Čeští politici zmenšují prostor svobody
V moderních demokraciích se v posledních dekádách zabydlela celá řada institucí a mechanismů, které mají být z dobrých důvodů co nejvíce chráněny od politických tlaků i každodenního politického provozu. Páteří demokracie je sice svobodná politická soutěž, ale volby je snadné manipulovat, takže jejich pravidelné konání nemusí být nutně měřítkem kvality demokracie.
Politici snažící se uspět v příštích volbách navíc podléhají populismu, takže racionální rozhodnutí, jejichž dopady přesahují volební cykly, stále více dokážou v moderních společnostech dělat jen od politického provozu odstíněné instituce, které byly ustaveny politikou v rámci ústavních pravidel. Důležitá je i role nezávislé občanské společnosti a „expertního“ tlaku nadnárodních institucí.
Americký politolog Fareed Zakaria už před časem varoval, že tam, kde je politika nadřazována konstitucionalismu, vznikají často tzv. neliberální demokracie, v nichž se sice konají pravidelné volby, ale „prostor svobody“ je poměrně malý. Bohužel, podíváme-li se na současnou situaci v České republice, je zřejmé, že ani dvaadvacet let po pádu komunismu není skutečnou liberální demokracií.
V podstatě všechny důležité instituce, které jsou ve vyspělých demokraciích „z definice“ chráněny před politizací, jsou u nás vystaveny nemalým politickým tlakům. Platí to o veřejnoprávních médiích, státní správě, kontrolních institucích, jakož i o justici a policii.
Ač mají fungovat nezávisle, politici se je opakovaně snaží ovládnout, často velmi vynalézavě. Nejposlednějším příkladem je odmítnutí nově jmenovaného ministra spravedlnosti Pavla Blažka z ODS jmenovat na návrh Nejvyššího státního zástupce do čela Vrchního státního zastupitelství v Praze pro mnohé politiky evidentně „příliš nezávislou“ Lenku Bradáčovou s tím, že se na funkci prý vypíše konkurz, což ovšem zákon při obsazování této funkce nepředpokládá.
Vynalézavost ve stylu „vlk se nažrala, koza zůstala celá“ předvedli politici už v tzv. televizní krizi, která vypukla v roce 2000 na protest proti snahám manipulovat Českou televizi. Pod náporem veřejnosti sice nakonec změnili zákon tak, aby při volbě Rady ČT měla větší slovo občanská sdružení, jenže pod politickou patronací vzápětí vznikla řada podivných sdružení, jejichž jediným úkolem bylo generovat „politické“ kandidáty pro volbu Rady ČT. Členy Rady vybírají nadále politici.
Dalším příkladem je zákon o státní službě, okolo kterého od roku 2002, kdy se ho Česká republika rozhodla coby podmínku svého vstupu do EU přijmout, panuje neobyčejná míra licoměrnosti. Jeho účinnost byla několikrát odložena, nyní prý vláda připravuje úplně jiný, lepší. Jenže z manévrů okolo tohoto zákona vyčuhuje nejvíce ze všeho snaha udržet nadvládu politiky nad státní správou.
Co všechno se může začít dít, když se vedle státních zastupitelství začne o větší nezávislost snažit i policie, se můžeme takřka v přímém přenosu přesvědčit v těchto dnech. Mnoho nezodpovězených otázek také zůstává okolo Nejvyššího kontrolního úřadu. Na funkci předsedy úřadu uvolněnou po střetu Františka Dohnala s Poslaneckou sněmovnou chtějí strany, jak jinak, svoje šampióny.
Jediné instituce, které si svoji nezávislost zatím jakž takž udržely, jsou ombudsman, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud, jakkoliv posledně jmenovaný se kvůli tomu stává opakovaným terčem nevybíravých politických útoků a výhrůžek. Prezident země dokonce mluví o „soudcokracii“, která prý ohrožuje demokracii, přičemž v minulosti nejen odmítnul vykonat rozhodnutí NSS ve věci soudního čekatele Langera, ale také se pokusil o neústavní výměnu předsedkyně NS Brožové, čemuž nakonec zabránil právě až ÚS.
Klausova slova o střetu mezi demokracií a „soudcokracií“, či jeho teorie o postdemokracii, v níž prý demokracii ohrožují právě „nevolené“ instituce, možná nejlépe vystihují tragické neporozumění tomu, jak jedině ještě může demokracie fungovat v pozdní modernitě, a chránit tak alespoň částečně „prostor svobody“. Demokratická politika v podobě voleb a střetávání politických stran i dalších aktérů je samozřejmě důležitá, ale vzhledem k obrovským schopnostem moderních komunikačních technologií a PR aparátů manipulovat veřejnost, jakož i vzhledem ke korupční moci velkých peněz nad politikou, sama o sobě k ochraně svobody už dávno nestačí.
Právo, 21.7.2012
Politici snažící se uspět v příštích volbách navíc podléhají populismu, takže racionální rozhodnutí, jejichž dopady přesahují volební cykly, stále více dokážou v moderních společnostech dělat jen od politického provozu odstíněné instituce, které byly ustaveny politikou v rámci ústavních pravidel. Důležitá je i role nezávislé občanské společnosti a „expertního“ tlaku nadnárodních institucí.
Americký politolog Fareed Zakaria už před časem varoval, že tam, kde je politika nadřazována konstitucionalismu, vznikají často tzv. neliberální demokracie, v nichž se sice konají pravidelné volby, ale „prostor svobody“ je poměrně malý. Bohužel, podíváme-li se na současnou situaci v České republice, je zřejmé, že ani dvaadvacet let po pádu komunismu není skutečnou liberální demokracií.
V podstatě všechny důležité instituce, které jsou ve vyspělých demokraciích „z definice“ chráněny před politizací, jsou u nás vystaveny nemalým politickým tlakům. Platí to o veřejnoprávních médiích, státní správě, kontrolních institucích, jakož i o justici a policii.
Ač mají fungovat nezávisle, politici se je opakovaně snaží ovládnout, často velmi vynalézavě. Nejposlednějším příkladem je odmítnutí nově jmenovaného ministra spravedlnosti Pavla Blažka z ODS jmenovat na návrh Nejvyššího státního zástupce do čela Vrchního státního zastupitelství v Praze pro mnohé politiky evidentně „příliš nezávislou“ Lenku Bradáčovou s tím, že se na funkci prý vypíše konkurz, což ovšem zákon při obsazování této funkce nepředpokládá.
Vynalézavost ve stylu „vlk se nažrala, koza zůstala celá“ předvedli politici už v tzv. televizní krizi, která vypukla v roce 2000 na protest proti snahám manipulovat Českou televizi. Pod náporem veřejnosti sice nakonec změnili zákon tak, aby při volbě Rady ČT měla větší slovo občanská sdružení, jenže pod politickou patronací vzápětí vznikla řada podivných sdružení, jejichž jediným úkolem bylo generovat „politické“ kandidáty pro volbu Rady ČT. Členy Rady vybírají nadále politici.
Dalším příkladem je zákon o státní službě, okolo kterého od roku 2002, kdy se ho Česká republika rozhodla coby podmínku svého vstupu do EU přijmout, panuje neobyčejná míra licoměrnosti. Jeho účinnost byla několikrát odložena, nyní prý vláda připravuje úplně jiný, lepší. Jenže z manévrů okolo tohoto zákona vyčuhuje nejvíce ze všeho snaha udržet nadvládu politiky nad státní správou.
Co všechno se může začít dít, když se vedle státních zastupitelství začne o větší nezávislost snažit i policie, se můžeme takřka v přímém přenosu přesvědčit v těchto dnech. Mnoho nezodpovězených otázek také zůstává okolo Nejvyššího kontrolního úřadu. Na funkci předsedy úřadu uvolněnou po střetu Františka Dohnala s Poslaneckou sněmovnou chtějí strany, jak jinak, svoje šampióny.
Jediné instituce, které si svoji nezávislost zatím jakž takž udržely, jsou ombudsman, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud, jakkoliv posledně jmenovaný se kvůli tomu stává opakovaným terčem nevybíravých politických útoků a výhrůžek. Prezident země dokonce mluví o „soudcokracii“, která prý ohrožuje demokracii, přičemž v minulosti nejen odmítnul vykonat rozhodnutí NSS ve věci soudního čekatele Langera, ale také se pokusil o neústavní výměnu předsedkyně NS Brožové, čemuž nakonec zabránil právě až ÚS.
Klausova slova o střetu mezi demokracií a „soudcokracií“, či jeho teorie o postdemokracii, v níž prý demokracii ohrožují právě „nevolené“ instituce, možná nejlépe vystihují tragické neporozumění tomu, jak jedině ještě může demokracie fungovat v pozdní modernitě, a chránit tak alespoň částečně „prostor svobody“. Demokratická politika v podobě voleb a střetávání politických stran i dalších aktérů je samozřejmě důležitá, ale vzhledem k obrovským schopnostem moderních komunikačních technologií a PR aparátů manipulovat veřejnost, jakož i vzhledem ke korupční moci velkých peněz nad politikou, sama o sobě k ochraně svobody už dávno nestačí.
Právo, 21.7.2012
kormoran napsal(a):