Politická hysterie, která vypukla v Řecku i dalších zemích Evropské unie okolo návrhu řeckého premiéra Jorgose Papandrea uspořádat referendum o (ne)přijetí další finanční pomoci z EU, ilustruje téměř neřešitelné napětí mezi demokracií, která zůstává svázána s národními státy, a trhem, který funguje globálně. (K tématu jsem napsal před časem obecnější text, nazvaný Proč je globální kapitalimus hrozbou pro demokracii).

V reakci na řecký záměr jsme se dozvěděli, že „finanční trhy“ jsou řeckým postupem velmi „znervózněny“. Když bylo referendum některými řeckými politiky zpochybněno, média nás informovala, že se "trhům ulevilo". Pak ale zase začal duševní neklid znervóznělých trhů stoupat.

Značnou míru nervozity ukázali i politici největších evropských zemí, a to nejenom proto, že v sázce je další osud eura, ale též proto, že případný neřízený bankrot Řecka by ohrozil největší evropské banky. Navíc vědí, že ony vždy tak citlivé trhy jsou také otesánkovsky nenasytné. Mohly by se tudíž pustit do ekonomické demontáže Itálie či Španělska, coby dalších šťavnatých soust.

Jakkoliv leckdo, kdo s „trhy“ soucítí, zejména vyznavači jejich neviditelné ruky, může zažívat doslova muka nad údajnou politickou neodpovědností Řecka a politickým amatérismem evropských lídrů, ti, kterým jde více o demokracii než o právo trhů na klid, se musí ptát, co ještě zbývá z liberální demokracie v národním měřítku, jestliže politické reprezentace národních států nemohu už činit autonomní rozhodnutí.

Je samozřejmě možné argumentovat, že Papandreův pokus přesunout odpovědnost za těžké rozhodnutí od legitimně zvolených zástupců lidu přímo na „lid“ je alibistický populismus, a že obecně referenda nejsou nejlepším nástrojem pro řešení složitých politických i ekonomických problémů, protože v nich příliš často vítězí emoce nad rozumem. Jenže i tak ještě pořád zůstává otázka, zda v současném kontextu globálně fungujících trhů ještě národní demokracie mají mít právo chovat se v určitých situacích politicky.

Ať už je v reakci na mezinárodní tlak vývoj v Řecku nakonec jakýkoliv, budoucnost liberální demokracie se zdá být vážně ohrožena, pokud se politické reprezentace národních států rychle nesjednotí a nenastolí globální pravidla pro globální trhy. Nestane-li se tak, čekají nás nejenom další ekonomické krize a kolapsy celých států, ale také život v „báječném novém světě“, v němž údajně demokraticky zvolení politici národních států už budou jen pešáky v globální šachové hře, v níž všechny silné figury drží v rukou „trhy“.

Pokud by byl politicky zkrocen, kapitalismus, i ve své globální podobě, by mohl být dobrý sluha, ale v poslední době je to bohužel stále více především zlý pán. A jelikož zprivatizovaná politika Západu, jak se zdá, nemá na to, aby z něj dobrého sluhu udělala, naopak mu sama ochotně slouží, bude i nadále růst rozhořčení „rozhořčených“ a „tekutý hněv“ lidí okupujících skutečnou i pomyslnou Wall Street. Řecko tak může být jen slabým odvarem turbulencí, které nás čekají.

Právo, 4.11.2011