Bylo by chybou odbýt masakr spáchaný v Norsku Andersem Behringem Breivikem jen jako čin psychopata. Ano, Breivik je nepochybně psychopat, jenže psychopat ve službách fundamentalismu.

Fundamentalismus, ať už náboženský nebo politický, psychopaty přitahuje, protože zdánlivě ideologicky ospravedlňuje jejich nenávist, frustrace popřípadě patologické sklony k násilí. Může to také být jakási kotva pro lidi z různých důvodů nejisté či traumatizované.

V obecnější rovině je fundamentalismus lacinou odpovědí na rostoucí komplexitu moderního světa, proti které fundamentalisté stavějí fanatickou víru v jednoduché axiomy, zakotvené údajně v národní kultuře, náboženství či politickém přesvědčení. Pro fundamentalistu nedává smysl nabízet jeho „zjevnou“ pravdu k diskusi. Případné násilí si dokáže ospravedlnit „vyšším posláním“.

Toto je mentalita nejrůznějších extremistických hnutí a spolků, které existují i u nás, a které se zaštiťují nacionalismem ve stylu „Česko Čechům“, k čemuž patří jaksi automaticky nenávistné útoky na multikulturalismus, politickou korektnost a Evropskou unii jako něco, co údajně omezuje naše národní ambice.

Spektrum fundamentalismu v současném světě je neobyčejně široké, od náboženských proudů až po rasisty. Je intelektuálně pohodlné nalhávat si, že fundamentalismus je dnes především problémem islámského světa, ale neměli bychom zapomínat, že největší zvěrstva a genocidy dvacátého století se odehrály pod praporem fundamentalistických ideologií, které měly své kořeny v evropském myšlení.

Pokud si evropské společnosti ještě stále většinově přejí, aby demokracie, spojená s tolerancí a respektem pro jiné názory, přežila, budou muset být k nejrůznějším projevům fundamentalismu, spojenými s extremismem, mnohem ostražitější, a přestat si nalhávat, že fundamentalistický virus definitivně odešel s porážkou nacismu a komunismu.

Identifikovat potenciálně nebezpečné fundamentalisty přitom není složité. Vyznačují se nenávisti k odlišnostem, extrémně jednoduchými řešeními pro extrémně složité jevy, konspiračním vidění světa, nebo fascinací násilím ve jménu „mučednictví“ za vyšší věc, kterou pro ně v evropském kontextu dnes bývá rasová, národní či etnická čistota. To vše najdeme ostatně i ve vyšinutém manifestu Anderse Breivika.

Pokud české úřady chtějí u nás předejít činům, jako byl ten jeho, měly by se mnohem více než honům na přízraky minulosti v podobě opožděného antikomunismu nebo policejní ochraně „lidských práv“ extrémistů pochodujících českými městy věnovat prevenci. Není to tak těžké, protože v internetovém věku fundamentalisté i extrémisté dost často neodolají tomu, aby svoje „zjevené“ pravdy tak či onak nezveřejňovali.

Právo, 26.7.2011