Výhra Miloše Zemana v české prezidentské volbě nad Karlem Schwarzenbergem zanechá v české společnosti hluboké příkopy. Tábory podporovatelů obou kandidátů používaly proti sobě silnou rétoriku, a Zeman i jeho tým se navíc uchýlili k řadě podpásových útoků. Právě pachuť z toho, že Zeman vyhrál s pomocí útoků na Schwarzenbergovo „češství“ a demagogie okolo Benešových dekretů, bude pro Schwarzenbergovy příznivce překážkou v tom, aby Zemana přijali za svého prezidenta.

Zeman i ostatní politici sice mluví o potřebě zasypání vyhloubených příkopů, ale těch je bohužel hned několik. Na jedné straně se Zeman vymezoval na levo-pravé ose coby levicový kritik současné vlády, na straně druhé ale bojoval ve stejném nacionalistickém táboře jako prezident Václav Klaus nebo čeští komunisté.

Je tak docela dobře možné, že jelikož nakonec nevedl svoji kampaň jen jako kandidát levice proti pravici, ale jako kandidát českého nacionalistického provincialismu proti té části společnosti, která se chce posunout za neustálé rozdírání českých historických traumat, jeho výhra nakonec levici nemusí příliš pomoci. Mnoho voličů, kteří už opustili tábor současné pravicové vládní koalice, může začít uvažovat, zda chtějí být v „levicovém“ táboře, kterému bude udávat tón Zeman.

Zemanovo vítězství také způsobí problémy sociální demokracii. Zeman se sice dušuje, že nebude do dění ve své bývalé straně zasahovat, ale jeho vítězství posílí „zemanovce“ v ČSSD. Lze tak očekávat těžké vnitřní konflikty ve straně, která už ve světle krize v Občanské demokratické straně zůstala na české politické scéně jako poslední stabilizovaná velká demokratická strana.

Oslabení ČSSD ovšem znamená posílení komunistů. KSČM si počínala při volbě prezidenta velmi chytře, když nenominovala svého kandidáta do prvního kola. Nemusela pak v druhém kole řešit jeho porážku, a naopak mohla bez výhrad podpořit Zemana jako svého kandidáta.

Pomohla jí i skutečnost, že se do druhého kola probojoval proti Zemanovi právě Schwarzenberg, jehož šlechtický původ a emigrace, jakož i kritický pohled na poválečný odsun sudetských Němců, jsou pro komunistické voliče nepřijatelné. Kdyby do druhého kola postoupil proti Zemanovi kandidát ČSSD Jiří Dienstbier, měla by KSČM velké problémy, protože by musela jasně říct, jaký typ levice podporuje.

Výsledek prezidentské volby KSČM posílí nejvíc ze všech českých politických stran. Právě ona je mezi českými politickými stranami největším vítězem volby, protože obě velké strany volbu nezvládly.

Problémem pro českou politickou scénu bude i skutečnost, že Zeman slibuje aktivní prezidentství. Chce využívat i těch pravomocí, které Václav Klaus a Václav Havel příliš nevyužívali, například pravidelně se účastnit zasedání vlády, Poslanecké sněmovny i Senátu. To může vytvářet další konflikty, protože například Zemanova účast na zasedání současné pravicové vlády nemusí mít vždy hladký průběh. Konflikty se dají očekávat například mezi prezidentem Zemanem a ministrem zahraničí Schwarzenbergem, pokud bude Zeman po emotivní volební kampani zasahovat příliš do tvorby zahraniční politiky.

Pro voliče, kteří podpořili Zemana, mohou být problémem také nenaplněná očekávání. Mnoho lidí totiž volilo „silnou osobnost“ Zemana v naději, že udělá na politické scéně „pořádek“. Jenže už Zemanův volební billboard slibující v případě jeho zvolení „Stop vládě“, byl zavádějící. Pokud se udrží současná většina v Poslanecké sněmovně, která vládu podporuje, ani přímo zvolený prezident nemá šanci vládu přimět k odchodu. Přílišný tlak Zemana na vládu může naopak pravicové strany posílit, protože jejich voliči mohou takové zasahování prezidenta vnímat negativně.

Celkově lze ale říci, že přímá volba se osvědčila. Mnozí sice budou zklamáni jejím výsledkem, ale zároveň vedla kampaň před volbou k nebývalé politizaci české společnosti. Jakkoliv mnozí lamentují nad tím, že přímá volba českou společnost neúnosně polarizovala, ve skutečnosti především nutila lidi zaujmout nějaké stanovisko. Rozsah dobrovolnické činnosti ve prospěch jednotlivých kandidátů byl ve srovnání s apatií v minulosti něčím novým a pozitivním.

Občanská společnost se aktivizovala, a zejména mladí lidé se výrazně politicky mobilizovali na sociálních sítích. Dá se předpokládat, že část mladé generace zůstane i po prezidentské volbě aktivní, což může ve svých důsledcích změnit českou politiku.

Politologové varovali, že přímo zvolený prezident může vychýlit systém parlamentní demokracie směrem k poloprezidentskému systému, a Zeman je vskutku typem politika, který by se o to mohl pokusit. Zároveň je ale třeba brát v potaz, že Zeman není přímo spojen ani s jednou z velkých stran, takže kdyby se pokoušel měnit ústavní systém a zvyklosti, velké strany by se proti němu nejspíš spojily. Bude se tedy raději držet v mezích ústavy.

Jistým problémem Zemanova prezidentství se jeví být jeho zahraničně-politické působení. Už v kampani se sice vymezil jako prezident, který se bude chtít soustředit spíš na domácí politiku, ale ústavně je prezident nejsilnější právě v reprezentaci země v zahraničí. Zeman je na jedné straně proevropský, což bude pozitivní posun ve srovnání s Václavem Klausem, ale zároveň má tendenci vyvolávat kontroverze svými silnými výroky.

Bude tedy hodně záležet na tom, jakými poradci se v zahraniční politice obklopí. Pokud nebude svoje zahraničně-politické postoje pečlivě konzultovat s odborníky, hrozí reálné nebezpečí, že bude působit občasné zahraničně-politické skandály.

Je samozřejmě možné, že se Zeman v nejvyšší funkci bude chovat více státnicky, a bude se snažit především o pozitivní zápis do historie. Je to ale jenom malá naděje, protože Zeman je, pokud vezmeme v úvahu jeho osobnost i politickou minulost, pokračování Václava Klause jinými prostředky. Česká republika tedy nejspíš má před sebou další složité politické období.

Text vyšel ve slovenském deníku Pravda, 28.1.2013