V hysterii, která se vytvořila okolo problémů v soužití mezi „většinovou společností“ a romskou komunitou ve Šluknovském výběžku, hrají bohužel velkou roli elektronická média, zejména televize, a také populismus politiků.

Různé televizní stanice informovaly a informují o situaci ve Vansdorfu nebo Rumburku jednostranně, populisticky, a nebo přímo v apokalyptickém stylu, zatímco vládní politici, tísnění neutuchajícími koaličními problémy, vycítili šanci ukázat „svaly“.

Ne, že by ve Šluknovském výběžku vážné problémy nebyly, ale nezdá se být úplně náhodné, že se staly středem celostátní pozornosti právě v okamžiku, kdy vládní koalice zavádí v podobě svých reforem řadu asociálních opatření.

Taktika „rozděl a panuj“, neboli rozeštvávání společnosti, je osvědčeným politickým nástrojem. Poštvat chudé nebo reformami ožebračované nižší střední vrstvy proti těm úplně nejchudším, často postiženým úplným sociálním vyloučením, se osvědčilo i v jiných zemích, kde se vlády uchýlily k nepopulárním opatřením.

Rétorická figura, která se v takových případech používá, je poměrně jednoduchá: v těžkých časech musíme všichni přinést oběti, jenže bohužel nám to kazí vrstva parazitů a „nemakačenků“, kteří ještě ke všemu terorizují svým násilím ostatní, možná sice chudé, ale poctivě pracující a nájmy platící spoluobčany.

Když se pak naštvaný „lid“ vydá do ulic, a požaduje bezpečnost a tvrdá opatření, televizní kamery dojatě sledují sociálně „přizpůsobivé“ táty, mámy, pubertální omladinu i děti, jak plni spravedlivého hněvu vůči „nepřizpůsobivým“ požadují rázná opatření,a kdyby jim v tom policie nebránila, s chutí by si podali nějakého toho Roma .

Jistě oprávněnému zoufalství místních nad rostoucím zločinem v některých městech se nelze posmívat, ale v záplavě emociálně vypjatých televizních záběrů jaksi chybí hlubší analýza.

Například, že české vlády za více než dvacet let od pádu komunismu neodkázaly přijít se sociální politikou a dalšími opatřeními, které by zabránily vytváření romských ghett, do nichž politikové na radnicích vystěhovávají Romy, kteří dřív žili uprostřed měst. Často se tak přitom děje jako cynický projev korupce a zlatokopectví, protože si na potenciálně lukrativní domy obývané Romy brousí zuby „trh“.

Různé lidsko-právní organizace i think-tanky přitom už dlouhou dobu upozorňují, že si Česká republika vytvářením ghett, kterých už je nyní několik stovek, stejně jako segregací romských dětí ve školách a neúčinnou sociální politikou, zadělává na velký problém. K tomu se přidává skutečnost, že svoboda „trhu“ vybírat si pracovní sílu nebyla ve společnosti prolezlé předsudky vůči menšinám vyvažována účinnou anti-diskriminační politikou státu.

Lidé sestěhovaní do ghett už nemají co ztratit, protože ghetto je většinou „konečná“. V okolí ghett není práce, a drogy, hazard a lichva se tudíž stávají normou, již se přiučují od útlého věku i děti, které nikdy neviděly nikoho pracovat.

Povrchní mediální zpravodajství a populistické výkřiky politiků v reakci na problémy, které v okolí ghett vznikají, pak ještě přiživují rasistické stereotypy, podle kterých „na ně platí jen represe“, protože, „co si budeme povídat“, problém je takříkajíc „genetický“. Autor těchto řádek dostal v reakci na svůj nedávný text o tom, jak neviditelná ruka trhu přispěla za pasivního přihlížení státu k vytváření ghett, celou řadu reakcí tohoto typu.

Není se co divit, že se na pochodech zoufalých občanů začaly bleskurychle přiživovat různé neonacistické bojůvky, které si to chtějí s „nepřizpůsobivými“ vyřídit silou nebo alespoň vytloukat politický kapitál. Bohužel vláda se úrovni holých hlav velmi přiblížila, když jinak nerozhodný premiér, zřejmě inspirován reakcí britské vlády na nepokoje v britských městech, teatrálně poslal k zajištění pořádku do Šluknovského výběžku policejní posily.

Nic proti neokázalému zajišťování pořádku, tam kde je opakovaně porušován, ale medializované silácké řeči o tom, že policejní posily zůstanou tak dlouho, jak bude třeba, a že si v případě potřeby vyhrnou rukávy třeba i lidé z policejního prezidia, jsou úplně „mimo mísu“, protože neřeší podstatu problému. Když pak premiér ještě vykládá, že k řešení problému přispěje nový způsob vyplácení dávek, kdy si je budou muset lidé zasloužit veřejnými pracemi, je jasné, že nás čekají ještě horší časy.

Selhání skutečné sociální politiky je nakonec vždy kompenzováno represí. Více vězení, policistů a speciálních jednotek je v konečném výsledku ovšem nejen stejně drahé jako aktivní sociální politika, ale navíc problém neřeší, jen ho zatlačuje pod povrch. Jakási „řápkizace“ romského problému, v podobě programové represe a šikanování, navíc docela jistě povede k radikalizaci lidí, kteří v ghettech nemají už co ztratit.

Chce se ironicky dodat, že policie a obecně i „většinová společnost“ mají velké štěstí, že se Romové zatím nenaučili využívat „facebook“ a „twitter“. Když už se premiér v rozmáchlém gestu rozhodnul nasadit těžkooděnce do boje s „nepřizpůsobivými“ v ghettu v jednom jediném městě, nelze se ubránit poněkud zlomyslné představě, co by asi vláda dělala, kdyby s pomocí sociálních sítí romští aktivisté naráz vyvolali nepokoje ve stovkách ghett, kterým Česká republika dovolila vzniknout. Asi by museli kromě úředníků z policejního prezídia vypomoct i Nečasovi kolegové z úřadu vlády.

To samé platí i o českých skinheadech. Tvrdé jádro neonacistů prý má několik stovek členů, příznivců je několik tisíc. Romů je podle odhadů mezi tři sta tisíci až půl milionem. Co až se začnou jako pravicoví radikálové organizovat i oni? Katastrofální sociální politika českého státu sice ještě nestihla do ghett nastěhovat všechny z nich, ale ty desetitisíce, které tam už skončily, představují výbušnou nálož.

Deník Referendum, 6.9.2011