Nejnebezpečnější filozof Západu

13. 07. 2011 | 08:05
Přečteno 6978 krát
Slovinský filozof Slavoj Žižek je v některých kruzích považován za nejbrilantnějšího intelektuálního provokatéra současnosti, jinými je oslavován jako nejlepší diagnostik patologií i vnitřních rozporů současného kapitalismu a liberální demokracie, a dalšími je zatracován jako "nejnebezpečnější filozof Západu" či nenapravitelný marxista, který údajně vybízí ke svržení současného systému s pomocí násilných metod nebo dokonce glorifikuje stalinismus.

Český intelektuální diskurs se sice k Žižekovi v poslední době občas odkazuje, ale dost často se zdá, že zejména jeho kritici ve skutečnosti poctivě nepřečetli ani jednu z jeho knih. Navíc Žižek píše a psal na mnoho různých témat, jeho intelektuální záběr, kombinující filozofické úvahy, lacanovskou psychoanalýzu a kulturní kritiku, je ohromující.

Žižekova předposlední kniha, „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“, kterou v českém překladu a s doslovem Radovana Baroše vydalo nyní nakladatelství Rybka Publishers, z desítek knižních i časopiseckých titulů, které se s Žižekovým jménem pojí, vyčnívá nejen proto, že je jednou z nejpodnětnějších intelektuálních reflexí ekonomické krize z roku 2008, ale také proto, že v sobě synteticky propojuje Žižekovy ústřední teze, které jeho český čtenář zná i z několika knih vydaných v češtině, například Mao: O praxi a rozporu (nakladatelství Grimus), Podkova nade dveřmi (nakladatel Akademie výtvarných umění), Humanismus nestačí (s Michalem Hauserem, nakladatel Filozofia), Mluví tu někdo o totalismu? (nakladatel tranzit.cz) a Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie (nakladatel Luboš Marek – 3K).

Kniha je svého druhu polemikou s „utopií“ liberalismu, která podle Žižeka definitivně zemřela v roce 2008. Skutečnou utopickou érou byla podle něj ona šťastná 90. clintonovská léta se svou vírou, že jsme dospěli na „konec dějin“, že lidstvo nakonec objevilo zázračnou formuli ideálního socioekonomického uspořádání…Tato utopie zemřela dvakrát, protože zhroucení liberálně demokratické politické utopie 11. Září 2001 ponechalo ekonomickou utopii globálního tržního kapitalismu netknutou; pokud má finanční kolaps z roku 2008 nějaký historický smysl, tak je to zvěstování konce ekonomické tváře Fukuaymaova snu.

Řešení, které Žižek nabízí, dobře sumarizuje Radovan Baroš v názvu svého doslovu: Sejdeme se v pekle nebo v komunismu. S Žižekovým komunistickým východiskem budou mnozí nesouhlasit, skutečností ale je, že Žižek je jako vždy brilantní v popisu toho, co vidí jako cestu současného systému globálního kapitalismu do pekla.

Jediná skutečná otázka dneška podle něj zní: schvalujeme převládající naturalizaci kapitalismu, nebo současný globální kapitalismus produkuje antagonismy natolik nesmiřitelné, že mu znemožňují, aby se reprodukoval donekonečna?

Takové antagonismy jsou podle Žižeka čtyři: bezprostřední hrozba ekologické katastrofy, neslučitelnost koncepce soukromého vlastnictví s pojmem takzvaného „intelektuálního vlastnictví“, společenské důsledky vědecko-technických inovací (zejména na poli biogenetiky) a v neposlední řadě vznik nových forem apartheidu, nových Zdí a slumů.

Zápasům vedeným ve všech těchto oblastech je společné vědomí destruktivního potenciálu, které hrozí až vyhubením lidstva, pokud by kapitalistická logika oklešťování obecně sdílených statků našeho života dostala volnou ruku. Oněmi obecně sdílenými statky jsou statky kultury, statky vnější přírody a statky vnitřní přírody (biogenetické dědictví lidského rodu).

Toto ohrožení naší veškeré existence z nás ze všech činí proletáře, zredukované na „subjektivitu bez substance.“ Eticko-politickou výzvou dneška je, abychom se v této figuře rozpoznali. V jistém ohledu jsme totiž všichni vyloučeni: z přírody stejně jako z naší symbolické substance.

Podle Žižeka není možné nevidět, že každý ze zmíněných procesů proletarizace odkazuje k apokalyptickému meznímu bodu: ekologické katastrofě, biogenetické redukci lidských bytostí na manipulovatelné stroje a totální digitální kontrole nad našimi životy.

Žižek upozorňuje, že v současné době existují minimálně čtyři podoby apokalyptismu: křesťanský fundamentalismus, spiritualita v duchu hnutí new age, techno-digitální posthumanismus a sekulární ekologismus. Všechny sdílejí základní předpoklad, že lidstvo spěje k nulovému bodu radikální transmutace, jakkoliv se jejich jednotlivé ontologie zásadně odlišují.

Podle Žižeka je taková „apokalyptická proletarizace“ nedostatečná. Postupující oklešťování obecně sdílených statků se týká jak vztahů lidí k objektivním podmínkám jejich životních procesů, tak vztahů mezi lidmi samotnými: obecně sdílené statky jsou privatizovány na úkor zproletarizované většiny.

Žižek tudíž na rozdíl od apokalyptických teorií míní, že ještě není pozdě a sdílené statky mohou být kolektivnímu člověčenstvu navráceny za určitých okolností i bez autentického komunismu, například v rámci autoritativně-komunitaristického režimu.

Pro levicového liberála je v Žižekově polemice s liberalismem nejzajímavější otázka vztahu liberální demokracie a globálního kapitalismu. Žižek vidí liberální demokracii jako systém, který se zcela ocitl v nenávratném područí kapitalismu, a jako takový je svého druhu utopií. Korupce v systému zastupitelské demokracie není založena jen na individuálním obcházení práva, ale má i druhou tvář: je neoddělitelnou systémovou součástí liberální demokracie, protože ta se snaží sloučit a moderovat různé soukromé zájmy.

Parlamentní demokracie je založena na iluzi, že lidé skutečně o něčem rozhodují. V citaci Noama Chomského Žižek připomíná, že „jen tehdy, když je hrozba lidové participace zažehnána, lze bez obav uvažovat o nastolení demokratických mechanismů.“

Celý systém nadvlády soukromých zájmů kapitálu nad demokracií je založen na vytváření zdání, že řadový občan se spolupodílí na rozhodování. Občan v parlamentní demokracii je prý králem, jenže bohužel jen „králem“ v konstituční monarchii, jenž rozhoduje pouze formálně.

Namlouváme si, že žijeme v postideologické době, ale ve skutečnosti jsme ovládáni ideologií „anti-utopie“, jež nás ovládá s pomocí iluzí a mýtů, které jsou nám vnucovány tak mocnou silou, že jsme ztratili schopnost je vnímat. Kapitalismus se stal Reálnem našich životů, alternativa se zdá nemožná. Žižek nabízí svou radikální alternativu.

Levicový liberál namítne, že spor o to, zda globální kapitalismus zcela nenávratně pohltil a zprivatizoval demokracii, a učinil z ní pouhou iluzi, ještě není definitivně vyřešen. Jinými slovy: podobně jako se v období po druhé světové válce podařilo některým evropským státům kapitalismus v národním rámci efektivně spoutat, a vytvořit jakousi produktivní harmonii mezi principy rovnosti, svobody a bratrství, je otázkou, zda se nedá i momentální nadvláda globálního kapitalismu nad demokracií otočit ve prospěch demokracie.

Jinými slovy, otázka zní, zda se s pomocí aktivizace občanské společnosti na globální úrovni, globální regulace trhu a prosazení vlády práva, přece jen nepodaří nastolit nadvládu demokracie nad kapitalismem, jakkoliv Žižek by nepochybně namítnul, že tento boj je už prohraný, protože agendu pro demokracii, ba i jazyk kterým o světě mluvíme, určuje panství kapitalismu.

V Manifestu radikálního liberalismu, který jsem sepsal s Janem Šternem, se praví, že kapitalismus je dobrý sluha, ale zlý pán. Globální kapitalismus se stal zlým pánem, a země, jako jsou třeba ty skandinávské, kde platí, že je spíše dobrým sluhou liberální demokracie, se dají dnes považovat spíše za „ostrůvky pozitivní deviace.“

O vzájemném poměru mezi demokracií a kapitalismem v globálním měřítku nakonec možná rozhodne odpověď na otázku, kterou si ve vztahu k růstu Číny klade i Žižek: „Co když demokracie, tak jak ji chápeme, už není podmínkou a hybnou silou ekonomického rozvoje, ale spíše jeho překážkou?“

Pokud by odpověď na tuto otázku byla, jak si myslí Žižek, že liberální demokracie je víceméně už je nejen iluzí, které se globální kapitalismus bude chtít v pod heslem efektivity zbavit ve prospěch autoritářství, pak rozhodně stojí za to, spolu se Žižekem, hluboce přemýšlet nad tím, čím se ještě detailněji než v knize „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“ zabývá ve své poslední knize, publikované v roce 2010.

Její název je výmluvný: Living in the End Times. V překladu zhruba Žití na konci časů.

Deník Referendum, 12.7.2011

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy