Senátor a kandidát na ministra v příští vládě Jiří Dienstbier má nepochybně pravdu, když tvrdí, že prezident Miloš Zeman mohl jmenovat Bohuslava Sobotku premiérem už před několika týdny. Například už okolo Vánoc, kdy vznikající většinová koalice dohodla jak společný program, tak rozdělení křesel ve vládě mezi jednotlivými stranami.

Z ústavního hlediska je po dosažení takových dohod už jen na premiérovi, jaké konkrétní kandidáty na ministry bude po dohodě s koaličními partnery prezentovat prezidentovi. Ten by mohl s některými navrženými jmény nesouhlasit, v krajním případě je odmítnout jmenovat, ale jakmile premiéra jmenuje, má na politické scéně protihráče, který by se s ním mohl v takovém konfliktu utkat s pomocí ústavních prostředků.

A přesně tato skutečnost, zdá se, je jedním z důvodů, proč Zeman Sobotku premiérem zatím nejmenoval. Dokud Sobotka není premiérem, ač třeba prozatím bez kabinetu jmenovaného na jeho návrh prezidentem, nemůže například podat návrh k Ústavnímu soudu, aby spor o to, zda prezident může nejmenovat jím navržené ministry, rozsoudil.

Zeman si tak v podobě otálení se jmenováním Sobotky ponechává v rukou páku, kterou může využít k případnému tlaku na změnu některých jmen navržených do vlády. To ale zřejmě není jediný důvod, proč jmenování vlády zdržuje.

Svojí taktikou také testuje soudržnost koalice. Je zřejmé, že Sobotka není ten, koho by si Zeman přál v postu premiéra. Když k pádu Sobotky nepřispěl vnitrostranický puč, který začal po lánské schůzce několika vysokých přestavitelů ČSSD s prezidentem, oznámil prezident, že se na několik týdnů stahuje do ústraní kvůli zraněnému kolenu, přičemž už dopředu avizoval, že dokud se neuzdraví, nemůže jmenovat premiéra a vládu, protože by to byl nedůstojný akt.

Svými různými prohlášeními z Lán pak spíše házel jednajícím klacky pod nohy, než aby Sobotkovi jako nadstranický moderátor se sestavováním vlády pomáhal. Sobotka se ale ukázal být silnějším a schopnějším politikem, než Zeman možná předpokládal.

Souboj v ČSSD vyhrál, složitá koaliční jednání o vládě dotáhl do úspěšného konce, a odmítl se navíc nechat prezidentem vydírat hrozbami, že nemusí některé navržené ministry jmenovat z důvodu údajného nedostatku odbornosti. Naopak se s koaličními partnery dohodl, že si koalice bude za svými kandidáty do vlády tvrdě stát.

Zeman tak byl zatlačen do kouta. Zároveň je ale politicky natolik zkušený, aby věděl, že když bude jmenování vlády zdržovat, bude narůstat mezi koaličními partnery nervozita a mohou se objevit spory o to, jak postupovat. Kupříkladu, zda prezidentovi nějak neustoupit.

Případné vítězství Zemana v tomto souboji nervů by přitom definovalo jeho pozici v politickém systému na dlouho dopředu jako ústavního činitele, který stojí nad vládou. Pokud naopak vládu jmenuje bez toho, že by prosadil své požadavky, bude až do konce svého mandátu už jen v defenzivě. Jeho jedinou nadějí na znovuzískání vlivu by byl případný rozpad vlády.

Jinými slovy: Jakmile bude Sobotka jmenován premiérem, prezidentovi nezbude příliš mnoho ústavních nástrojů, s jejichž pomocí by mohl prosazovat svoje zájmy. Jeho případná veta vláda hravě přehlasuje a po dosavadních zkušenostech s ním bude asi mnohem více připravená než vlády předešlé stěžovat si na jakékoliv překračování prezidentských pravomocí u Ústavního soudu.

Navíc po Sobotkově vítězství v ČSSD Zeman nemá žádného významného spojence ve stranické politice. Toto vše si jistě uvědomuje, a i proto souboj o jmenování příští vlády může ještě být válkou nervů i zákulisních tahů.

ČRo Plus, 8.1.2014