Kdyby sociální demokracie neměla v roli hlavního představitele svého největšího politického soupeře, občanských demokratů, Petra Nečase, musela by si ho snad vymyslet. Lze totiž argumentovat, že preference ČSSD v minulých dvou letech stabilně rostly nikoliv především zásluhou jejích vlastních aktivit a představitelů, ale především kvůli způsobu, jímž Nečas řídí vládu i vlastní stranu.

Pokud jde o vládu, Nečas je hlavní tváří umanutého škrtání a málo promyšlených reforem, které sice prezentuje jako údajnou modernizaci a snižování deficitů, ale jejichž nejviditelnějšími výsledky jsou zatím domácí recese a rostoucí rozhořčení stále většího počtu lidí z necitlivosti této politiky.
I „protikorupční“ tažení vlády, slibované v jejím programu, se rychle změnilo v pouhou frašku. Je pojato tak, aby se veřejnosti občas mohla ukázat nějaká vládní iniciativa, ale zároveň tak, aby se příliš nevyděsili vlivní korupčníci. Tato politika souvisí přitom úzce s děním uvnitř ODS a způsobem, jakým Nečas stranu vede. Ukázal se prostě být příliš slabý na to, aby se dokázal se stranickými „kmotry“ a lidmi přisátými na státní zakázky vypořádat.

Ani do jeho vlády, z jejíhož původního složení zůstalo už jen torzo, tak nakonec nepřišli politici ODS těšící se lepší pověsti, než ti, kteří kvůli nejrůznějším obviněním z korupce museli odejít. Skoro se zdá, že v ODS už prostě žádní takoví nejsou. I poslední člen Nečasova původního ministerského týmu z řad ODS, který ještě neodešel, Alexandr Vondra, má přitom sám okolo krku závaží skandálu s firmou PromoPro.

Nejostudnější částí působení Nečase, který byl při svém nástupu do čela ODS i vlády vnímán mnohými jako pan „čistý“, jsou ovšem jeho postoje ve vztahu ke snahám o očištění justice. V té byly určité struktury vybudovány tak, aby de facto „odklízely“ potenciálně velké aféry, v nichž často figurují ekonomicky mocní lidé, mnozí z nich blízcí ODS. Nečasem před několika dny odvolaný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil nejspíš špatně pochopil svoji roli, když začal brát snahy o očistu justice vážně.

Což nás přivádí zpět k ČSSD. Ta utrpěla znatelný šrám, když povzbuzená justice dopadla tak říkajíc přímo při činu jejího významného politika, středočeského hejtmana Davida Ratha. Nečasovi a jeho týmu stačilo až do podzimních krajských voleb hrát hru, v jejímž rámci by Pospíšilovým snahám rozvázat justici ruce vyjadřovali podporu i za cenu, že ruka zákona dopadne i na některé vládní spojence.

Jenže Nečas je opravdový politický antitalent. I kdyby skutečným důvodem pro odvolání Pospíšila byly ministrovy údajně špatné manažérské schopnosti, jak Nečas tvrdí, nebo třeba konkurenční obavy z politika, který kvůli úspěchům začínal být příliš populární, načasování Pospíšilova odvolání je takové, že z Nečase už nikdo nesmyje podezření, že mu šlo v prvé řadě o zastavení změn v justici, zejména na státních zastupitelstvích, které by mohly ohrozit „kmotrovské“ struktury v zázemí ODS.

Je docela jisté, že tím více méně smazal veškeré „pozitivní“ efekty, které mohla mít pro ODS aféra Davida Ratha. Dokonce nepřímo přiživil spekulace, že Ráthův případ byl svého druhu „politický odstřel“, protože „nezávislost“ justice, jak se zdá, lze tolerovat pouze v případech, kdy se zabývá lidmi spojenými s opozicí.

Je otázka, zda si ODS může tohoto „antipolitika“ ve svém čele ještě dovolit. Netransparentní struktury v jejím pozadí chtějí být chráněny před zákonem, ale pokud možno tak, aby ODS také mohla vyhrávat volby, neboť jedině to zaručuje přístup ke stáním penězům. Tuto rovnici Nečas vyřešil na nedostatečnou.

Pravo, 30.6.2012