Kontroverzní dědictví Václava Klause

02. 03. 2013 | 14:31
Přečteno 5746 krát
Politická kariéra odcházejícího českého prezidenta Václava Klause je velmi rozporuplná. Dokonce i zdánlivě kladné stránky Klausova působení nelze oddělit od mnoha selhání. Pozitiva lze přitom najít jen na začátku jeho kariéry.

Možná největším přínosem Klause nebyl obsah jeho politiky, ale energie, kterou vnesl do procesu ekonomické transformace. Bohužel se přitom příliš neohlížel na právní kontext svých kroků, a jeho nakažlivý politický elán tudíž nakonec vedl k výsledkům, které byly mnohem problematičtější, než jím nabízená vize.

V české politice měl Klaus v prvních letech po roce 1989 zcela unikátní postavení. Veřejnost z větší části uvěřila, že tento ekonom, pyšnící se i vzděláním z USA, ví, co dělá. Vytvořil se okolo něj téměř mýtus, že je pro ekonomickou transformaci nepostradatelný.

Právě toto výsadní postavení způsobilo, že mu byly promíjeny zjevné rozpory mezi rétorikou vzývající „neviditelnou rukou trhu“ a praxí bankovního socialismu i benevolentního přihlížení „tunelářským“ praktikám. Jeho působení v čele transformačních vlád nakonec skončilo recesí v roce 1997. Celkové „transformační náklady“, se podle oficiálního odhadu ministerstva financí z roku 2000 vyšplhaly na více než 700 miliard korun.

I kvůli těmto selháním se Klaus dostával do stále častějších sporů s prezidentem Václavem Havlem. Ten začal o tržním hospodářství, které Klaus pomohl stvořit, otevřeně mluvit jako o „mafiánském kapitalismu“. Klausovu éru podrobil nemilosrdné kritice ve svém Rudolfínském projevu na podzim roku 1997.

Kladněji lze hodnotit Klausův přínos k transformaci stranického spektra, když v roce 1991 vytvořil z Občanského fóra pravicovou Občanskou demokratickou stranu. Možná ale nejvýraznějším dědictvím Klause bylo rychlé a civilizované rozdělení Československa v roce 1992, společně se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem. Ve zpětném pohledu byla neemocionální cesta k rozdělení federace tím nejlepším, co se mohlo stát, vezmeme-li v úvahu násilnosti, které doprovázely rozpady federací v Jugoslávii a bývalém Sovětském svazu.

Zatímco do roku 1997 mohl být Klaus navzdory všem svým chybám vnímán jako „reformátor“, po pádu jeho vlády během tzv. sarajevského atentátu na podzim roku 1997 se programově rozhodl opustit liberální rétoriku i praxi. Přijal program nacionalistického konzervatizmu, s jehož pomocí okolo sebe sjednotil tu část ODS, která zbyla po odchodu liberálů do Unie svobody. Politicky mu pomohlo, že byl schopen část společnosti přesvědčit, že „sarajevský atentát“ byl spiknutí Hradu, centrální banky a malých stran proti jeho osobě.

Po sarajevském atentátu v jeho politické praxi jednoznačně převážila technologie moci nad „idejemi“. Když v roce 1998 ODS skončila ve volbách až druhá za ČSSD, Klaus neváhal spojit síly právě s vítěznou stranou, proti které během volební kampaně mobilizoval coby levicovému nebezpečí. Opoziční smlouva, kterou uzavřel s předsedou ČSSD Milošem Zemanem, pak podvázala některé demokratické mechanizmy.
V tomto období také Klaus, který působil jako předseda Poslanecké sněmovny, začal vyostřovat svoji protievropskou rétoriku. Později dokonce začal navrhovat transformaci EU do podoby jakési Organizace evropských států, v níž by suverénní státy spojoval jen volný obchod.

Po prohře s ČSSD ve volbách v roce 2002 Klaus opustil v prosinci roku 2002 předsednickou funkci v ODS. Zdálo se, že jeho politická kariéra je u konce, ale nově zvolený předseda ODS Mirek Topolánek a jeho spojenci vsadili vše na zvolení Klause prezidentem. Byl nakonec zvolen ve třetím kole třetí prezidentské volby, s pomocí komunistických hlasů. Podobně kontroverzním způsobem byl zvolen podruhé v roce 2008.
Jeho desetileté působení ve funkci prezidenta lze hodnotit především jako postupný úpadek politika, který měl na začátku své kariéry skvělou pověst. V domácí politice Klaus opakovaně zkoušel, kam až může zajít v natahování svých ústavních pravomocí. Ačkoliv sliboval, že bude prezidentem nadstranickým, i když aktivním, byl nakonec prezidentem stranícím pravici a velmi aktivistickým.

Pouštěl se do opakovaných soubojů se soudcovským stavem i různými vládami. Nakonec se dostal do sporů i s vládami vedenými ODS, přičemž k pádu Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU přispěli jeho spojenci ve straně. Programově oslaboval i vládu a ODS pod vedením Petra Nečase.

Zároveň Klaus využíval svého postavení k intelektuálním a politickým provokacím, jako byly jeho teorie o zhoubnosti „environmentalistu“, „humanrightismu“, „NGOismu“, nebo evropeismu. Místo snah o hledání konsensu, českou politiku rozděloval. Mnoho času strávil těžko srozumitelným bojem proti zastáncům „globálního oteplování.“

Jeho odmítání ratifikace Lisabonské smlouvy poté, co ji ústavními většinami schválily obě komory parlamentu, bylo podle mnohých expertů protiústavní. Obecně svými stále kritičtějšími postoji k EU výrazně přispěl ke strmému poklesu v podpoře veřejnosti pro evropský projekt. Hrál také význačnou roli v českém odmítání eura.

Ke konci své prezidentské kariéry začal Klaus s pomocí slovníku připomínajícího pozdní komunismus otevřeně útočit na své odpůrce, coby údajné „rozvraceče“. A stále kritičtější byl ke svému předchůdci Václavu Havlovi. Toho ještě na jeho pohřbu v prosinci 2011 popsal jako velkou osobnost moderních českých dějin, ale o několik měsíců později o něm už mluvil jako o extrémním levičákovi, který nerespektoval parlamentní demokracii.

Když byl Havel prezidentem, Klaus ho opakovaně kritizoval za milosti, které udělil, i za jeho veta některých zákonů. Nakonec sám vetoval zákonů mnohem více a svoje prezidentství symbolicky završil bezprecedentní amnestií, která omilostnila celou řadu lidí stíhaných kvůli ekonomickým zločinům. Touto symbolickou tečkou za érou „mafiánského kapitalismu“ výrazně poškodil, co ještě zbývalo v očích velké veřejnosti z jeho odkazu reformátora.

Část svoji politické kariéry Klaus zasvětil tomu, aby svým významem překonal Václava Havla. I kvůli amnestii bude odcházet bez fanfár, které doprovázely odchod jeho předchůdce. Z pomyslného souboje odchází jako poražený.

Pravda, Slovensko, 28.2.2013


Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy