V atmosféře obecného zhnusení ze stranické politiky i konkrétně vnitrostranického boje v sociální demokracii je snadné si nevšimnout pozitivních jevů, které se s pojí rozkolem v ČSSD. Ten je možné nahlížet buď cynicky jako střet dvou stranických křídel lačnících po moci, nebo naopak jako střet o určité principy, ideje a styl politiky.

Společenské a mediální vření, kterého jsme v souvislosti s děním v ČSSD svědky, ukazuje, že jde o to druhé. A že politika ještě stále spoustě lidí není lhostejná. Což je nepochybně dobrá zpráva.
Jsme ovšem v Česku, takže nás už někteří pozorovatelé politiky poučili, že emocionálně vyjadřované zhnusení části společnosti nad počínáním tzv. pučistů v ČSSD, jakož i záplava mediálních komentářů vyjadřujících tak či onak podporu křídlu Bohuslava Sobotky, jsou jen kýč. Tajných schůzek, jako byla ta několika čelných představitelů ČSSD s prezidentem, jsou prý tisíce. Je prý normální, že když strana neuspěje ve volbách, předseda odstoupí.

Jenže spousta lidí si evidentně myslí, že to, co se odehrálo v Lánech a pak na předsednictvu ČSSD není úplně normální. Zcela správně za těmito událostmi cítí nejen cosi jako chladně vykalkulovanou zradu a podraz, ale i docela zásadní střet o dvě různá pojetí politiky. Vadí jim i nepřípustné zasahování prezidenta do stranické politiky.

Tisíce lidí protestujících proti „zradě“ na sociálních sítích a tisíce demonstrantů, kteří přišli podpořit Sobotku na náměstí v Praze a Brně, jakož i stovky těch, kteří neváhali stát v časných ranních či pozdních večerních hodinách u sídel strany, aby veřejně dali najevo, co si myslí o „pučistech“, když přicházeli na různá jednání, nikdo k vyjádření jejich postojů nenutil. Neorganizuje je žádný miliardář. Často nejsou ani voliči ČSSD.

Ti, kdo tvrdí, že mediální rozruch okolo tohoto střetu je jen kýč nebo jen další pokus pražské kavárny a liberálních kruhů zbytečně čeřit vodu, možná nedoceňují, že máme ve skutečnosti co do činění s jistou politickou katarzí. Není přitom náhoda, že často titíž komentátoři, kteří teď mluví o kýči či přeceňování událostí v ČSSD, pomohli svým bohorovným vykreslováním toho, co se kupříkladu dělo v nedávné minulosti v ODS, coby prý běžného „provozu“, k pádu této strany.

Tito „realisté“ argumentovali, že kmotrovské praktiky, korupci nebo asociální experimentování minulé vlády na občanech není třeba přeceňovat. I kritika těchto jevů ze strany jiných komentátorů byla v očích „realistů“ kýčem, nebo prý „moralizujícím“ neporozuměním zákonitostem politického provozu.

Bylo by samozřejmě chybou vykreslovat Sobotku a jeho zastánce v ČSSD jako nějaké politické anděly ve fatálním střetu se silami temnot. Jisté ale je, že tím, že se podceňovaný Sobotka překvapivě pustil do boje, stal se—vzhledem ke svému osobnostnímu vybavení možná paradoxně--symbolem střetu, který je v české politice naprosto zásadní, má-li se něco zlepšit. Tedy střetu mezi cynickým provozem, organizovaným často neprůhlednými zájmy a intrikami ze zákulisí, a přívětivějším i srozumitelnějším pojetím politiky.

I proto bude výsledek tohoto střetu důležitý, a žádný mediální „kýč“ není dost silný. Zvítězí-li nakonec, i navzdory pokusu o puč a následnému lhaní, tábor cynického provozu, utrpí vadnoucí stranická politika další těžkou ránu. Vítězství Sobotky v sobě naopak nese příslib jisté katarze i naděje, že by v budoucnosti mladí lidé mohli vidět politiku, i tu stranickou, jako něco, co se jich bytostně týká a čím se nezbytně nemusí jen ušpinit.

Právo, 2.11.2013