Někteří pravicoví komentátoři vyjadřují podiv nad rostoucí vlnou společenské frustrace, kterou Václav Bělohradský trefně nazval „tekutý hněv“. I navzdory škrtům a sociálně tíživým reformám jsme se prý nikdy neměli tak dobře jako dnes. Jeden komentátor dokonce bohorovně označil hnutí „rozhořčených“ za hnutí „rozežraných“.

V demokratických systémech prý nebylo vynalezeno nic lepšího než politické strany, pravidelné volby a rovnováha mocí. Místo volání po nějaké „zásadní“ změně celého systému by se tedy lidé měli soustředit na „drobnou práci“, včetně kultivace existujících stran.

To jsou zdánlivě naprosto racionální argumenty. Bohužel neberou v úvahu, že průměrný člověk neporovnává svoje postavení s tím, co bylo před pár desítkami let, nebo s tím, jak se žije v Africe. To, co vyvolává „tekutý hněv“ jsou pocity bezmoci a nespravedlnosti, které jsou zcela současné a vycházejí z místních reálií.

Stojí za nimi přesvědčení, že demokracie, coby vláda lidu, byla lidu vyvlastněna privilegovanými, kteří ze zákulisí ovládají politiku. Kupříkladu v USA podle různých dat kontroluje pouhých 400 nejbohatších rodin více než 50 procent bohatství. Politici se jim přitom neodváží zásadně zvýšit daně. Není divu, že „rozhořčení“ mluví o privatizaci politiky do rukou oligarchických struktur.

Žádné neoliberální plky o tom, o kolik více ti úspěšní pracují, riskují a vymýšlejí, nemohou takové sociální nerovnosti ospravedlnit v situaci, kdy milióny nemají práci, nebo ji mají, ale stejně nedosáhnou na slušné bydlení, studia a zdravotní péči. Nemluvě o tom, že v nových „demokraciích“ mnozí z „úspěšných“ uspěli jenom proto, že cynicky obcházejí pravidla hry, které ti ostatní respektují.

Přitom se tito novodobí „kolibříci“ a „mazánkové“ těm ostatním ještě arogantně vysmívají nejen svými móresy, ale i tím, jak ostentativně staví na odiv bohatství, které si de facto nakradli. Stát, který proti nim nic nepodnikne, diskredituje nepřímo i ty, kteří uspěli poctivě. V obecnější rovině diskredituje smysl tržního hospodářství a demokracie.

Nejslavnější z autorů liberálních teorií spravedlnosti John Rawls argumentoval, že nerovnosti jsou v liberální demokracii přípustné, ale jen tehdy, pokud se jimi postavení nejslabších nezhorší, nýbrž naopak jim přináší absolutní prospěch. Tato premisa je v éře globálního kapitalismu vážně nabourána, a bez ní bude „tekutý hněv“ jen sílit.

Všeobecná naštvanost je přitom paradoxně do značné míry výsledkem některých z vymožeností současnosti, jako je třeba všeobecný přístup k informacím. Z nich se vynořuje obraz světa, který je i navzdory propletenci dluhů a krizím kapitalismu celkově stále bohatší, ale nikoliv spravedlivější. Zprivatizovaná demokratická politika si s touto systémovou poruchou nedokáže poradit.

Někteří komentátoři ironicky mluví o absenci programu „rozhořčených“. Odmítání celého systému nebo příliš radikální požadavky prý nejsou řešeními. I z těchto důvodů „tekutý hněv“ prý nakonec zhasne tak rychle, jako vybuchl. Ideologicky ještě kovanější komentátoři pak dodávají, že česká vláda je možná „tragická“, ale obecně prý kráčí ve svých reformách správným směrem, protože nemáme jinou alternativu.

Nesnesitelná bohorovnost argumentů o tom, že ke šlendriánu, celkovému úpadku mravů i korupci stejně neexistuje alternativa, a že spíše potřebujeme „klid k práci“, ovšem byla v dějinách, naposledy na konci komunistické éry, sama zdrojem „tekutého hněvu“. Vykládat lidem, kteří jsou tímto hněvem zachváceni, o demokratických mechanismech a pochvalách ratingových agentur, bohužel dává při překročení určité míry společenské frustrace asi tak stejný smysl, jako byly odkazy na závěry posledního sjezdu KSČ.

Právo, 31.3.2012