSD a KSČM, než že by byla jejím svorníkem.

Na závěr je nutné poznamenat, že vezmeme-li v úvahu míru znechucení současnou stranickou politikou, je výše nastíněný popis situace a dalšího možného vývoje na české politické scéně, vlastně optimistický. Česká demokracie má velké štěstí, že se v neutěšených politických poměrech zatím neobjevil charismatický extrémně-pravicový nebo ryze populistický politik.

Literární noviny, 25.1.2010

Politika v České republice je obecně ve velmi bídném stavu, ale srovnáme-li ji se stavem politiky v Praze, je zřejmé, že by mohlo být ještě hůř. Politika hlavního města jako celku, jakož i politická situace v některých městských částech, se staly synonymem arogance moci, neprůhlednosti a klientelismu.

Důvodů pro tuto neutěšenou situaci existuje celá řada. Například skutečnost, že v Praze už delší dobu de facto neexistuje přirozené soupeření mezi těmi, kdo ve městě vládnou a opozicí, a to především proto, že neexistuje opozice. Za tento stav věcí samozřejmě nemohou v první řadě samotní politici, vina zde padá především na pražskou veřejnost, která opakovaně posílá do čela pražského magistrátu Občanskou demokratickou stranu bez toho, že by vybavila dostatečně silným mandátem i opozici.

Kdyby ODS v Praze dlouhodobě vládla tak, že se jí nedá nic vytknout, bylo by to možná pochopitelné. Proč koneckonců volit někoho jiného, je-li vládnoucí strana dlouhodobě úspěšná a město pod jejím vedením jen vzkvétá?

Potíž je v tom, že Praha sice po pádu komunismu prudce bohatla, a je dnes, snad jen s výjimkou částí Slovinska, nebohatším regiónem Evropské unie v postkomunistickém světě, jenže právě proto, že po většinu času neexistovala účinná politická opozice, nikdy se už asi nedozvíme, co všechno se při tomto bohatnutí „poztrácelo“ v podobě korupce, zmanipulovaných zakázek a nepotismu. Nedozvíme se tedy, zda hlavní město nemohlo být dnes daleko bohatší a lépe fungující.

Skutečnost, že obyvatelé Prahy opakovaně volí ODS, navzdory léta trvajícím skandálům a neplněným slibům, je sama o sobě zajímavá. Praha se pyšní vyšším vzdělanostním průměrem než zbytek země, její obyvatelé jsou i v průměru bohatší, ale z politického hlediska se chovají poněkud infantilně, ba, dalo by se říci, méně „sofistikovaně“ než zbytek země. Jako by raketový růst bohatství, které si mnozí Pražané zjednodušeně spojují s ODS, zabraňoval vidět, že tento růst je spojen s jevy, které se ve slušné demokratické společnosti netolerují. Navíc se už nikdy nedozvíme, do jaké míry odpovídá za bohatnutí hlavního města právě její dlouhodobě nejsilnější strana, a do jaké míry skutečnost, že hlavní městem naší země je…no ano, Praha.

Je ovšem třeba dodat, že ne za vše mohou volební preference v Praze. V minulosti například sociální demokracie dlouho vládla s ODS v Praze v jakési velké koalici, a na rozdíl od celostátní politiky v Praze v podstatě rezignovala na svou opozičně-kontrolní funkci. Je tudíž i dnes, ač z této role před časem vypadla, za stav věcí v Praze spoluodpovědná.

Problémy které se v Praze nakupily v poslední době, souvisí i s tím, že v roce 2006 získala ODS v Praze absolutní většinu. Přizvala sice formálně do městské rady zástupce dvou malých stran, ale de facto máme co do činění s vládou jedné strany.

Zde se nabízí poučení i pro celostátní politiku. Ti politici a politologové, kteří opakovaně tvrdí, že potřebujeme silné vlády, dokonce tak silné, že by bylo nejlepší, kdyby mohla na základě většinového systému vládnout jen jedna strana (která by tak prý mohla beze zbytku uskutečnit svůj program), si nevidí na špičku nosu. Vláda jedné strany může fungovat pouze ve skutečně vyspělých demokraciích, jako je Velká Británie, kde politici většinově ctí určitá nepsaná pravidla hry, takže svého dominantního postavení nezneužijí k obohacování či útoku ne nezávislé instituce, které je mají kontrolovat.

To, co předvádí v poslední době samojedinně vládnoucí strana v Praze, je typickým příkladem toho, kam mohou věci dospět v nevyspělé politické kultuře, zbavíme-li se politické opozice. Pražská ODS si z obyvatel města (i občanů ČR, neboť Praha je jejich hlavní město) víceméně utahuje, když například opakovaně zadává „audity“ skandálního projektu Open Card, které nic neřeší, nebo když donutí k odchodu z rady města zástupce malých stran, kteří si dovolili na některé nešvary vládnoucí strany upozornit.

Problémy Prahy jsou ovšem i systémové, a mohou za ně politici na celostátní úrovni. Je například těžko pochopitelné, že teprve nyní se začalo diskutovat o možnosti nedávat veřejné zakázky firmám s neprůhlednou vlastnickou strukturou nebo dát Nejvyššímu kontrolnímu úřadu pravomoc kontrolovat i hospodaření měst a obcí, včetně Prahy, ačkoliv jejich rozpočty vždy protékaly peníze daňových poplatníků. V Praze jde o desítky miliard ročně.

V posledních letech je také podivné symbiotické spojení pražské politiky s Hradem, které vytváří nemalé problémy uvnitř ODS. Nicméně skutečnost, že si Mirek Topolánek nechal pražskou organizaci, s Hradem v zádech, přerůst přes hlavu způsobem, který nyní ohrožuje nejen jeho osobní politickou budoucnost, ale i budoucnost strany, není pro tohoto politika dobrým vysvědčením.

Nadcházející komunální volby (spojené v případě Prahy s volbami pražskými, nebo chcete-li krajskými), by mohly v Praze leccos změnit. Na ODS se dotahuje nová strana TOP 09, a ve srovnání s rokem 2006 posilují i některé ostatní strany.

Nápad některých lidí v pražském vedení ODS změnit s pomocí metody, jíž se v politologii říká gerrymandering, počet a velikost volebních obvodů tak, aby se výrazně ztížil vstup do městského zastupitelstva pro menší strany, je jen dalším smutným dokladem, kam vede vláda jedné strany. Tahle nevábná metoda volební manipulace se používala v některých západních demokraciích, zejména anglosaských (ano, právě tam, kde vládne jen jedna strana) v časech, kdy jejich politická kultura byla méně rozvinutá než dnes. Jako varování současným pražským lídrům by ovšem měl posloužit fakt, že voliči dost často stranu, jež takto zneužívá svojí moc, potrestají.

Pokud by TOP 09 skutečně v pražských volbách uspěla natolik, že bude ODS přinejmenším vyrovnaným partnerem, bude to pro demokratickou politiku hlavního města nepochybně dobré. Má to ale v současné době jeden malý háček: o TOP 09 toho nikdo moc neví.

Je to strana, která zatím existuje a prosperuje zásluhou dvou osobností: Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska. A to do té míry, že kdyby zejména Schwarzenberg z čela strany z jakéhokoliv důvodu do voleb zmizel, odchází ze scény spolu sním i TOP 09.

O jejích regionálních nebo místních strukturách se toho ví pramálo. Takže také nevíme, do jaké míry by tato strana byla například na pražské úrovni schopná plnit kontrolní funkci vůči ODS, pokud by se stala nejsilnější opoziční stranou v pražské politice, nebo do jaké míry by byla schopna vládnout jinak než ODS, kdyby volby v Praze dokonce vyhrála.

I proto by bylo dobré, kdyby se v pražském zastupitelstvu obnovila co nejširší pluralita politických stran, a rada města byla koalicí několika stran, v níž žádná nemá dominantní roli. Čím více bude v pražské politice subjektů, které budou hrát opoziční roli, nebo se budou v městské radě navzájem kontrolovat, a nenechají se tudíž snadno korumpovat neprůhlednými praktikami při správě nemalého městského rozpočtu, tím lépe.

Deník Referendum, 25.1.2010