Den české státnosti se tentokrát opravdu povedl. Vždyť už dva dny před ním se vláda rozhodla zmírnit prohibici na prodej tvrdého alkoholu, kterou zavedla jako reakci na vlnu otrav metylalkoholem!

Média nás tak den před státním svátkem zásobovala nikoliv především informacemi, kde a jak svátek důstojně oslavit, ale informacemi, kde a jak si občan konečně po dvou nekonečných týdnech může dát tuzemáka nebo vodku bez toho, že by se otrávil.

Zmírnění prohibice dalo oslavě české státnosti symbolický rozměr. Vždyť zdánlivě nejnaléhavější otázka, která opanovala český veřejný prostor, a kterou úporně řešil i český stát od okamžiku zavedení prohibice, zněla, kdy budou omezení na prodej a pití tvrdého alkoholu zrušena. Původní zděšení nad stoupajícím počtem otrávených i úvahy nad sociálním podhoubím, v němž kvete nadměrná konzumace alkoholu v jakékoliv podobě, bylo vystřídáno nekonečnými úvahami nad tím, kolik na prohibici tratí výrobci, a kolik stát.

Ilustrativní byly v tomto směru zejména televizní zprávy, v nichž reportáže z nemocnic postupně vystřídaly mnohaminutové bloky, kterým dominovaly smutně prázdné regály v barech, z nichž musel remcající personál odstranit tvrdý alkohol, jakož i rozumování nad ušlými zisky a daněmi. To vše pak doprovázelo dojemné rozjímání, zda národ bude schopen ukojit své alkoholické bažení jen pivem, vínem a „měkkými“ likéry. Trh okolo sebe kopal jako zraněné zvíře silou, která nenechala nikoho klidným.

Metylalkoholová aféra též hezky ukázala, jak moc je „česká státnost“ prorostlá nelegálními aktivitami, které příslušné státní orgány léta tolerovaly, jakož i neobyčejným šlendriánem. Policie sice konala a briskně dopadla břídily, kteří alkohol pančovali tak neodborně, že zabili několik desítek lidí, ale kriminální zázemí nelegálních distribučních sítí zůstalo, jak se zdá, více méně netknuto. Možná z dobrých důvodů. Vždyť kdo ví, kteří politici, vysocí státní úředníci a policisté by mohli při zásahu proti takovým sítím přijít k újmě.

Vláda sice v nejčernějších okamžicích naznačovala, že bude zapotřebí systémových změn v obchodu s alkoholem, a někteří politici přesně věděli, v kterých zemích trh s alkoholem funguje o poznání lépe než u nás, a dokonce i proč, ale zdá se, že všechny tyto nápady byly jen produktem momentálního vystřízlivění české politiky z rauše, ve kterém jinak permanentně je.

S koncem prohibice budou nepochybně zapomenuty. Síly legálního i nelegálního trhu, které mají v našem ráji neviditelné ruky neobyčejný vliv, nedovolí politikům udělat z České republiky jakési Norsko, „Národní zájmy“ u nás určuje mafiánský kapitalismus, nikoliv politika. Politici si tak nepochybně uvědomí, že podlehli nemístné hysterii, když v reakci na vlnu otrav začali mluvit o opatřeních, která by mohla zmařit udržování spotřeby alkoholu, pančovaného i nepančovaného, na těch nejvyšších světových příčkách, k čemuž je zapotřebí, aby byl dostupný všem věkovým skupinám, v kteroukoliv dobu, v každém kiosku.

Politici během dne české státnosti rádi o národních zájmech mluví. Obvykle volí vznešená slova: tradice, suverenita, hodnoty. Kdybychom ale měřili hodnoty obsahem diskuse během metylalkoholové aféry, možná by politici místo projevů oslavili den státnosti lépe, kdyby si před kamerami, v nějakém baru, jehož regály opět radostně přetékají lahvemi s tvrdým alkoholem, dali skleničku šnapsu na „zdraví“.

Právo, 29.9.2012