Prezident Miloš Zeman vyvěsil za přítomnosti předsedy Evrospké komise José Manuela Barrosa na Pražském hradě symbolicky vlajku Evropské unie a poté podepsal dodatek k Lisabonské smlouvě, který umožňuje vznik tzv. eurovalu.

Premiér Petr Nečas reagoval slovy, že “to, zda vlaje ta nebo ona vlajka, neznamená nějakou změnu české politiky.” Některá média pak informovala, že podle Nečase to neznamená změnu české zahraniční politiky směrem k Unii.

Nečasova slova, stejně jako zdánlivě malý významový posun v tom, co Nečas přesně řekl, si zaslouží pozornost. Především se Nečas mýlí, když tvrdí, že Zemanova vstřícná gesta vůči EU neznamenají změnu české politiky.

Českou zahraniční politiku tvoří jak vláda, tak prezident. Posun ke vstřícnějšímu postoji vůči EU na Hradě nemusí, pravda, znamenat, že vstřícnější bude i Nečas, jenže politika má svoji symbolickou rovinu. A přinejmenším v této symbolické rovině nás nyní díky Zemanovi vnímá zbytek EU jinak, pozitivněji.

Nečas se také mýlí v tom, když naznačuje, že Česká republika měla pod jeho vedením „politiku“ vůči EU, kterou prý netřeba měnit. Nenabízela srozumitelnou politiku, ale směs iracionálních postojů, a někdy ani to ne. Český premiér přijel na několik summitů EU s tím, že vlastně nemůže o ničem rozhodnout, protože prý nemá mandát. A když už přestal mlžit a odmítl se připojit například k tzv. fiskálnímu paktu, byly pro změnu učiněnou záhadou jeho motivy, protože fiskální pakt obsahuje totéž, co si Nečasova vláda slibuje od tzv. finanční ústavy.

Když některá média informovala, že vyvěšení vlajky EU podle Nečase neznamená změnu české zahraniční politiky vůči EU, vlastně tím nechtěně popsala esenci vládních postojů. Česká politika vůči EU nemůže být zahraniční, protože EU jsme i my, jenže Nečasova vláda se chová jako by EU zahraničí bylo.

Podle toho také vypadá naše politika. Nechováme se jako partner, který hledá s ostatními členy společné evropské domácnosti řešení jistě nemalých společných problémů. Vyvěšení evropské vlajky Zemanem aspoň trochu toto ostudné jednání symbolicky napravuje: evropská vlajka není cizí vlajka, je to i naše vlajka.

Pravicové vlády se ovšem za podpory prezidenta Václava Klause v posledních letech chovaly tak, jako by EU byla jakási cizí mocnost, která nám ze všeho nejvíc chce ubližovat. Co na tom, že jsme se k ní připojili dobrovolně, čerpáme z ní velké peníze, a docela jistě by nám nikdo nebránil z EU vystoupit, kdybychom tak rozhodli. Když nový prezident státnicky vyvěsí na Hradě vlajku organizace, se kterou se dobrovolně dělíme o svoji suverenitu, plkají někteří kritici nesmysly o kolaboraci a premiér nás poučuje, že se naše „politika“ určitě nezmění.

Je také namístě zastat se Zemana, pokud jde o nepozvání ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na ceremonii při vyvěšování vlajky. Ten má možná pravdu, že v západních demokraciích by hlavě státu politická kultura velela ministra přizvat.

Jenže zároveň je smutnou pravdou, že tento ministr navzdory svému deklarovanému evropanství a opakovaným výhrůžkám, že v případě „nepodpisu“ té které evropské smlouvy Nečasem vystoupí z vlády, neudělal pro změnu protievropského kurzu vlády nic podstatného a je tak plně spoluodpovědný za stav naší evropské politiky. Kromě snad jakýchsi protokolárních ohledů neměl Zeman důvod žádného ze spoluviníků naší otřesné evropské „nepolitiky“ zvát.

V tomto kontextu je absurdní, když se v části médií množí úvahy o tom, zda je Zeman opravdu tak proevropský, jak říká. Za politiky mluví nejen slova, ale i činy. Schwarzenberg, který je toutéž částí médií vykreslován jako politik ryze proevropský, neudělal v předchozích dvou vládách nic, čím by změnil protievropský kurz země. Zeman, který je ve skutečnosti možná prý méně proevropský, než tvrdí, na druhou stranu udělal hned na začátku svého prezidentství vůči Evropě zásadní pozitivní gesto, které slíbil. Za to mu patří uznání.

Právo, 6.4.2013