Dění okolo ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem před několika měsíci odvolaného a Městským soudem v Praze nyní na svůj post vráceného vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly se na první pohled zdá být jen další mocenskou bitvou mezi různými skupinami v české justici. Ve skutečnosti jde o víc.

Všimněme si, že skutečná „justiční“ a politická vřava vypukla v kauze Rampula teprve v okamžiku, kdy si jistá část politického, justičního a podnikatelského establishmentu uvědomila, že Pospíšilem vybraný nový Nejvyšší státní zástupce, Pavel Zeman, který nahradil Renatu Veseckou, zřejmě míní vážně změny ve způsobu, kterým pracuje státní zastupitelství.

Výměnu Rampuly, který měl pověst „žáby na prameni“ zametající pod koberec závažné korupční kauzy, ještě výše zmíněný „establihsment“ jakž tak „vydýchal“. Opravdová panika vypukla teprve v okamžiku, kdy Stanislav Mečl, který v Praze nahradil Rampulu, přikázal prověřit, tedy de facto znovu otevřít, několik desítek pochybných kauz, z nichž mnohé mají potenciál způsobit skutečné zemětřesení, pokud by se jejich vyšetřování dovedlo ke zdárnému konci.

Najednou se začaly „dít věci“. Proti otevírání výše zmíněných kauz se zvedla v části justice i politiky vlna odporu, pražský soud rozhodl s neobyčejnou rychlostí o navrácení Rampuly do funkce, předseda bezpečnostního výboru PS za Věci veřejné Radek John se pokusil povolat státní zástupce na kobereček do spěšně svolaného bezpečnostního výboru PS, pod ministrem Pospíšilem se i kvůli mlhavým vyjádřením premiéra Nečase, tísněného možná znepokojenými kmotry, začalo třást ministerské křeslo.

Někteří analytici nahlížejí tyto události s trochou pochopitelného cynismu jen jako souboj dvou skupin v justici, z nichž ta zaštítěná Zemanem využívá údajně nedostatečného boje s korupcí k účelovému k prosazení svých mocenských zájmů. Věci nejsou černobílé, a pokud tato skupina zvítězí, můžeme prý být nepříjemně překvapeni, že pokud jde o skutečné trestání korupce, nic moc se nezměnilo.

Objevily se také názory, že jde o boj ryze politický, který souvisí se snahou obsadit důležitá místa v justici lidmi z jednoho, řekněme „pravici nakloněného“ tábora před tím, než se neslavně odporoučí současná vláda. S tím prý souvisí i snaha prezidenta poslat do Ústavního soudu současného předsedu Městského soudu v Praze Jana Sváčka, který je vnímán jako spojenec výše zmíněného tábora, a jeho pozici obsadit, a tedy na léta zabetonovat, jiným spojencem.

Jenže vysoká míra nervozity v některých kruzích naznačuje, že jde o víc. Někteří lidé se evidentně obávají, že nejvyšší státní zástupce Zeman pojal svoji funkci opravdu tak, jak od něj vyžaduje zákon i profesní čest, a nehodlá tudíž uplatňovat dlouho aplikované pravidlo, že se některým potenciálním viníkům, tedy těm s politickým krytím, neměří stejně, anebo se jim pro jistotu neměří vůbec.

Pokud to Zeman opravdu myslí vážně, je to změna, na kterou česká společnost, otrávená nekonečnou sérií korupčních kauz a rozkrádání státního majetku ve velkém, dlouho čekala. Mohl by to být krok k ozdravení české demokracie.

Jenže takový vývoj by měl, zdá se, řadu obětí mezi vysoce postavenými lidmi, a i proto udělají cokoliv, aby Zemana zastavili. Pospíšil je jen zástupný terč, protože podaří-li se odstranit jeho, bude možné odstranit i Zemana, a vše vrátit do starých kolejí. I proto se vyplatí sledovat „boj o Rampulu“ s napětím. Jeho vyústění rozhodne možná na roky dopředu o tom, v jaké zemi budeme žít.

Právo, 24.2.2012