V poslední době zaznívají názory, že k nespokojenosti s politikou i celkovým stavem společnosti přispívají svým dílem „intelektuálové“, popřípadě levicová opozice, protože neodpovědně vše kritizují. Prezident Václav Klaus po chrastavském „atentátu“ na svou osobu dokonce mluvil o jakýchsi „rozeštvávačích“. Své výhrady k všeobecným pocitům nespokojenosti i ke kritikům současných poměrů zopakoval také ve svém projevu u příležitosti státního svátku 28. října.

Mírnější verze téhož lze zaslechnout od některých pravicových komentátorů. (Názorům některých z nich se věnoval na svém blogu kriticky Jan Macháček.)

Tito komentátoři tvrdí, že situace v České republice není nijak tragická, protože země má nízkou míru zadlužení, stabilní bankovní systém i dobrá hodnocení od ratingových agentur. Uznávají, že máme potíže s rozumným vládnutím, korupcí i skandály, ale je to důvod k „blbé náladě“ nebo dokonce k tomu, aby lidé volili na protest komunisty? Odpověď dle nich zní „ne“.

Ekonom Tomáš Sedláček v reakci na úspěch komunistů v krajských volbách napsal, že na vině jsou i intelektuálové, nejen politici, „protože jsme nebyli schopni přesvědčivě a dost nahlas vysvětlit, že k volbám se chodí a že se komunisti a extremisti zkrátka nevolí.“

Jak si mnozí z nás pamatují, i podle ideologů bývalého režimu by se lidé s budovatelským úsilím strany jistě plně ztotožnili, kdyby se jim věci „přesvědčivě a nahlas“ vysvětlily a různí nespokojenci „uměle“ nevytvářeli ve společnosti neklid.

Čím to, že Češi nedokáží plně ocenit ani přednosti reálného socialismu, ani přednosti reálného kapitalismu? Je to tím, že v české společnosti pořád ruší „klid k práci“ šťouralové, kteří odmítají vidět, že navzdory vloudivším se chybám postupuje například současná vláda jediným možným směrem? Anebo je to tím, že s reálným socialismem i s reálným kapitalismem po česku bylo a je něco v zásadním nepořádku?

Stěžování si na občany—buď prý svedených k „negativismu“ neodpovědnými intelektuály a opozicí nebo prostě tradičně náchylných k nadávání na establishment--je projevem hlubokého neporozumění demokracii. Předpokládá, že průměrný člověk si názory na stav společnosti buď utváří pod vlivem jiných anebo je jako „správný Čech“ téměř geneticky náchylný k nadávání na poměry, ač se má vlastně docela dobře.

Teoreticky tedy, kdybychom umlčeli opozici i kritické intelektuály, a média by přinášela jen názory chválící „reformy“ současné vlády i obecný stav věcí, atmosféra ve společnosti by se výrazně zlepšila. A s trochou „přesvědčivé a hlasité“ osvěty ze strany intelektuálů, by lidé ještě ke všemu chodili hromadně k volbám, kde by nevolili extremisty a komunisty.

Problémem je, že většina občanů si ve skutečnosti neformuje svoje názory podle médií. Mají svoje konkrétní osobní zkušenosti, do nichž často vstupují šlendrián, asociální reformy, nezaměstnanost, bezpráví a korupce způsoby, které si mnozí z těch, kdo káží od některých redakčních stolů v Praze, že se nemáme tak špatně, nedokáží často ani představit. Jejich snahy nespokojené spoluobčany, „převychovávat“, navíc často i s pomocí ideologických postulátů, bohužel rozlítí spoustu z nich ještě víc.

Právo, 29.10.2012