To nejdůležitější, co se vynořuje ve vztahu k právnímu státu ze soudního přelíčení s předsedou poslaneckého klubu Věcí veřejných Vítem Bártou kvůli údajnému uplacení členů jeho strany, je skutečnost, že ani politici ve vysokých ústavních funkcích nestojí nad zákonem, a že dění uvnitř politických stran není a nesmí být mimo dosah státní moci. To je bezesporu jakési pozitivní novum.

Pokud ale má být nakonec tento krok také pozitivním posunem vpřed pro českou demokracii, musela by skončit u nás zatím obvyklá politická praxe, v níž politici odmítají vyvodit ze svých činů odpovědnost, pokud prý nebudou usvědčeni z nelegálního jednání příslušnými soudními institucemi. Vládní koalice má ve svých řadách hned několik takových výtečníků.

Vezmeme-li případ Bárta jako příklad, je z hlediska demokratické praxe zničující, že po celý rok od okamžiku, kdy se Bártovo možné úplatkářství provalilo, funguje tento politik dál jako poslanec, ba dokonce jako předseda poslaneckého klubu VV.

Navíc jde o politika, který před vstupem do politiky otevřeně plánoval využít politickou stranu k prosazení zájmů své soukromé bezpečnostní agentury. Koaliční partneři VV se nejprve nad touto skutečností pohoršovali, došlo dokonce k vládní krizi, ale když se do celé věci cynicky vložil prezident Klaus coby obhájce udržení vládní stability „za každou cenu“, koalice, i s VV, pokračovala dál.

Zatímco tedy proces s Bártou možná nastaví pozitivní precedens z hlediska práva, „precedens“, který vzniknul rozhodnutím, že udržení „reformní“ koalice je důležitější než základní demokratické principy, je katastrofální. O to víc, že už předchozí vláda se řídila podobnou logikou v kauze Jiřího Čunka.

Jistý pozitivní posun tak lze spatřit snad jen v tom, že se kauzu Bártových možných úplatků jakási „justiční mafie“, pracující pro vládu, nesnažila tentokrát zamést pod koberec, když už nakonec koalice „skousla“ zveřejnění Bártových plánů privatizovat politiku do rukou ABL.

V relativně zdravé demokratické společnosti jsou určité meze, za něž politici nejdou, aniž by museli čekat na rozhodnutí soudu. U nás ovšem Bárta ještě rok po zveřejnění výše zmíněných obvinění zastává vysokou ústavní funkci, což zásadním způsobem podlamuje věrohodnost vlády, včetně jejích prý tak potřebných reforem.

Pokud bude Bárta nakonec odsouzen, české demokracii by se naskytla ještě jedna šance částečně se v očích veřejnosti očistit, pokud by toho ostatní dvě koaliční strany využily k ukončení koaliční spolupráce se stranou, jejíž „majitel“ byl shledán vinným z kriminálního jednání. Toho se ale nejspíš nedočkáme, takže proces s Bártou bude možná malým vítězstvím pro právní stát, ale jen další porážkou pro českou demokracii.

Stejný úder demokracii přijde, pokud by soud neshledal Bártu vinným, načež by se VV domáhaly návratu tohoto politika do ministerského postu, a koalice by předstírala, že VV jsou legitimní vládní partner. Právní očištění totiž není totéž jako demokratická legitimita, což by si měli opakovat všichni vládní politici, na nichž ulpělo podezření z korupce či dokonce jen neschopnosti uhlídat korupčníky, které si vybrali jako svoje podřízené.

Právo, 6.3.2012