Po shlédnutí velmi zajímavé a originálně pojaté exkurse do britské historie, kterou Britové nabídli během zahajovacího ceremoniálu olympijských her, rozpaluje představivost mnohých otázka, jak by takový ceremoniál mohl vypadat v České republice. Časopis Respekt k tomu měl i hezkou anketu.

Zbývá nám jen fantazie, protože nápad Pavla Béma a spol.uspořádat hry v Praze byl, jak se ukázalo, naštěstí jen dalším neotřelým způsobem, jak přihrát desítky miliónů z veřejných peněz soukromým firmám za studie a reklamu na utopii jménem „Praha olympijská“.

Jisté je, že náš zahajovací ceremoniál by nemohl být historickou exkurzí, protože organizátoři, historici a politici by se nedokázali shodnout na správné interpretaci zásadních dilemat české historie, jako jsou význam sv. Václava, husitství, Bílá hora, Mnichov, vyhnání sudetských Němců, nastolení komunismu, Pražské jaro, normalizace, sametová revoluce, či rozpad Československa. Historická freska, v níž by se stadiónem proháněla různá invazní vojska a drancující hordy, by byla navíc dosti matoucí.

Nabízelo by se vyprávění naší historie z pozice ústavu „národní paměti“, jenže ten náš, státní Ústav pro studium totalitních režimů, vidí celou českou historii jako neutuchající souboj komunistů a antikomunistů, což by asi mnoho diváků mimo českou kotlinu chápalo jen jako druh pohádky.

Je tu ještě český parlament, který už proslul vydáváním zákonů kodifikujících závazný výklad historie, například že se nějaký politik zasloužil o to či ono, nebo že komunismus byl zločinný režim. Jenže pro účely olympijského ceremoniálu na téma česká historie by musel uzákonit závazný výklad celé naší historie, což by při současných intelektuálních kapacitách naší politiky nemohlo dopadnout jinak než jako fraška.

Když už bychom chtěli místo historie grotesku, raději by měl český příběh vyprávět Jára Cimrman, zneuznaný vítěz ankety o největšího Čecha. Svět by přitom mohl zároveň žasnout, že největší historickou postavou země, jíž svěřil své olympioniky, je postava stejně fiktivní jako rukopisy, které nastartovaly národní obrození, nebo mrtvý student, který spustil sametovou revoluci.

Pokud by u moci byla v době Olympiády současná vláda, nabízelo by se pojmout ceremoniál jako oslavu „neviditelné ruky trhu“ a využít ho k přilákání zahraničních investorů. Bylo by sice nutné nějak taktně obejít skutečnost, že se spořivá vláda sama proškrtala až k recesi, a že její heslo „více trhu, méně státu“ zatím kupodivu nezpůsobilo ekonomický zázrak, ale třeba by mohli na ceremoniálu vystoupit zástupci ratingových agentur nebo někteří čeští komentátoři, kteří by vládu pochválili.

Mrzuté je, že i takový ceremoniál by se musel takticky vypořádat s některými aspekty zpropadené české historie, zejména se skutečností, že se u nás po staletí opakovaně ve velkém krade a vyvlastňuje, což by mohlo některé investory znervóznit.

Husité „vyvlastňovali“ katolíky, katolická šlechta po Bíle hoře protestanty, první republika šlechtu, nacisti některé Čechy, Češi sudetské Němce, komunisti všechny. Příběh změny majetkových poměrů po roce 1989 by pak potřeboval vlastní kapitolu, s podkapitolou dělení majetku Československa.

Kupónová privatizace by si jistě zasloužila samostatné číslo, možná završené televizním poselstvím Viktora Koženého užaslému stadiónu. Citlivé ztvárnění současného přesunu majetku od chudších k bohatým v kontextu obrovité restituce majetku církvím by jen podtrhlo skutečnost, že v české kotlině je už po staletí hlavní politickou zábavou vymýšlení způsobů, jak bezpracně přesunout majetek od jedněch k druhým.

Vizuálně vděčné by mohlo během ceremoniálu být vystoupení kmotrů a „podnikatelů“, kteří by mohli předvést co vše si lze pořídit ze zmanipulovaných státních zakázek či evropských peněz. Umístěna do kulis kasin, heren a nočních klubů, na něž jsme v českých městech důvěrně zvyklí, by jistě svět pobavila typicky česká, neuvěřitelně humorná scénka, v níž by zcela opilý kmotr přejel bourákem nepohodlného svědka, aniž by jej policie třeba jen předvedla k výslechu.

Zatímco symbolem her v Londýně byl kopec porostlý pěkným trávníkem, náš docela jistě mnohonásobně předražený stadion by se mohl během show proměnit v obrovský tunel. Zatímco při londýnském ceremoniálu seskočila „královna“ společně s Jamesem Bondem padákem, u nás by se nepochybně jako humorný vrchol ceremoniálu hodila přednáška prezidenta na téma globálního neoteplování, samozřejmě za tučný honorář.

Vrcholem by pak bylo číslo „zhasni a rozsviť!“, během kterého by si ti zahraniční hosté na ceremoniálu, kteří si neprozřetelně nenechali peněženky v hotelových sejfech, mohli na vlastní kůži vyzkoušet budování trhu po česku. No neinvestujte v takové zemi!