Václav Klaus se v minulých dnech dvakrát pokusil o filozofující politická vyjádření, nejprve v rozsáhlém rozhovoru (Právo, 27.8.2011) a o čtyři dny později v projevu na setkání s českými velvyslanci.
Důkladnější rozbor jeho slov ale budí rozpaky. Prezident nám poněkud tajemně sděluje, že eurodluhová krize je jen „vršíčkem ledovce“, tedy vršíčkem hlubší krize euroatlantické civilizace, přičemž obviňuje evropské politiky, že nic neřeší a po výše zmíněných vršíčcích jen „poskakují“.

Znepokojený čtenář, dychtivý dozvědět se, v čem spočívá ona zásadní krize kdesi hluboko po vršíčkem ledovce, je ovšem zklamán obecností prezidentových tvrzení: naše civilizace je prý „zpovykaná“, konzumuje více než vyrábí, přičemž jejím hlavním problémem je paternalismus sociálního státu.

Návrh německé kancléřky a francouzského prezidenta na prohloubení integrace eurozóny v reakci na krizi prezident považuje za projev jakési nadnárodní „postdemokracie“, který neřeší podstatu problému. Řešení zná ale on: Evropa by se prý měla „vrátit ke svým základům“, k hodnotám, které zapomněla.

Toto je bohužel jedna z frází, kterou často pronášejí „myslitelé“ mlátící prázdnou slámu, takže co jsou ony zapomenuté „základy“ se samozřejmě nedozvíme. Pokud Klaus zahlédnul v evropské historii nějaký zlatý věk, o němž my ostatní nevíme, jisté je, že nenabízí ani žádný jejich popis, ani odpověď na otázku, jak se k takovým „základům“ vrátit.

Prezident sice volá opakovaně po obnovení silného národního státu coby hrázi proti snahám vytvářet nadnárodní politické struktury, ale i tam si odporuje. Národní stát je totiž důsledkem modernity kořenící v osvícenství, které Klaus ovšem nedávno též kritizoval, když v srbské Akademii věd označil evropský vývoj od roku 1789 za scestný.

Není divu, že s touto eklektickou názorovou výbavou byl prezident „tajnosnubný“ i v projevu k velvyslancům. Řečnil o problematičnosti jednotné evropské měny, rizicích sjednocující se zahraniční politiky EU, o potřebě bránit „naše autentické zájmy“, ale vůbec se nenamáhal vysvětlit, jak by jeho vize „re-nacionalizované“ politiky fungovala, zejména pak v případě státu, který je ekonomicky zcela integrován s EU, a jehož finanční trhy se začnou otřásat už jen při „škytnutí“ Wall Streetu.

Motivy pro tato vyjádření mohou být dva. Buď by stárnoucí prezident, kterému zbývá do konce mandátu necelých šest set dní, ještě velmi rád řekl světu něco opravdu, ale opravdu podstatného o stavu naší civilizace, jenže ke svým již známým názorům, pro něž je vnímán v Evropě jako exot, už je obvykle schopen přidat jen nějaký další „ismus“, který prý ohrožuje svobodu a budí ho v noci ze spaní. A občas se mu podaří i nějaký „zemanovsky“ neotesaný bonmot, kterým někoho urazí, jako tentokrát Řecko.

Pravděpodobnější je, že jsou prezidentova „zásadní“ vyjádření směřována domů, kde existuje početná skupina lidí, kteří se ve stále nejistější době bojí dění za hranicemi státu, a jejichž strach by se dal při správném dávkování národovectví přetavit v politickou sílu.

Jsou to lidé s nepříliš složitou myšlenkovou výbavou, s níž se zkušenému demagogovi dobře pracuje, neboť se nemusí obtěžovat vnitřní koherencí své argumentace. Ačkoliv svět roku 2011 není stejný, jako byl na začátku 90. let, lidé, které Klaus oslovuje, by se rádi vrátili alespoň do časů, kdy Klaus, navzdory své údajné víře ve spontánnost neviditelné ruky trhu, vládnul ve svém národním dominiu pevnou a velmi viditelnou rukou.

O dvacet let později ovšem vládne globální trh. Klaus sice správně varuje před „postdemokracií“, až na to, že její příčinou a výrazem nejsou politické snahy o větší integraci, ale rostoucí propast mezi silou globálního trhu a národní politiky.

Klasická liberální demokracie, omezená na teritoria jednotlivých států, je opravdu stále více iluzí v prostředí, kde jsou zásadní rozhodnutí činěna mocnými tržními silami za hranicemi národních států. Jenže řešením docela jistě není útěk zpět k národním státům a rozpomínání se na jakési zapomenuté “základy” a hodnoty, ale snaha o posílení nadnárodních politických mechanismů, které by mohly globální trh účinně krotit.

Klaus ovšem nevolá po aktivnějším zapojení Česka do takových řešení. Naopak: chce se od nich distancovat a svým příznivcům nabízí báji o minulosti. Je pak ale licoměrné vyčítat politikům velkých států, že „řeší“ jen vršíčky ledovců, protože naše evropská politika nemá, i zásluhou dlouhodobého vlivu Klause, co říct k čemukoliv podstatnému, dokonce ani k oněm „vršíčkům“.

Právo, 2.9.2011