Pouhý měsíc po komunálních a senátních volbách připomíná vládní koalice člověka, který v lepším případě potřebuje psychoanalýzu, v horším psychiatrickou léčbu. Všechny tři strany, jak se ukazuje, mají vážné problémy s identitou.

Nejhůře jsou na tom v tomto ohledu Věci veřejné, které si teprve po výprasku v podzimních volbách, a následném pokračujícím propadu preferencí, začínají připouštět to, co jim mnozí analytici říkali už před několika měsíci: není možné se před volbami profilovat jako protestní strana bojující údajně se zkorumpovaným establishmentem plným politických dinosaurů, a po volbách uzavřít s jednou částí tohoto jurského parku koalici.

Není také možné vystupovat jako strana víceméně středová, zdůrazňující boj s korupcí, a po volbách se upsat neoliberálně-pravicovému programu, v němž je boj s korupcí významně upozaděn. A není možné obsadit hned několik důležitých ministerských postů lidmi, kteří nemají nejen žádné politické zkušenosti, ale ani manažerské schopnosti. Navíc je problematické jmenovat se Věci veřejné, ale chovat se jako de facto soukromá firma podnikající v politice.

Problém s identitou má i Občanská demokratická strana. Zatímco její předseda i lidé okolo něj mluví bez přestání o reformách, škrtech a odpovědnosti, ukazuje se, že na úrovni krajů a měst zůstává strana v zajetí kmotrů, pro které jsou ideje a principy až na posledním místě.

Jejich ochota uzavírat podivné koalice i tam, kde se nabízely koalice pravicové, vypovídá především o tom, že jde v první řadě o veřejné peníze. Nikoliv ovšem bohužel o to, jak peníze státnímu rozpočtu ušetřit, ale o to, jak stát a městské pokladny i nadále co nejpohodlněji dojit.

Premiér může v takové situaci dennodenně opakovat, jak je nutné šetřit, neboť jsme si prý všichni žili nad poměry. Ti, na nichž se má šetřit nejvíce, si budou zcela po právu myslet, že je vláda odírá, protože nejvíc by se ušetřilo, kdyby si premiér a předseda strany v jedné osobě udělal pořádek ve vlastní straně, a odříznul ji od kmotrů, kteří pouštějí, v podobě korupce a předražování zakázek, státnímu rozpočtu žilou v míře, jež hravě zastíní výdaje ušetřené škrty v sociálních dávkách a platech státních zaměstnanců.

TOP 09 má s identitou poněkud jiný problém. Její neoliberální rétorika i činy dohromady docela pěkně ladí, straně se nedá v tomto směru příliš mnoho vytknout. Souboj s ODS o to, která strana je „pravicovější“, zatím na celé čáře vyhrává. Problém nastává v okamžiku, když se podíváme blíže na personální zázemí strany.

Za prvé to ještě stále není skutečná strana, ale spíše „uskupení“ vyšlehané marketingem do podoby, která na čas uchvátila představivost části veřejnosti. Jenže onen marketing spoléhal silně na charisma postaršího aristokrata, který se nové straně i české politice může ještě pár let zachovat, ale vzhledem k jeho poněkud chatrnému zdraví a věku také nemusí. Co pak?

Za druhé je v nejvyšších patrech složena z tolika přeběhlíků, kteří v minulosti vyznávali principy zcela jiné, a jejichž minulost se leckdy jeví jako problematická, že „strana“ může působit v kritických okamžicích nevěrohodně, a do harmonie mezi rétorikou a činy pronikají prvky podivné disonance.

Jako příklad může posloužit vyjednávání o pražské koalici, kde TOP 09 zastupoval v čele vyjednávacího týmu politik, který před tím strávil mnoho let v ODS. Ve srovnání s ním se jeví i šéf vyjednávacího týmu ODS jako charismatický a slušný politik, a kandidát ODS na primátora jako učiněný slušňák.

Z výše řečeného je zřejmé, že třaskavá směs, kterou spojenectví těchto tří stran reprezentovalo už v okamžiku vzniku vládní koalice, ale kterou se podařilo na čas neutralizovat vidinou parlamentní většiny v České republice dosud nevídané, nadále utěšeně houstne. V příštích měsících tak můžeme očekávat, že vzájemné výpady mezi koaličními partnery natolik zastíní, či přímo zkompromitují mnohé vládní záměry, že současný trend pádu preferencí vládních stran se nejen nezastaví, ale spíše dosáhne úrovně, která v politických stranách obvykle vyvolává – ostatně oprávněně – paniku.

Deník Referndum, 23.11.2010