Kam Klaus dojede po druhém Sarajevu?
Prezident Václav Klaus reagoval protitútokem na zdrcující kritiku svojí rozsáhlé amnestie, která zastavila i trestní stíhání řady lidí, pro něž se u nás ujal pojem „tuneláři“. Jeho argumentace je pozoruhodná.
Především ukazuje, jak neobyčejně rozměrné je jeho ego, když tvrdí, že kritikům prý nejde o nějakou amnestii, ale o Václava Klause.
Přeloženo do normální řeči, nepřátelům nejde o tisíce podvedených chudáků nebo o spravedlivé potrestání velkých zlodějin, jde jen o Václava Klause! Chtějí ho těsně před koncem prezidentství očernit, protože se bojí jeho aktivit v post-prezidentském období.
A co veřejnost? Prezident si je jist, že její velká část byla zmanipulována masivní mediální kampaní. Tohle všechno ale už prý zná z minulosti, a stejně jako před patnácti lety, po tzv. sarajevském atentátu, říká všem nebojácně „jedeme dál“.
Stejně jako v mnoha dalších Klausových projevech z nedávné minulosti slyšíme nejen temné narážky, ale i slovník éry normalizace. Vždyť tak rozsáhlou „kampaň“ musí někdo řídit. Kdo? Obyčejným zrakům ukrytý „ústřední výbor“ mediokracie nebo snad nějaká tajná Národní fronta politických stran, které Klausovu amnestii kritizují napříč politickým spektrem? Anebo jsou za vším zase „našeptávači“ a rozeštvávači? Prezident je v tomto směru tajnosnubný.
Ví ale s určitostí, že nepřátelská kampaň je proti němu vedena proto, že on, Václav Klaus, symbolizuje určité hodnoty. V tom má--naneštěstí pro sebe--pravdu. Chtě nechtě je totiž právě on symbolem „mafiánského kapitalismu“, jehož systémová korupce, kmotři a stát zamořený šlendriánem se zajídají stále většímu počtu lidí.
Když politik, který je považován za „stvořitele“ tohoto sytému, omilostní tuneláře a defraudanty dva měsíce před odchodem z funkce, nemůže to bohužel značná část veřejnosti vidět jinak, než jako cynickou tečku, potvrzující výše zmíněné „hodnoty“. Pokud chce Klaus „jet dál“ s těmito hodnotami, daleko nedojede. Česká společnost jich má po krk.
Jenže prezident se možná jen snaží odvést pozornost. Zná své „pappenheimské“ v médiích, a ví, že se při slovech „kampaň“ a „manipulace“ z úst nejvyšších chytnou v leckteré redakci za nos. A hlavně, že místo kritizování amnestie začnou čile spekulovat, co svým „jedeme dál“ vlastně myslel. Novou stranu, převzetí ODS, anebo snad, nedej Bože, ještě něco většího?
Potíž je v tom, že Klaus z roku 2013 není Klaus z roku 1998, a řady jeho „pappenheimských“ v médiích i jinde notně prořídly. Když se tedy nyní snaží vyvolat dojem, že na něj spiklenci páchají druhý „sarajevský atentát“, vybaví se mnohým známé pravidlo, které říká, že historické události se dějí dvakrát: jednou jako tragédie, podruhé jako fraška.
Jelikož ovšem fraškou svého druhu byla už první Klausova hra na politický „atentát“ v roce 1998, jakkoliv mu nakonec v nezkušené demokracii tehdy pomohla, zdá se, že se historie tentokrát odehraje v opačném gardu: nejprve jako fraška, podruhé jako tragédie.
Právo, 10.1.2013
Především ukazuje, jak neobyčejně rozměrné je jeho ego, když tvrdí, že kritikům prý nejde o nějakou amnestii, ale o Václava Klause.
Přeloženo do normální řeči, nepřátelům nejde o tisíce podvedených chudáků nebo o spravedlivé potrestání velkých zlodějin, jde jen o Václava Klause! Chtějí ho těsně před koncem prezidentství očernit, protože se bojí jeho aktivit v post-prezidentském období.
A co veřejnost? Prezident si je jist, že její velká část byla zmanipulována masivní mediální kampaní. Tohle všechno ale už prý zná z minulosti, a stejně jako před patnácti lety, po tzv. sarajevském atentátu, říká všem nebojácně „jedeme dál“.
Stejně jako v mnoha dalších Klausových projevech z nedávné minulosti slyšíme nejen temné narážky, ale i slovník éry normalizace. Vždyť tak rozsáhlou „kampaň“ musí někdo řídit. Kdo? Obyčejným zrakům ukrytý „ústřední výbor“ mediokracie nebo snad nějaká tajná Národní fronta politických stran, které Klausovu amnestii kritizují napříč politickým spektrem? Anebo jsou za vším zase „našeptávači“ a rozeštvávači? Prezident je v tomto směru tajnosnubný.
Ví ale s určitostí, že nepřátelská kampaň je proti němu vedena proto, že on, Václav Klaus, symbolizuje určité hodnoty. V tom má--naneštěstí pro sebe--pravdu. Chtě nechtě je totiž právě on symbolem „mafiánského kapitalismu“, jehož systémová korupce, kmotři a stát zamořený šlendriánem se zajídají stále většímu počtu lidí.
Když politik, který je považován za „stvořitele“ tohoto sytému, omilostní tuneláře a defraudanty dva měsíce před odchodem z funkce, nemůže to bohužel značná část veřejnosti vidět jinak, než jako cynickou tečku, potvrzující výše zmíněné „hodnoty“. Pokud chce Klaus „jet dál“ s těmito hodnotami, daleko nedojede. Česká společnost jich má po krk.
Jenže prezident se možná jen snaží odvést pozornost. Zná své „pappenheimské“ v médiích, a ví, že se při slovech „kampaň“ a „manipulace“ z úst nejvyšších chytnou v leckteré redakci za nos. A hlavně, že místo kritizování amnestie začnou čile spekulovat, co svým „jedeme dál“ vlastně myslel. Novou stranu, převzetí ODS, anebo snad, nedej Bože, ještě něco většího?
Potíž je v tom, že Klaus z roku 2013 není Klaus z roku 1998, a řady jeho „pappenheimských“ v médiích i jinde notně prořídly. Když se tedy nyní snaží vyvolat dojem, že na něj spiklenci páchají druhý „sarajevský atentát“, vybaví se mnohým známé pravidlo, které říká, že historické události se dějí dvakrát: jednou jako tragédie, podruhé jako fraška.
Jelikož ovšem fraškou svého druhu byla už první Klausova hra na politický „atentát“ v roce 1998, jakkoliv mu nakonec v nezkušené demokracii tehdy pomohla, zdá se, že se historie tentokrát odehraje v opačném gardu: nejprve jako fraška, podruhé jako tragédie.
Právo, 10.1.2013