Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg svým rozhoduntím zůstat ve vládě i po návratu předsedy lidovců Jiřího Čunka ztratil téměř veškerou věrohodnost, kterou získal svými principiálními prohlášeními k Čunkově kauze. Schwazenberga nediskreditují ani tak přetrvávající pochybnosti o Čunkovi, nebo dokonce ani fakt, že bude s tímto pochybnostmi obklopeným politikem sedět v jedné vládě.

Diskredituje ho skutečnost, že jasně, a mnohokrát, řekl, že s Čunkem prostě v jedné vládě nebude, pokud ho Čunek nepřesvědčí, že jeho finance jsou v pořádku. Schwarzenberg ovšem nakonec souhlasil, aby se Čunek vrátil s tím, že Schwarzenbergem vybraný auditor bude do července zkoumat Čunkovy finance.

Toto řešení není nic jiného než trapná šaráda. Nebo, řečeno lidově, kulišárna. Je sice jisté, že byl Schwarzenberg pod velkým tlakem, aby svým případným odchodem neohrožoval vládu. Nikdo také příliš nevěřil řečem o principiálnosti předsedovi Strany zelených Martinu Bursíkovi nebo zelenému ministrovi školství Onřeji Liškovi. Těm šlo od začátku o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Jen málokodo se asi jimi nechal přesvědčit, že by kvůli návratu Čunka opustili skvělé pozice ve vládě.

Na rozdíl od nich Schwarzenberg veřejnost přesvědčil, že nevypouští jen páru. Na opakované otázky, jak se zachová v případě Čunkova návratu, odpovídal, že už to jasně řekl a svá slova nebude opakovat: odejde. Na české politické scéně, prolezlé nízkými mravy a neprincipálností, tak působil jako zjevení. Proto se také vyšplhal na druhé místo v žebříčcích popularity politiků.

Nyní z tohoto výsluní nepochybně rychle spadne. To by nebylo tak důležité, popularita je věc efemérní. Horší je, že Schwarzenberg jediným gestem pohřbil naděje, že by mezi českými politiky mohla s pomocí jeho příkladu převdládnout praxe, že slovo politika platí, že určité věci se netolerují. Že se zlepší politická kultura.

Napáchaná škoda je enormní. Bylo by lepší, kdyby Schwarzenberg buď k Čunkovi celou dobu mlčel s tím, že je to záležitost pro premiéra a lidovce. Anebo kdyby dokonce otevřeně řekl, že mu sice návrat Čunka vadí, ale stabilita vlády, která má před sebou ještě hodně důležitých úkolů, je pro něj důležitější.

Špatné bylo už to, když se nechal postupně vmanipulovat do řečí o auditorech, kteří budou zkoumat Čunkovy finance. Původní podstatou jeho protestu přece bylo, že ačkoliv bylo stíhání Čunka za podivných okolností zastaveno, čestného muže, jako je Schwarzenberg, to nepřesvědčilo. Od lidí, s nimiž sedí ve vládě totiž požaduje trochu víc, než jen to, že vážná podezření, která se jich týkají, skončí pod kobercem.

Podstatou Schwarzenbergova protestu tedy bylo, že má svoje, „vyšší“ principy, které mu po všech nejasnostech okolo Čunka nedovolí s Čunkem sedět ve vládě, i kdyby různá státní zastupitelství vystavila Čunkovi o jeho bezúhonnosti, kolik chtěla potvrzení. Že politik má prostě nejen právní ale i politickou odpovědnost.

Nakonec si Schwarzenberg vybral tu nejhorší variantu. Několik měsíců teď budeme svědky úplně trapného mlžení Čunka a dalších vládních politiků ohledně tzv. auditu. Čunek se bude před našimi zraky s požehnáním Schwarzenberga „očisťovat“, ačkoliv původním smyslem Schwarzenbergova gesta vůbec nebylo určovat, zda je Čunek právně čistý nebo ne, ale že tak lidsky a politicky zdiskreditovaný politik nemá ve vládě co dělat.

Poselstvím celé anabáze tak je, že Schwarzenberg, vykreslovaný jako muž cti a slova, porušil svoje slovo ve prospěch trapného pokusu vládní koalice obalamutit veřejnost. Schwarzenbergovo slovo znělo, že odejde, pokud se Čunek vrátí, aniž by Schwarzenberga nepřesvědčil o své nevině. V konečném součtu bude Schwarzenberg asistovat u toho, jak naprosto nevěrohodný politik vodí celý národ za nos.