Český stranický systém je v krizi. Strany jsou malé a neduživé. Dvě politicky nejmocnější—ČSSD a ODS--mají jen něco kolem 25 tisíc členů. Dělají přitom velmi málo, aby přilákaly nové, zejména mladé členy. A nedělají si starosti ani s chátrajícími voličskými základnami.

Důvody k optimismu nepřinesl ani nedávný sjezd ČSSD. Strana se na sjezdu opájela především vidinou vládnutí, ale nikdo se příliš nezabýval tím, v jakém reálném stavu je, a čím chce programově i personálně být za několik let.

V tom se dost podobá ODS, kde už mezitím vnitrostranická krize propukla naplno. Ve straně, která byla v posledních sedmi letech zaneprázdněna vládnutím stejně, jako je teď ČSSD oslněna vidinou vládnutí, nikdo příliš nevěnoval pozornost varovným signálům, jako je malá členská základna či její účelové rozšiřování s pomocí „velrybářů“. Nikoho nevzrušoval ani zmenšující se počet voličů ODS.

Skoro to vypadá, jako by velkým stranám o voliče ani nešlo. Spíše se zajímají, kolik poslaneckých křesel nebo křesel v krajských zastupitelstvech budou schopny „vytlouct“ z jakkoliv malé voličské základny.

Jenže dlouhodobější životaschopnost stran určují nejen procenta podpory v těch kterých volbách a průzkumech, ale také reálný počet více méně stálých voličů, a početnost či nepočetnost členů strany. A tady mají vážné důvody k obavám obě dosud nejmocnější strany.

Jejich voličské základny rostly ještě v letech 2002 až 2006. Dokonce se v jednu chvíli zdálo, že je ČR na cestě k systému dvou stran. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 počet voličů ODS tehdy povyrostl z 1,6 miliónu v roce 2002 na zhruba 1,9 miliónu, zatímco ČSSD si polepšila z 1,4 miliónu na 1,7 miliónu. Jenže obě strany se začaly po roce 2006 uzavírat do sebe, obě byly spojovány stále více s korupcí i s papaláškými manýry svých vůdců. ODS navíc nechvalně proslula i svými kmotry.

Ve volbách do PS v roce 2010 ztratila ODS v porovnání s rokem 2006 více než 800 tisíc voličů, ČSSD zhruba 600 tisíc. Podobně je tomu v krajských volbách. ODS dostala v roce 2008 skoro 700 tisíc hlasů, ale v roce 2012 už jen 324 tisíc. ČSSD sice v obou volbách zvítězila, ale její propad ze zhruba miliónu hlasů v roce 2008 na zhruba 600 tisíc v roce 2012 je ještě větší než u ODS.

Kandidáti obou stran také prohráli v prezidentských volbách, ten za ODS drtivě. Charismatický sociální demokrat Jiří Dienstbier dosáhl sice slušného výsledku, ale vlastně tak trochu navzdory vlastní straně.
ODS má v současnosti pouze dva politiky, které veřejnost takříkajíc „bere“: pražského primátora Bohuslava Svobodu a místopředsedu Jiřího Pospíšila. Oba se ale snaží spíše „upozaďovat“. ČSSD se podobně zachovala ke své hvězdě Dienstbierovi,který získal v prezidentském klání více hlasů než ČSSD v krajských volbách a je nejpopulárnějším českým politikem.

Na sjezdu byl odstraněn z postu místopředsedy. Místo něj přišel plzeňský hejtman Milan Chovanec, což byl mimochodem jediný volební lídr ČSSD v krajských volbách, kterého dokázala porazit ODS. Snaží se ČSSD voliče programově odpudit, anebo si myslí, že na kontrastu Dienstbier vs. Chovanec nezáleží, protože ji pomůže znovuoživení spojenectví s prezidentem Milošem Zemanem? Jak víme, ODS sázka na spojenectví s prezidentem, dřívější mocnou postavou strany, moc nepomohla. Spíš naopak.

S výjimkou TOP 09 se zatím nevynořila žádná nová strana, která by z krize obou dřívějších kotev českého politického systému těžila. Na levici by to mohla být KSČM, ale její dosti otřesné politické představení v krajské politice poté, co vstoupila do koalic s ČSSD, tomu nenapovídá.

Pokud se nějaký nový politický subjekt nebo subjekty nevynoří ještě do voleb, měli bychom pečlivě sledovat nikoliv procenta voličské podpory pro ODS a ČSSD, ale početní velikost jejich voličských základen. Procenta sice nejspíš vydláždí ČSSD cestu do vlády, ale bude-li stát v čele vlády strana opírající se o tak malou voličskou základnu, jakou je ta, kterou získala ODS v roce 2010, nevěstí to nic dobrého ani pro stabilitu vlády, ani pro budoucnost strany. Nepodaří-li se těmto stranám k sobě voliče v absolutních číslech přilákat, pokusí se bezprizorní voliče získat někdo nový.

Právo, 23.3.2013