Vláda sociálních autistů
Na současné české vládě není pozoruhodná její snaha o nejrůznější škrty a reformy, které mají údajně zlepšit státní finance. Zejména ministři za TOP 09 a za občanské demokraty jsou v tomto ohledu pozoruhodní snad jen tím, že neoliberální poučky vykládají o poznání dogmatičtěji než pravicoví politici na západ od nás, a že hodnocení ratingových agentur je pro některé vládní politiky téměř slovo svaté.
Skutečně pozoruhodná je současná vláda především svou někdy až neuvěřitelně nízkou mírou sociální citlivosti, kterou bychom mohli s jistou mírou nadsázky označit za sociální autismus.
První ochutnávkou nepochopení sociálního kontextu škrtů a reforem byla snaha plošně snížit platy státních zaměstnanců o deset procent. Byl to tah asociální a politicky neprozíravý hned z několika důvodů.
Především bylo zřejmé, že vláda, která chce provádět nepopulární opatření, bude potřebovat loajální státní aparát. Jenže právě tomu hned na začátku svého působení vyhlásila válku. Navíc tak činila urážlivým způsobem, kdy o státních úřednících mluvili někteří členové vládních stran jako o jakési téměř parazitické, přemnožené vrstvě.
Bylo příznačné, že v den, kdy v Praze na podzim roku 2010 demonstrovalo proti škrtům, s jejichž pomocí vláda hodlala ušetřit necelých deset miliard korun, 40 tisíc státních zaměstnanců, otevíral se nový dálniční okruh v Praze za téměř 30 miliard korun. Odborníci spočítali, že byl astronomicky předražený: stejná stavba v Německu by přišla přinejhorším na polovinu.
Korupce a manipulace státních zakázek se tak staly symbolicky součástí asociálního profilu vlády. I kdyby její snahy proškrtat se k prosperitě byly náhodou správné, ukázalo se, že průměrný občan je jen těžko přijme v situaci, kdy hrozí reálné nebezpečí, že cokoliv se ušetří na něm, skončí v kapsách zákulisních mafií parazitujících na státních zakázkách.
Vládní „boj“ s korupcí, ač původně deklarován jako priorita, nevypadá ani po téměř dvou letech působení vlády nikterak slibně. Zatímco vláda přijímá zákony, které budou mít, nebo už mají, tvrdé sociální dopady na průměrné lidi, zákony, které by měly tvrdé dopady na podnikatelsko-mafiánské struktury navázané na politiku, se přijímat nedaří. A podaří-li se nějaký přijmout, rychle se ukáže, že není opravdu účinný.
Škrty a reformy, nutné prý kvůli předešlému žití si nad poměry, se tak odehrávají v kulisách téměř každodenních korupčních skandálů a krádeží z veřejných peněz, které se navíc téměř nikdy nevyšetří. Od politiků to vyžaduje vskutku velkou míru otrlosti.
Sociální autismus vládních činitelů má své téměř až komické aspekty. Když se provalilo, že šéfka sekretariátu premiéra Nečase si v éře, kdy vláda přichází se stále novými nápady jak odrat průměrné občany, přišla na statisícové odměny, premiér se podivil drzosti médií. Zmíněná státní úřednice a další jí podobní vysocí státní úředníci prý dřou jako koně.
Když se ukázalo, že podobné odměny dostávají v čase všeobecného šetření i náměstci a vrchní ředitelé na v podstatě všech ministerstvech, veřejnost se dozvěděla, že se tak sice děje, ale v rámci ušetřených prostředků! Tedy, že se prý celkový objem peněz vyplácených na mzdách a odměnách snížil, což umožňuje takto odměňovat ty nejplatnější. Tedy ty, co dřou jako koně, řekl by premiér.
Podobná míra sociálního autismu byla pozorovatelná v případě ministra práce a sociálních věcí, když obhajoval kolaps pracovních úřadů při vyplacení dávek, kam byla tato agenda nově přesunuta. Nejenže ministr nepovažoval za nutné projevit o lidi, kteří bez takových dávek nemají často ani na nejzákladnější životní potřeby, žádnou větší starost, ale vinu vysokých úředníků, a potažmo svoji, za katastrofální stav věcí, neváhal přenášet na běžné úředníky na úřadech práce.
Kdyby tito lidé projevili stejnou míru sociální necitlivosti jako ministr, a na protest proti skutečnosti, že je evidentně zbytečný a bůhvíproč pořízený počítačový program uvrhl do situace, kdy musejí pracovat o víkendech a čelit náporu rozzuřených lidí, například začali stávkovat, mohlo dojít ke skutečně výbušné situaci.
Reformy ministerstva zdravotnictví pro změnu například vyústily do prodloužení čekacích lhůt na některé operace takovým způsobem, že by si bylo nutné počkat až půl roku na operaci rakoviny. V kontrastu s nově uzákoněným právem majetných lidí platit si přednostně nejlepší odborníky a zákroky nelze než žasnout nad tím, s jakou lehkostí ničí tato vláda ve jménu svých ideologických postulátů poslední zbytky sociálního smíru.
Když k tomu všemu přidáme téměř až komicky zmatené reformy zcela nekompetentního ministra školství, doprovázené občasnou podporou z úst prezidenta republiky, který neváhá označit studenty, jimž se příčí školné, téměř za parazity, lze konstatovat, že se česká společnost ocitla v bodě, kdy téměř jakékoliv další asociální opatření této vlády může zažehnout docela vážné sociální bouře. Důvodem přitom možná nebudou ani tak samotné reformy, ale skutečnost, že téměř každý reformní krok vlády sociálních autistů se rovná facce do tváře průměrných lidí.
Deník Referendum, 7.2.2012
Fatální okamžik
Premiér Petr Nečas ujišťuje, že situaci kolem českého odmítnutí smlouvy, na jejímž základě má vniknout evropská rozpočtová unie, není potřeba vnímat jako „fatální okamžik“.
Premiér se mýlí. Dění okolo smlouvy je fatálním okamžikem, a to hned na několika úrovních.
Tou první je budoucnost České republiky v rámci Evropy. Nejde přitom o technické a „účetnické“ aspekty celé záležitosti. Jde o symboliku, která se s českým chováním pojí.
Jelikož by České republice v podstatě nevyplývaly z této smlouvy žádné povinnosti až do okamžiku, než by se případně připojila k eurozóně, je Nečasovo odmítnutí aktem čirého kazisvětství. Neukazuje jen náš tragický nedostatek solidarity s ostatními zeměmi EU, ale je v něm přímo zakódována jakási podivná snaha evropskému projektu škodit.
V „lepším“ případě je v něm zakódován pocit, který se s českou politikou táhne už od dob premiérství Václava Klause: víme vše lépe než zbytek Evropy. Co na tom, že smlouvu podpořilo 25 zemí, z nichž mnohé mají mnohem delší zkušenost s demokracií než naše země. Podle Nečase je smlouva prostě špatná. Basta.
Dalším tragickým aspektem českého postoje je způsob, jakým Češi v Evropě vystupují. Ač Nečas tvrdí, že má k odmítnutí věcné důvody, na summitu i před ním působil veskrze trapně a nečitelně, když mluvil o ratifikačních potížích doma, nebo zmiňoval negativní postoj Klause.
Je to už podruhé za sebou, kdy se v očích ostatních evropských politiků český premiér zcela znemožnil. V prosinci jel na summit s tím, že nemá mandát o ničem rozhodovat. Nyní se pro změnu vymlouval na jakési ústavní finesy doma.
To, jak se Česko nakonec k této smlouvě postaví, je „fatální“ už proto, že na dlouhé roky předurčí naše postavení v Evropě. Definitivním odmítnutím smlouvy, která nás v tomto okamžiku k ničemu nezavazuje, bychom vyslali signál, že s EU nechceme mít společného více, než je nezbytně nutné.
Taková v podstatě nepřátelská gesta země, které v EU nikdo neubližuje, se nezapomínají. Když k Nečasovu odmítnutí přidáme Klausovy obstrukce při schvalování Lisabonské smlouvy, završené jeho nesmyslným požadavkem na českou výjimku z Lisabonu, či český vládní karambol během předsednictví EU, je dost pravděpodobné, že si toto pravidelné české okopávání kotníků a politické neumětelství nenechají ostatní, zejména velké země EU dlouho líbit.
S fatálním okamžikem máme co do činění i na domácí scéně. Tato krize donutí české politické strany, aby zaujaly jasná stanoviska. Vláda se pravděpodobně řítí do doposud nejtěžší krize.
TOP 09 totiž jen těžko bude hledat důvody, které by setrvání v takovéto vládě ospravedlnily v očích proevropských voličů. To, jaké rozuzlení tohoto karambolu Karel Schwarzenberg a jeho strana nakonec zvolí, předurčí na dlouhá léta, jak bude TOP 09 vnímána. Buď jako pouhé béčko ODS, které se nechá nakonec přesvědčit, že existují důležitější důvody pro setrvání ve vládě, než je věc tak zásadní, jako je naše evropská budoucnost, nebo jako suverénní proevpropská sílá, která má v našich (v tomto případě historických) prioritách jasno.
Pokud TOP 09 tuto bitvu o budoucnost naší země „zabalí“ s tím, že vláda má koneckonců prý důležitější domácí priority, bude to v podstatě její konec. Nač mít dvě ODS—jednu euroskpetickou a druhou sice údajně proevpropskou, ale ochotnou skutečný boj o Evropu z taktických důvodů podle potřeby vzdát?
V sázce je také čest Karla Schwarzenberga, na níž si tento politik zakládá už z důvodů tak říkajíc „rodových“. Tu si poněkud pošramotil svým lavírováním okolo Jiřího Čunka v minulé vládě, či nerozhodným boucháním do stolu v případě sporu o Ladislava Bátoru na ministerstvu školství. Historie nabízí Schwarzenbergovi nyní možnost, aby se do ní zapsal jasně. Rozhodně tak, jak by si to přáli jeho významní předci, kteří byli všichni bytostní Evropané.
Právo, 4.2.2012
Co teď udělají ČSSD a TOP 09?
Premiér Petr Nečas se jménem České republiky odmítnul na summitu Evropské unie připojit ke smlouvě o rozpočtové unii, kterou kromě Česka nepodpořila už jen Velká Británie. Důvody, pro které tak učinil ze všeho nejvíc znějí jako trapná výmluva.
Ačkoliv Nečas nejprve uváděl jako hlavní důvod českou nespokojenost s tím, že by země, které zatím nemají euro, neměly na summitech eurozóny stejné postavení jako země, které eurem platí, na summitu se ukázalo, že si především zase jednou neví rady s prezidentem Václavem Klausem. Ten totiž dopředu avizoval, že smlouvu nepodepíše. Navíc prý není rozhodnuto o ratifikační proceduře.
Není divu, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy se Nečasově kličkování podivil a o „ústavních“ finesách v Praze se vyjádřil ironicky. Dodal, že smlouva bude i bez nás a Británie.
Otázkou je, jak na tuto situaci zareagují proevpropské strany. Předseda TOP 09 a ministr zahraniční v jedné osobě Karel Schwarzenberg před časem prohlásil, že jeho strana by nemohla zůstat ve vládě, pokud se Česká republika ke smlouvě nepřipojí. V sázce je nyní jeho důvěryhodnost.
Pokud si Schwarzenberg bude chtít zachovat tvář, nemůže Nečasovo jednání akceptovat. Není jasné, jak by chtěl v budoucnosti oslovovat tu část pravicových voličů, kteří jsou proevropští. Musel by jim být schopen nějak vysvětlit, že pro setrvávání TOP 09 ve vládě, která vede Českou republiku mimo hlavní proud evropské integrace, je nějaký důvod, který takový historický karambol ospravedlňuje.
ČSSD i TOP 09, coby dvě proevpropské strany, by měly zvážit společný postup v této věci. Nejenom pokud jde o společný tlak na připojení se ke smlouvě, dokud je ještě čas, ale také pokud jde o společný tlak na prezidenta Klause.
Ten totiž svým oznámením, že smlouvu nepodepíše, ještě než vůbec věděl, co v ní bude, balancuje na hraně ústavnosti. Česká politika měla možnost spor o to, zda prezident musí ratifikovat mezinárodní smlouvy, pokud je příslušnou většinou schválí obě komory parlamentu, vyřešit, když Klaus lavíroval okolo ratifikace Lisabonské smlouvy. Šanci tehdy propásla.
Tentokrát je otázka po ústavnosti či neústavnosti Klausova chování ještě naléhavější. Už jen z důvodů jakési ústavní hygieny by měla TOP 09 tlačit vládu k vyvolání kompetenčního sporu s prezidentem před ÚS. Nebo by ČSSD a TOP 09 měly v Senátu přímo iniciovat ústavní žalobu na prezidenta.
Nejde přitom o to se Klausovi mstít, například jeho odvoláním z funkce. ÚS by prostě jednou provždy měl nastavit svým rozhodnutím jasná pravidla pro to, co prezident v těchto situacích smí a nesmí.
Česká republika by pak vypadala o poznání méně směšně, než tomu bylo v době ratifikace Lisabonské smlouvy nebo na posledním summitu EU, kde se český premiér na prezidentovu obstrukci trapně vymlouval.
Právo, 1.2.2012
Opravdu nemocný evropský kus
Petr Nečas rozděluje země EU na zdravé kusy, a na nemocné kusy. Místo povýšeného mudrování by si měl uvědomit, že Česká republika je vážně nemocný kus, ať už ji posuzujeme téměř podle jakýchkoliv kritérií, kromě těch účetnických.
Premiér Petr Nečas nedávno rozdělil pomyslné „evropské stádo“ na zdravé a nemocné kusy. Přesněji řečeno, Nečas s pomocí tohoto příměru vysvětlil, že se vláda rozhodla půjčit na pomoc eurozóně 1,5 miliardy eur, aby ukázala, že jí jednak záleží na stabilitě eurozóny, jednak že „v 27hlavém stádu zvaném Evropská unie“ patří ČR mezi zdravé kusy.
Což o to, Česká republika by eurozóně určitě půjčit měla (nebo, přesněji řečeno, by měla půjčit IMF, aby tato organizace mohla případně pomoci eurozóně), a to především proto, že je to prostá slušnost v případě země, která od Evropské unie ve strukturálních a dalších fondech bere stovky miliard.
Navíc se nedá vyloučit, že Česká republika bude v budoucnosti sama nějakou další pomoc potřebovat, ač se nyní tváří jako „zdravý kus“, který blahosklonně nabízí pomoc například nemocnému Řecku. Naše země má totiž ke „zdravému kusu“ dost daleko.
Protože opakování je matkou moudrosti, neuškodí znovu připomenout některá základní fakta.
Například, že žijeme v zemi, která se v pravidelných průzkumech Transparency International o vnímání korupce momentálně umisťuje na místech, která naznačují, že se jedná o notně nemocný kus ve stádu nejen evropském, ale přímo světovém.
Abychom byli přesní, na stupnici 0 – 10, kde deset označuje zemi téměř bez korupce a nula znamená vysokou míru korupce, získala Česká republika hodnocení 4,4, což ji společně s Namibií a Saúdskou Arábií řadí na 57.– 59. místo na světě. Trend je negativní, ČR se v rámci Evropy a vyspělých zemí propadá na úplné dno.
V pravidelné studii konkurenceschopnosti, kterou provádí Světové ekonomické fórum, skončila Česká republika v žebříčku posuzování kvality vládních institucí až na 72. místě ze 139 zkoumaných zemí, přičemž se před ní umístily země, jako je Egypt nebo Indie. Možná i proto hlava těchto katastrofálně hodnocených vládních institucí u nás, tedy premiér Nečas, tak nestoudně blábolí.
Pokud jde o důvěru veřejnosti v politiky, obsadila Česká republika 121. místo, a pokud jde o „klientelismus“ v rozhodování vládních úředníků, 107. místo! V kategorii „transparentnost tvorby vládní politiky“ je naše země na 102. místě na světě a v plýtvání veřejnými prostředky na 95. místě na světě.
Z loňského hodnocení konkurenceschopnosti zahraničními komorami Německa pro změnu vyplývá, že konkurenceschopnost České republiky postupně ničí nekompetence a úplatkářství. Z dvanácti hodnocených zemi ve východní Evropě skončila Česká republika jako poslední při hodnocení průběhu státních zakázek, před ní se umístilo i korupcí prolezlé Rumunsko. Tuto zemi Česká republika naopak předstihla, a umístila se tak na pěkném předposledním místě, při hodnocení „korupce“ a „kriminality“. Třetina německých investorů v České republice říká, že kdyby se rozhodovali znovu, do ČR by už nešli.
V jiném celoevropském průzkumu byla Česká republika vyhodnocena opakovaně jako země, kde se v celé Evropě nejvíce krade v obchodech a supermarketech. Země má také jednu z nejvyšších měr nehodovosti na silnicích a k absolutní evropské špičce patří také v konzumaci alkoholu a marihuany. Žebříčkům vévodí i v počtu infarktů, mozkových příhod a různých druhů rakovin, což má úzkou souvislost se životním stylem a celkovým zdravím společnosti.
V jiném nedávném průzkumu, provedeném vědci z univerzity v Essexu, byla česká společnost zařazena v rámci Evropy mezi ty nejméně poctivé. Horší výsledek má pouze Rusko. Na špici žebříčku se ocitlo Portugalsko, následované dvěma skandinávskými zeměmi. Právě Portugalsko by premiér Nečas zařadil mezi „nemocné kusy“ Evropy. Evidentně záleží na tom, podle čeho zdraví „kusu“ posuzujeme.
Kdybychom vzali jako měřítko například různé studie, které ukazují, že se s pomocí systémové korupce, tedy manipulace státních zakázek, v České republice ročně rozkradou stovky miliard korun, rozhodně naše země jako „zdravý kus“ nevypadá. O této nemoci přitom každý ví, ale vláda stráví více času propíráním svých evropských mindráků, než léčbou korupce.
Kdyby strávila stejné množství času, které stráví mudrováním o tom, zda se například připojit k nové evropské smlouvě o rozpočtové unii, hledáním opatření proti korupci (například v podobě omezení anonymních akcií, které má ve srovnatelné podobě, nahrávající korupci všeho druhu, už jen tichomořský ostrov Nauru), bylo nám o mnoho lépe.
Rozkrádají se přitom nejenom peníze „naše“, ale i ty evropské. A pokud se nekradou, má Česká republika, ona „zdravá kráva“ v evropském stádě, velké problémy vůbec čerpat peníze, které jí zbytek EU nabízí. Zejména nejlepší ministr školství, kterého jsme kdy měli, je na nejlepší cestě, aby se také stal nejdražším ministrem, kterého jsme kdy měli.
Nekrade se a nekompetentností se nehýří ovšem jen úrovni nejvyšší. Jen v Praze, onom srdci zdravého evropského kusu jménem Česká republika, peníze padají do černých děr korupce jak voda ve vodopádu. Stačí jmenovat Opencard, tunel Blanka, Dopravní podniky Praha. Dalo by se říci, že Praha zdravím přímo hýří. Záleží ovšem na tom, jestli jste v té správné partě.
Mohli bychom pokračovat. Možná ale bude stačit připomenout staré přísloví, že pýcha předchází pád. Leckdo si ostatně možná ještě vzpomene na nechutné rádoby premiantství, kterým se kdysi oháněl ve vztahu k ostatním zemím střední Evropy jiný český premiér, Václav Klaus. Vydrželo mu to téměř do chvíle, než v roce 1997 dovedla jeho „neomylnost“ zemi až k hluboké recesi.
Není tudíž možná od věci dodat, že premiér Nečas by se měl místo dělení Evropy podle dosti nejapných měřítek spíše soustředit na to, co je zřejmé: Česká republika je vážně nemocný kus, ať už ji posuzujeme téměř podle jakýchkoliv kritérií, kromě těch účetnických, v nichž naši politici vynikají.
A pokud s tím česká politika a společnost rychle něco neudělají, dá se dosti spolehlivě předpovědět, že se v nedaleké budoucnosti budeme závistivě dívat na vzdalující se evropský vlak, v němž bude sedět celá řada z těch zemí, které Nečas teď povýšeně řadí mezi nemocné kusy.
Proč? Protože momentální fiskální „zdraví“ té které země je pojem relativní. A vyhrabat se z problémů dokáží nakonec docela jistě spíše ty země, které mají relativně slušné vládní instituce, fungující státní správu a nízkou míru korupce.
Mají totiž tím pádem i mnohem větší rezervoáry sociálního kapitálu i slušné politické kultury, který se nakonec ukáží být mnohem důležitější při překonávání krize, než je zdánlivé ekonomické zdraví země, která je jinak prolezlá šlendriánem korupcí.
*****
Po posledním vystoupení Nečase na summitu EU, kde se jednalo o nové smlouvě, s jejíž pomocí má vzniknout evropská rozpočtová unie, ovšem lze konstatovat, že pokud by se zdraví zemí posuzovalo nikoliv účetnickou optikou našeho premiéra, ale s pomocí kritérií takříkajíc psychiatrických, nejvíce nemocným kusem je v evropském stádě je i v tomto pohledu bezpochyby Česká republika.
Je to země, jejíž premiér jedná zmateně a nevypočitatelně. Na prosincovém summitu EU se vyznamenal tím, že údajně nemohl o ničem rozhodovat, protože k rozhodování neměl mandát.
Na posledním summitu pro změnu ohromil evropské partnery tím, že si není jistý ratifikačním procesem u nás, a proto se ke smlouvě nemůže Česká republika připojit.
Proč ale proboha na summity s takovou rozhodovací výbavou jezdí? Každému normálnímu člověku by přeci bylo jasné, že nemá co dělat na jednání, kde už dopředu ví, že není schopen o ničem rozhodnout.
A proč zatahuje celou Evropu do svého komplikovaného vztahu s prezidentem Klausem, jemuž se neodváží v čemkoliv vzdorovat? Neměli by si čeští politici ze všech politických stran napřed ujasnit, co vlastně od EU a v EU chceme tak, aby čeští politici nejezdili na summity dělat ze sebe i z naší země šašky?
Rozšířená verze článku, která vyšla v Deníku Referendum, 31.1.2012
Proč chybí odpovědi na krizi
Zatímco většina myslitelů, komentátorů i politiků pojednává současnou krizi nadále jen jako jakousi dočasnou, navíc převážně jen ekonomickou poruchu uvnitř kapitalistického systému, ve skutečnosti nemáme co do činění s jednou z „cyklických“ krizí, ale s odumíráním paradigmatu, který v osvícenství zplodil modernitu.
Paradigma, které se zdá být na odchodu, bylo mimo jiné založeno na víře v nezastavitelný pokrok a ekonomický růst. Jeho součástí byla dlouho i víra, že pokročilejší a bohatší zítřek by měl být nakonec vždy schopen nějak zaplatit naše dnešní dluhy.
Ne že by dluhy byly vynálezem modernity, ale na rozdíl od éry předešlé, z níž se například v němčině uchoval tentýž výraz pro vinu a dluh, tedy Schuld, se žití a investování na dluh stalo v modernitě nejen morálně přijatelným, ale dokonce žádoucím. Dluhy všeho druhu se staly palivem systému.
Nejde přitom zdaleka jen o splatitelné i nesplatitelné dluhy, s nimiž čile obchodují finanční trhy. „Hypotékou“ je i drancování přírodních zdrojů či ničení životního prostředí kvůli okamžitému zisku. I tady funguje víra v „neviditelnou ruku“ prozřetelnosti, která nějakým způsobem v pravý čas zařídí, například v podobě vědeckých objevů, že budoucnost za nás splatí dnešní prohřešky.
Jenže ohromující akcelerace globalizace po roce 1989 zdánlivě lineární progres k lepší budoucnosti notně zauzlila. Vytvořila globálně propojený ekonomický systém, ale nikoliv globálně propojenou politiku.
Zejména těžkopádná demokratická politika je v těžké defenzivě a stále více hraje podle pravidel, která vytváří „neviditelná ruka“ globálních trhů. Ty sice jednají zdánlivě racionálně, když v současnosti například nutí jednotlivé státy a dokonce celé nadnárodní celky s pomocí ratingových agentur k drastickým úsporám, jenže způsob, jakým se to děje, je v podstatě podřezáváním větve, na níž, obrazně řečeno, sedí celý náš systém.
Slabá a pomalá politika národních států i jejich nadnárodních integračních entit, nemůže totiž dravému náporu globálních finančních trhů dostatečně rychle vyhovět, navíc národní politika nemá nad pohybem financí, včetně pohybu „dobrých“ i „špatných“ dluhů v globální finanční stratosféře, často žádnou kontrolu. A protože globální trhy neřídí žádný centrální mozek, nejsou jejich akce zárukou dlouhodobější racionality. Zdají se tak být na pokraji vyvolání řetězové reakce krachů, v níž se může zhroutit celý systém.
Nikdo téměř neví, co s tím, protože je pro nás téměř nemožné myslet mimo výše zmíněné odumírající paradigma. Mluví se tudíž nadále jen slovníkem „provozu“ trhů, nikoliv společenských vizí. Slyšíme o „úsporných opatřeních“ nebo naopak o potřebě stimulace růstu i za cenu dalšího zvyšování dluhů, o účetnických výhodách či nevýhodách sociálního státu, o „rozpočtových uniích“, či o výhodách vlastních či společných měn.
Ekonomizace myšlení v civilizaci, jejíž každý kout je obsazen logikou založenou na zisku a růstu za každou cenu, je nevyhnutelná, bohužel takové myšlení ale není schopno vidět a řešit příčiny krize: nesmyslné náboženství růstu „za každou cenu“; neschopnost racionálně distribuovat existující nemalé bohatství tak, aby se celosvětově mírnily obrovské nerovnosti jak mezi státy, tak mezi stále bohatší vrstvou nejmajetnějších a těmi ostatními; prohlubující se střet mezi globalizovaným kapitalismem a státy, které fungují nadále jen „místně“.
To vše má z hlediska naší civilizace značný sebevražedný potenciál. Bohužel součástí ohroženého paradigmatu je po utopických experimentech ve 20. století také politická neschopnost myslet dále, než k příštím volbám, summitu či nějakému technologicko-mocenskému opatření. I proto se zdá být současný systém u konce s dechem, aniž by kdo věděl, co přijde po něm.
Intelektuálové a jejich „novácký“ národ
Šéfredaktor deníku Blesk Pavel Šafr se nedávno v textu hodnotícím odkaz Václava Havla zostra pustil jak do Havla, tak do disidentské komunity před rokem 1989, tak do současných českých intelektuálů.
Ponechme stranou jeho hodnocení Havla, protože to naštěstí bude teď, po jeho smrti, už spíše úkolem historiků než novinářů. Emoce, které se zvedly po Havlově smrti, způsobily, že Havel přeskočil takříkajíc z říše každodenního provozu a politiky, kde z něho žil i bulvár, přímo do říše mytologie. Celá řada hodnocení jeho odkazu i osobnosti se nesla v tomto duchu.
Bude na historicích, aby Havla, bude-li to možné, tak říkajíc vrátili z poněkud kýčovité mytologie do historie. Tedy aby se začaly psát historické práce a konat konference, které se na jeho odkaz podívají střízlivě a kriticky.
Jednostranná odsouzení Havla, která nabídl Šafr a o pár dní před ním Milan Knížák, nemají bohužel s takovým přístupem nic společného. Jsou součástí výše zmíněné mytologizace, jen s opačným znaménkem. Jsou tedy jakousi snahou o vytvoření kýčovitého anti-mýtu.
Šafr se ovšem ve svém textu také kriticky opřel do disidentské komunity a většiny dnešní intelektuální komunity, kterou označuje za Havlovy „sirotky“. Tvrdí mimo jiné, že po revoluci v roce 1989 existoval „ohromný potenciál“ na soudržnější společnost, jež se dokáže sjednotit na elementárních zásadách nového demokratického režimu.“ To se prý nepovedlo, protože chartisté tuto příležitost propásli kvůli své „ideologii vlastní nadřazenosti nad obyčejné lidi“.
Havel v tom prý hrál zásadní roli, protože údajně odsunul všechny občany, kteří nevystupovali proti komunismu, do role těch, kteří v existenciálním smyslu nežijí vpravdě. Příkladem budiž jeho esej Moc bezmocných, v níž se zelinář účastní života ve lži, protože vystavuje ve výloze heslo „Proletáři všech zemí spojte se!“
Česká nekomunistická opozice prý byla věží ze slonoviny, která ční nad mořem morálního hnoje, jímž není nic jiného než masa obyčejných lidí. Neuvědomovala si, že její výlučnost má tragický rozměr, přičemž ji chápala velmi výlučně jako pozitivní výlučnost od „těch blbců“.
To vše má podle Šafra důsledky ještě dnes. Sečtělá a idealisticky orientovaná inteligence nevstupuje do politiky, protože nemůže. Není totiž prý schopna se dorozumět se svým národem, jakožto národem „nováků“. Skutečným problémem Česka ovšem není prý konzumně orientovaná „novácká“ veřejnost, nýbrž málo inteligentní inteligence, která neprodukuje politickou elitu a tvoří jen velmi málo intelektuálních výkonů, jež přesahují periferní situaci země.
Nutno říci, že pokud bychom náhodou počítali šéfredaktora Blesku k české „inteligenci“, pak by byl jeho text bohužel přesným dokladem ubohých intelektuálních výkonů, které nemohou přesáhnout periférii. Šafr se totiž nenamáhá nic dokazovat, či se alespoň pokusit nahlédnout věci z druhé strany, jak by možná učinil pochybující intelektuál. Má ve všem obdivuhodně jasno.
Zároveň zní vášnivá obhajoba „novácké veřejnosti“ z pera šéfredaktora největšího bulvárního deníku, který je už ze své podstaty hlasem „novácké“ veřejnosti, dosti účelově a podbízivě.
Vraťme se ale k hlavní tezí Šafrova textu, totiž jeho tvrzení o pocitu nadřazenosti chartistů nad zbytkem společnosti. Eva Kantůrková, která byla signatářkou Charty 77, ohodnotila toto tvrzení jako „zlý blaf“.
Dodala: „Já jsem žila mezi obyčejnými lidmi, kteří se projevovali tak či onak. To, že se v Chartě sešli lidé určitého typu, řekněme spíše lidé nějak aktivní, činní, angažovaní, kterým o něco veřejného šlo, je přece přirozené, jinak by nevznikla. A že by se tam sešli z pocitu nadřazenosti, to přece úplný nesmysl.“
Přesně tak. Mohli existovat samozřejmě i lidé, kteří se nechávali perzekuovat totalitním režimem proto, že se považovali za nadřazené. Mnohem pravděpodobněji to ale většina dělala proto, že byli okolnostmi nebo osobnostně nastaveni tak, že jim odpor vůči nespravedlivému režimu připadal logický, nutný nebo morálně oprávněný. Byli to lidé, kteří se srážky s brutálním režimem jistě báli úplně stejně jako všichni ostatní, ale prostě měli dostatek odvahy nebo důvodů překonat svůj strach.
Pokud bychom se shodli na tom, že mít takovou odvahu, je znakem určité výjimečnosti, pak takoví lidé v jistém slova smyslu „nadřazení“ byli. Jenže by se i přesto těžko hledalo vyjádření nějakého bývalého disidenta, v němž odsuzoval ty ostatní, kteří se k odporu nepřipojili, za zbabělost, nebo jim dával najevo svoji morální „nadřazenost“.
Zato by se našlo nemálo vyjádření nejenom oficiální propagandy ale i „obyčejných“ lidí, kteří odsuzovali disidenty zato, že zbytečně čeří vodu, iritují režim, atd. Ve většinové společnosti bylo nemálo lidí, kteří se stavěli k disidentské komunitě z pozic nadřazenosti: disidenti byli pro ně nerealističtí snílkové, kteří „nechápou poměry“.
Václav Klaus, který k mlčící většině patřil, pěkně vysvětlil v textu ke 14. výročí sametové revoluce, že k pádu komunismu nepřispívali elitářští disidenti, ale „masa mlčících občanů“, která prý režim podemílala svoji pasivitou.
Tvrdí-li proto Šafr, že česká nekomunistická opozice byla věží ze slonoviny, je nutné zvážit i tuto druhou stranu mince. Není možné, že to nebylo kvůli pocitům výlučnosti v hlavách disidentů, ale prostě kvůli tomu, že do „věže ze slonoviny“ zahnala těch pár set odvážných pasivita většiny, v níž mnoho lidí věřilo, že režim sabotuje pasivitou účinněji než nějaký Havel, který se nechává bůhvíproč zavírat do vězení?
Proč nebyla věží ze slonoviny například polská opozice? Prostě proto, že v opozici bylo několik miliónů lidí, kteří evidentně nevyznávali onen druh pasivního „odporu“ vůči režimu, který se u nás tolik líbil Václavu Klausovi.
Když Havel použil příkladu zelináře, který chce mít pokoj od režimu a tak si dá do výlohy komunistický slogan, nebyl to odsudek většinové společnosti, ale pouze analýza mechanismu kolektivní lži. Havel mluvil v této souvislosti o „posttotalitním“ systému, který je na takové lži založen. A poukazoval na to, že všichni tito „bezmocní“ jsou de facto mocnější než prolhaný režim, který by se zhroutil jako domeček z karet, kdyby lidé začali říkat pravdu.
Nesmyslná je i Šafrova teze o intelektuálech a politice v dnešním kontextu. V které zemi proboha vstupují skuteční intelektuálové do politiky? A v které zemi se intelektuální pozice neformují jako střet s většinovými názory, rituály a klišé?
A co znamená fráze, že čeští intelektuálové se nejsou schopni dorozumět se svým národem „nováků“, ba na něj kašlou? Na jakých přesně hodnotách a východiscích by se měli intelektuálové dorozumívat se „svým národem“, aby nebyli šéfredaktorem Blesku ocejchováni jako výlučná kasta?
Na závěr není možno nechat bez reakce Šafrovo tvrzení, že po revoluci v roce 1989 existoval „ohromný potenciál“ na soudržnější společnost, jež se dokáže sjednotit na elementárních zásadách nového demokratického režimu“, což se prý nepovedlo, protože chartisté tuto příležitost propásli kvůli své „ideologii vlastní nadřazenosti nad obyčejné lidi“, a navíc sám Havel údajně odsunul všechny občany, kteří nevystupovali proti komunismu, do role těch, kteří v existenciálním smyslu nežili vpravdě.
To je samozřejmě nesmysl. Byl to Havel, který během sametové revoluce nepodlehl pocitům výlučnosti a nadřazenosti, a i proto se nepokoušel o radikální odvetu vůči komunistům, nebo o jakési kádrování naruby, které by zaručilo, že všechna důležitá místa ve státě by byla obsazena bývalými disidenty.
Sjednocení na elementárních zásadách nového demokratického režimu, které by podle Šafra vytvořilo po roce 1989 soudržnější společnost, se nepodařilo dosáhnout částečně proto, že o takových zásadách neměl nikdo pevné představy—ani režimem a většinovou společností izolovaní disidenti, ani „pasivní“ společenská většina.
Ale především se jednoty nepodařilo dosáhnout proto, že se politiky záhy zmocnili technologové moci a vypjatí ideologové z oné dříve mlčící většiny, kteří se legitimovali opožděným antikomunismem. Výsledkem instrumentálního ideologizování a zploštělého antikomunismu opožděných bojovníků s ním pak byla zbytečná polarizace společnosti. S tou ovšem tolerantní bývalí disidenti a intelektuálové velmi málo společného.
Deník Referendum, 25.1.2012
Vláda silné ruky
V několika nedávných anketách a průzkumech se nadpoloviční většina respondentů vyslovila pro „vládu silné ruky“. Ačkoliv tyto průzkumy není třeba přeceňovat už proto, že v nich obvykle není taková „vláda silné ruky“ nijak specifikována, přesto o lecčems vypovídají.
Jistě vypovídají například o tom, že mnoho lidí je znechuceno korupcí, šlendriánem ve státní správě, politickými skandály či nízkou politickou kulturou, a domnívají se, že by mnohé z těchto problémů vyřešila nějaká forma autoritářství. Neřeší přitom už příliš, o jakou ideologii by se taková forma vlády opírala.
Jelikož lze předpokládat, že většina lidí, kteří podporují „vládu silné ruky“, si představuje spíše jakousi osvícenou formu autoritářství, spíše než tvrdou diktaturu, je do jisté míry překvapující, že většina z těch, kteří si „vládu silné ruky“ přejí, ignoruje, jak se zdá, zároveň otázku, odkud by se ve společnosti, která produkuje pokleslou politickou třídu, jakou má současná Česká republika, měl vzít osvícený diktátor, a proč by měl být v konečném součtu takový člověk například méně zkorumpovaný, než jsou současní politici.
Příchylnost k „vládě silné ruky“ vypovídá leccos o selháních liberální demokracie u nás, a to ve dvou hlavních směrech.
Na jedné úrovni se zdá, že značná část lidí, odkojená předešlým totalitním systémem, si neví rady s politickým systémem, v němž jsou věci nepřehledné a rozhodnutí se nedají prosazovat nařízeními či boucháním pěstí do stolu. Vadí jim zřejmě nejen výše zmíněné neduhy, ale také těžkopádný politický proces, jenž nakonec často vede ke kompromisům, které neuspokojují nikoho.
Na jiné úrovni může být volání po „vládě silné ruky“ působeno zmatkem, který vyvolává proces globalizace. Liberální demokracie v západních demokraciích byla před rokem 1989 do značné míry demokracií „národní“, v níž demokratická politika měla ještě stále navrch nad kapitalistickou ekonomikou, takže dokázala, přinejmenším od 2. světové války, kapitalismus „humanizovat“.
V současném světě se ovšem poměr sil obrátil. Dnes a denně jsme svědky toho, jak globálně fungující trhy zatlačují liberální demokracie, které nadále fungují „národně“, do defenzivy, a jak mocné ekonomické zájmy korumpují politický proces, v důsledku čehož se vyprazdňuje stranická politika.
Rostoucí popularitu si tak získává představa, že řešením je jakýsi souběh „nacionalizace“ politiky i ekonomiky a podvázání demokratických mechanismů. Mezi příklady takových modelů patří Singapur, orbánovské Maďarsko, nebo Čína.
Co na tom, že tyto představy jsou vlastně kapitulací před tím, co je generuje. Jestliže se totiž liberální demokracie dostává pod tlak globálně fungujících trhů, protože těm, jak se zdá, lépe vyhovuje spolupráce s flexibilními autoritářskými režimy, jako je Čína, než spolupráce s těžkopádnými demokraciemi, pak zavedení „vlády silné ruky“ je ve své podstatě přesně tím, co globální trhy chtějí. Koneckonců i dočasné podvázání demokratické politiky v podobě instalace úřednických vlád v Řecku a Itálii je především snahou suspendovat těžkopádný demokratický proces tak, aby hrál podle not globálních finančních trhů a ratingových agentur.
Schvalování „vlády silné ruky“ značnou částí obyvatelstva vypovídá také o zásadním neporozumění možnostem demokracie a svobody. Je výrazem „demokracie bez demokratů“, v níž sice fungují základní procedurální a institucionální mechanismy, ale v níž většina lidí zatím nevstřebala základní demokratické hodnoty.
Reakcí na rostoucí problémy tudíž není masivní aktivizace občanské společnosti, tak jak to vidíme třeba na příkladu hnutí Okupujte Wall Street v USA nebo hnutí Rozhořčených v západní Evropě, ale pasivita. Záchrana má přijít zase jednou „seshora“, od osvíceného diktátora nebo autoritářské strany, nikoliv „zezdola“, tedy od občanské společnosti. To je poněkud paradoxní, zvážíme-li, že u nás „těm nahoře“ většina plebejského národa instinktivně nevěří.
Lze samozřejmě argumentovat, že víra v obroditelskou sílu občanské společnosti je v kontextu střetu globálního kapitalismu s národní liberální demokracií iluzorní, protože korupce, nerovnost a další patologické jevy jsou nevyhnutelným důsledkem tohoto nerovného střetu.
Na druhou stranu, lze argumentovat, že pokud lze ještě demokracii zachránit, bude muset dojít ke globalizaci občanské společnosti a potažmo i politiky, aby politika dostala ekonomiku v globálu pod kontrolu tak, jako tomu bylo v národních rámcích ve zlatém období evropských demokracií v šedesátých až osmdesátých letech minulého století.
Obecně lze argumentovat, že výše zmíněné průzkumy i ankety naznačují, že demokracie v České republice vůbec není hotovou věcí. Potvrzuje se to, před čím mnozí politologové dlouhodobě varují: jelikož česká společnost nemá zatím zažité skutečně demokratické instinkty, které by jí pomohly rostoucí problémy řešit s pomocí „více demokracie“, existuje značný potenciál, že se politicky skutečně může prosadit nějaký charismatický populista, který bude slibovat pořádek výměnou za méně demokracie.
Deník Referendum, 17.1.2012
Klausův politický poker
Spor, který se rozhořel mezi ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a prezidentem Václavem Klausem poté, co Schwarzenberg naznačil, že by ministři za jeho TOP 09 mohli opustit vládu, pokud se Česká republika nepřipojí ke smlouvě o evropské rozpočtové unii, není v prvé řadě sporem „evropským“, ale sporem o další směřování české demokracie.
Klaus chce využít sporu o evropskou integraci k „nacionalizaci“ české politiky. Z jeho různých vyjádření, jakož i z vyjádření jeho bizarního okolí, se začíná rýsovat, jak by taková demokracie „po našem“, možná představovaná po odchodu z prezidentské funkce vlastní stranou, měla vypadat.
Byla by to „vozová hradba“, za níž by se česká politika bránila náporu globalizace vyzdvihováním národních tradic a zájmů i uměle vykonstruované identity. Ta by se pokoušela skloubit odkaz husitské revolty „proti všem“ s dědictvím konzervativního proudu v českém katolicismu, který se v kritických momentech historie, jakou byla druhá republika, stával vpravdě reakční silou.
Byla by to „demokracie“, v níž je politika nadřazena právnímu státu a jejímž úkolem je skoncovat se „soudcokracií“, včetně silné autority Ústavního soudu, jakož i s „dekadentními“ vynálezy politického liberalismu, jako jsou lidská práva druhé a třetí generace, tedy především práva sociální, multikulturalismus, či údajně bezbřehá tolerance k různým menšinám.
Schwarzenberg si evidentně uvědomuje, o co ve zdánlivě „evropském“ sporu s Klausem skutečně jde. Ví také nejspíš, že jeho protivník hraje zároveň politický poker, jehož součástí je například nepřipustit, aby se konaly předčasné volby.
Rok, který má Klaus teoreticky k dispozici mezi koncem svého prezidentského mandátu a volbami do PS, je pro uskutečnění jeho cílů zásadní. Rétoriku „zrady pravicově-konzervativních ideálů“ může efektivně využít jen za předpokladu, že se bude moci strefovat do slabé vládní koalice a zároveň tak štěpit ODS.
Pokud by TOP 09 vládu předčasně „položila“ ve jménu pravicových ideálů, které vidí českou identitu jednoznačně jako součást té evropské, Klaus i euroskeptická ODS by se ocitli v defenzivě. „Spor o Evropu“ by se nejen vymanil z těžko srozumitelné evropské politiky současné vládní koalice, kterou diktuje ODS, ale také by pročistil poměry na pravici.
Předčasné volby by s velkou pravděpodobností vedly k vítězství proevpropské levice, která by přinejmenším na další čtyři roky Klausovi zabránila v uskutečnění jeho plánů. Vezmeme-li v úvahu, že většina reforem, o něž TOP 09 usilovala, už byla schválena, mohl by se jednou z os české politiky stát evropský konsensus sociální demokracie a TOP 09.
Coby zdatný politický šachista si Klaus uvědomuje, že na rozdíl od opakovaného vydírání Věcí veřejných nelze Schwarzenbergovu hrozbu brát na lehkou váhu, přičemž její uskutečnění by zásadně oslabilo jeho pozici. I proto reagoval tak ostře.
Ze stejných, nikoliv tedy z ústavně-právních důvodů se ostře vymezil proti přímé volbě prezidenta. Zatímco volba parlamentem slibuje vygenerovat slabého kandidáta, s nímž si Klaus „poradí“, v přímé volbě jsou největšími favority proevpropští Jan Fischer a Jan Švejnar, kteří by pravo-levou alianci proevpropských stran tmelili a zásadně odklonili evropský diskurz v zemi od Klausovy eurofobní linie, která má v současnosti nezanedbatelný vliv už proto, že přichází z Hradu.
Právo, 16.1.2012
Proč přímou volbu prezidenta?
Ačkoliv jsme během posledních roků byli vystaveni bezpočtu ústavně-právních a politologických úvah na téma, proč máme nebo naopak nemáme mít v České republice přímou volbu prezidenta, odpověď je veskrze politická: úsilí zavést přímou volbu především souvisí s obavou, že české politické strany nemají na to, aby se i příští nepřímá volba nezvrhla do trapné frašky nebo paralýzy, která degraduje demokratickou politiku.
Všechny ostatní důvody, které jsme během let slyšeli, jsou svým způsobem zástupné. Lze totiž stejně dobře argumentovat ve prospěch přímé volby i proti ní.
Tuto názorovou „plichtu“ potvrzuje i komparativní pohled: v Evropě se hlavy států volí přímo i nepřímo, v monarchiích se nevolí vůbec, a výsledky jsou všude zhruba stejné. Rozhodně není například pravda, že přímá volba posouvá politický systém směrem k prezidentské republice. Nepřímo volený český prezident má větší pravomoci a vliv než řada prezidentů volených přímo, což zjevně souvisí nikoliv se způsobem volby, ale s ústavním nastavením prezidentských pravomocí a dalšími faktory.
Hodně kupříkladu záleží na osobnosti prezidenta a na schopnosti parlamentních stran prezidenta takříkajíc politicky i ústavně kočírovat, tedy na politické kultuře. Kombinace silných osobností v úřadu prezidenta a malé sebedůvěry parlamentu i vlády ve vztahu k prezidentovi byla hlavní příčinou toho, že „ustavně neodpovědní“, parlamentem volení čeští prezidenti byli zatím mnohem viditelnější a „silnější“, než řada evropských prezidentů volených přímo.
Skutečnost, že Poslanecká sněmovna nakonec schválila volbu přímou, souvisí především s výše zmíněným, oficiálně nevysloveným důvodem: čeští straničtí politici prostě nemají na to, aby uspořádali důstojnou volbu v parlamentu, která nebude opředena spekulacemi o korupci, nechutných zákulisních obchodech a hrubém nátlaku.
Senát by měl vzít při schvalování přímé volby tento argument v potaz už proto, že při minulé volbě senátoři selhávali lidsky a politicky úplně stejně jako poslanci. Jinými slovy: pokud Senát nakonec odmítne přímou volbu s pomocí rádoby sofistikovaných ústavně-právních argumentů, poukazů na náklady přímé volby, či předjímání toho, kdo všechno by mohl být „nedejbože“ s pomocí přímé volby zvolen, naštve tím spoustu lidí, dokonce nejspíš i mnoho těch, kteří pro přímou volbu nehorují.
Bude totiž dlužit odpověď na otázku, proč bychom měli věřit, že senátoři a poslanci se dokážou příští rok zhostit volby prezidenta lépe, než tomu bylo v předešlých dvou volbách. Bohužel stav české politické kultury je takový, že něčemu takovému nikdo věřit nemůže. Ba je tak bídný, že je naopak dobrý důvod věřit tomu, že si lidé docela rozumně a civilizovaně vyberou důstojnější hlavu státu, než jakou vybral parlament v posledních dvou volbách.
Právo, 5.2.2012
Nátlakové skupiny podle Klause
Podle Václava Klause nechtějí různé nátlakové skupiny pochopit, že nelze získávat na úkor druhých. Ač je ve svém novoročním projevu konkrétně nejmenoval, lze dovodit, že tím neměl na mysli ty, kteří se skutečně na úkor druhých v této zemi obohacují.
*****
Ve svém novoročním projevu prezident Václav Klaus mimo jiné řekl, že „různé nátlakové skupiny stále nechtějí pochopit, že nelze získávat na úkor druhých a že ústupky v jejich prospěch nelze uskutečnit zcela jiné – v jejich očích spravedlivější – přerozdělení bohatství v zemi.“
Klaus sice tyto nátlakové skupiny nejmenoval, ale jelikož víme, které v průběhu roku 2011 kritizoval, můžeme je vyjmenovat za něj.
Patří k nim nepochybně doktoři, kteří se účastnili akce „Děkujeme, odcházíme“, nebo stávkující učitelé, jejichž protest prezident během nedávné návštěvy ruského prezidenta Medveděva nepřímo přirovnal ke zfalšovaným volbám v Rusku, když se odmítl svého ruského protějšku zeptat na výše zmíněné volby s tím, že „by také nebylo na místě ptát se ruského prezidenta, co si myslí o stávce našich učitelů.“
V červnu se Klaus pro změnu ostře pustil do stávky železničářů a zaměstnanců v hromadné městské dopravě, která mu pokazila oslavu narozenin. Nazval jí politickým vydíráním.
Akcí nátlakové skupiny podle Klause zřejmě byla také pražská „gay parade“, kterou jeho pobočník Hájek označil za „festival deviantů“. Prezident označil Hájkův výrok za „hodnotově neutrální“.
Z chování prezidenta během korupčního skandálu na ministerstvu životního prostředí, kdy v podstatě hájil ministra Pavla Drobila, jakož i obecně podle jeho velmi bohorovných postojů k dalším korupčním kauzám, naopak víme, že Klaus nepovažuje za nátlakové skupiny, které „stále nechtějí pochopit, že nelze získávat na úkor druhých“, nejrůznější korupční bratrstva, které manipulují v pozadí politiky státní zakázky.
To je docela pozoruhodné, protože zvážíme-li Klausovu hlubokou starost o jakési potenciálně pokřivené přerozdělování bohatství v zemi, pak by si leckdo mohl myslet, že hlavní starost mu budou dělat mafiánské a kmotrovské skupiny, které ročně připraví stát podle konzervativních odhadů až o 100 miliard korun s pomocí manipulace státních zakázek.
Jenže jak víme z minulosti, takové „přerozdělování“ bohatství v zemi zůstává pod rozlišovací schopností pana prezidenta. Když kdysi Vladimír Železný poškodil americké investory v TV Nova tak, že Česká republika musela po prohrané arbitráži zaplatit 10 miliard korun, mluvil Klaus v souvislosti s vyšetřováním Železného o „kriminalizaci“ podnikání.
Navázal tím ostatně na kritéria, která uplatňoval už během privatizace v devadesátých letech, jejímž se stal symbolem. „Přerozdělení bohatství v zemi“ proběhlo tehdy způsobem, který nedávno zesnulý prezident Václav Havel označil za „mafiánský kapitalismus“. Podle analýzy ministerstva financí z roku 2000 byly celkové „transformační náklady“ (tedy peníze víceméně zbytečně prošustrované či rozkradené) Klausem vedeného „přerozdělení bohatství“ v zemi asi 700 miliard korun.
Prezident „ozdobený“ touto osobní politickou historií by tudíž opravdu, ale opravdu měl vážit slova, když kritizuje odboráře a zaměstnanecké skupiny za údajné snahy vynucovat si nátlakovými akcemi ústupky,s jejichž pomocí se prý pokoušejí přerozdělit bohatství země na úkor druhých.
Evidentně ho vůbec nenapadne, že stávkující učitelé, doktoři nebo železničáři by si možná žádné „ústupky“ nevynucovali, a mnozí by se dokonce o poznání vstřícněji stavěli k vládním škrtům a reformám, kdyby si nebyli dobře vědomi toho, že v mafiánském kapitalismu, jehož základy položil právě Klaus, a který se současná vláda neodváží ohrozit žádnou skutečně účinnou protikorupční iniciativou nebo zvýšením daní pro bohaté, nátlakové skupiny v pozadí politiky rozkradou za bohorovného přihlížení nebo aktivní asistence politiků tolik peněz, že řeči prezidenta o nemožnosti „zcela jiného přerozdělení bohatství“ v zemi vypadají jako čirý výsměch.
Prezident by nepochybně působil jako mnohem větší státník, kdyby místo „navážení se“ do zaměstnaneckého stavu a odborů zmínil ve svém projevu kriticky například skutečnost, že ministr školství Josef Dobeš zřejmě připraví svou nekompetentností při čerpání evropských fondů svůj resort až o desítky miliard korun.
Jenže i zde je rozlišovací schopnost pana prezidenta poněkud vychýlená. Plány na zavedení školného na universitách tak podpoří slovy, že „studovat zadarmo“ je „parazitování“, což de facto znamená, že studenti jsou patrně jen další „nátlakovou skupinou“ která chce výhody „na úkor druhých“, zatímco Dobeš, kvůli jehož neschopnosti může země přijít o miliardy a který zaměstnával politického extremistu, jehož Klaus hájil, je podle prezidenta „nejlepší ministr školství“.
Deník Referendum, 2.2.2012
