Během osmileté vlády sociální demokracie tvrdila opoziční Občanská demokratická strana, že ČSSD neumí vládnout. Zadlužovala prý nehorázně stát a odkládala reformy, bez kterých se české hospodářství mělo brzy zhroutit. Větší část českých médií pořádala pravicově-svazácké hony na vrcholné politiky ČSSD. V letech 2002 až 2006 se museli poroučet dva premiéři z řad ČSSD.

Ten třetí nakonec těsně prohrál volby, do značné míry zásluhou pamfletu zvaného Kubiceho zpráva, z něhož se dodnes nepotvrdilo téměř nic. Pomohla i „komunistická hrozba“—dnes už stejně omšelá, jako je přestárlé členské i voličské jádro KSČM.

S ponurým obrazem sociálně-demokratického vládnuti se ovšem jaksi nesrovnávala realita. Když v roce 1997 končila své vládnutí ODS, země byla v ekonomické krizi. Mnoho privatizačních projektů skončilo v bezedných tunelech. Evropská unie vystavovala České republice jedno nelichotivé vysvědčení za druhým.

Potřebné změny víceméně uskutečnila až ČSSD. Česká republika vstoupila do NATO i do EU. Vláda zprivatizovala banky, pročistila finanční trhy, a skončila klausovské blouznění o „české cestě“. Přijetí norem EU a investičních pobídek udělalo ze země žádanou destinaci pro zahraniční investory.

Když voliči dali ODS v roce 2006 znovu možnost vládnout, ekonomika „zděděná“ od ČSSD rostla tempem okolo 6 procent. A jak se ukázalo během prvního roku nové vlády, která ještě pracovala s údajně katastrofální rozpočtovou politikou vlády ČSSD, země se de facto vešla i do maastrichtských kritérií pro přijetí eura.

Ne že bychom nepotřebovali další reformy státních financí, zdravotnictví, podnikatelského prostředí, nebo školství. Jenže ODS místo reforem vyzkoušených jinde v Evropě nabídla riskantní experimenty. Navázala tím na své vládnutí v letech 1992-1997. Země se opět stala pokusnou laboratoří, čemuž v některých oblastech nezabránily ani koaliční kompromisy. Výsledkem je „reformní“ guláš, jehož dopady na české hospodářství jsou nepředvídatelné.

Česká cesta napodruhé

Z evropské cesty se opět stala česká. Vláda oddaluje přijetí eura a partnerům v EU ukazuje vztyčený prostředníček stejně často, jako ho ukazuje arogatní premiér domácí opozici. Nekompetence vlády a ideologické zanícení v otázce radarové základny USA na českém území, jež má údajně posílit trans-atlantickou vazbu, už dosáhly přesného opaku: nadělaly v postojích české veřejnosti vůči USA škody na desetiletí dopředu.

V některých aspektech se obě největší české strany příliš neliší. Obě jsou do značné míry jen nástroji k působení nejrůznějších zájmových skupin. Ani jedna si neví rady s korupcí. Je tu ale přeci jen jeden podstatný rozdíl. ČSSD už ukázala, že přes zmíněné nedostatky umí vládnout. I proto, že je ochotna naslouchat zkušené západní Evropě. Druhý vládní pokus ODS se naopak začíná řítit do stejné slepé „české“ uličky, v níž země skončila v roce 1997.

Tato slepá ulička nemusí mít stejně silný ekonomický podtext jako v roce 1997, protože ekonomický růst nastartovaný vládami ČSSD ještě nějakou dobu potrvá. Ekonomický podtext může spočívat zejména ve zdražování a nejrůznějších poplatcích, které zavedla současná vláda, jakož i v rostoucím odporu různých organizací vůči sociálním a ekonomickým dopadům—i nepromyšlenosti—vládních reforem. Můžeme zmínit obecný odpor odborů, části zdravotnické obce, i některých universit.

Zdá se, že tak končí období sociálního smíru, které trvalo v podstatě po celou dobu vládnutí ČSSD. Je přitom paradoxní, že k sociálním konfliktům se nakonec schyluje kvůli „reformám“, které jsou jen poněkud pomateným odvarem toho, co plánovala ODS. „Reformy“ totiž postrádají vnitřní konzistenci. Jejich celkový smysl zcela zmizel za kouřovou clonou poněkud byzantského vládního stylu a konfliktů uvnitř vládní koalice.

Neohlížet se na nikoho

To, co zůstává společné pro ODS z roku 1997 a ODS z roku 2008 je jen těžko stravitelná míra arogance. Projevuje se nejen lpěním na zaručené správnosti originálních českých experimentů, vymyšlených mozkovým trustem ODS, nebo lpěním na jednostranném, s Evropou příliš nekonzultovaném prosazování věcí, jako je americký radar či snah o zrušení víz pro české občany cestujících do USA.

Projevuje se i naprostou komunikační neschopností, která se mnohým jeví jako pohrdání veřejností. Takovým jednáním se často vyznačují především ideologicky zanícení jedinci a subjekty. Nepotřebují to, co dělají, nikomu příliš vysvětlovat, protože mají přece „pravdu“. A tu mají proto, že k ní mají zaručený ideologický recept. Ti, kdo takovému receptu nerozumí, jsou prosťáčci, s nimiž se netřeba bavit.

Bohužel z ODS tento postoj přímo sála, stejně jako z ní sálal během jejího prvního pobytu u moci. Tento postoj také bude jednou z hlavních příčin krachu současného pokusu ODS o vládní reparát, který začal po volbách v roce 2006.

Neevropská strana

ČSSD nakonec ve srovnání s ODS těží právě z toho, že je ideologicky mnohem volněji ukotvená. Je to levicová strana, ale vějíř levicových řešení je poměrně široký. Strana je nakonec často velmi flexibilní. I proto pro ní nebyl problém prosazovat v letech 1998 až 2006 reformy, z nichž některé mohly být viděny jako pravicové.

Sociální demokraté také mají mnohem větší zázemí, než má ODS, v sociálně demokratickém hnutí v Evropě. Mohou těžit z jeho zkušeností, a taky tak činí. I proto nemají problém s EU.

ODS se sice vymezila jako pravicová strana, ale rozhodně ne jako pravicová strana patřící k hlavnímu evropskému proudu. Ke křesťansko-demokratickým stranám, jež ovládají Evropskou lidovou stranu, má rezervovaný postoj—i kvůli svému euroskepticismu. Smíchání její původně rádoby liberálně-konzervativní identity s národnictvím a s odporem k EU z ní vytvořilo subjekt, pro který se v Evropě najde málo partnerů. Strana tak musí spoléhat na svá „originální“ řešení, jež jsou zvláštní směsí neoliberalismu v ekonomické oblasti, rádoby konzervativizmu, nacionalismu, a uspokojování neprůhledných klientských zájmů.

Neschopnost poučit se z věcí, které se osvědčily jinde v Evropě, podemílá schopnost ODS úspěšně vládnout. To, co se může jevit jako zajímavá a „moderní“ řešení, dokud je strana v opozici—zejména ve srovnání s poněkud strýcovským stylem ČSSD—se nedlouho po převzetí vládní moci začne jevit jako arogance. Navíc spojená se značnou dávkou nekompetentnosti, při níž se ukáže, že strana ve skutečnosti buď nemá úplně jasno v tom, co vlastně dělá, anebo přijímá řešení, která jsou až příliš náchylná k tomu, čím se Česká republika pod jejím vedením už jednou „proslavila“—tunelování. Viz. současná reforma zdravotnictví a vize reformy penzijního systému, které se přímo nabízejí ke zneužití.

Proč vláda ODS opět neuspěje

V roce 1997 vládnutí ODS skončilo ze dvou důvodů: kvůli vnitřním rozporům ve straně a kvůli rostoucímu znechucení koaličních spojenců. Přesně z těch samých důvodů nejspíš předčasně skončí i současná vláda ODS.

Vnitřní spory v ODS jsou nevyhnutelné, protože strana je organizována jako neslučitelná kombinace dvou aspektů: výtahu k moci pro ambiciózní pragmatiky a ideologického zanícení. Dokud je strana v opozici, mocenské ambice jsou potlačovány a ideologické zanícení činí ze strany zdánlivě jednolitý monolit. V okamžiku, kdy se ODS dostane k moci, sílí přetlak, tvořený příliš velkou masou příliš ambiciózních politiků, kteří se chtějí uplatnit.

Spokojeni nemohou být ani ideologové, protože logika českého politického systému je taková, že velké strany mohou nakonec vládnout jen v koalicích. Musí proto činit kompromisy, které ideologové považují za zradu.

Kombinace pragmatické snahy urvat si z podílu na moci co nejvíc a ideologické snahy prosadit na úkor koaličních partnerů priority ODS nakonec nejen vytvoří vnitrostranickou opozici, ale také postupně znechutí koaliční partnery. S Mirkem Topolánkem v čele ODS a vlády se sice zelení a lidovci mohou cítit méně ponižování, než se cítili být lidovci a Občanská demokratická aliance Václavem Klause v čele vlády a ODS v roce 1997, ale výsledek bude nakonec podobný. Možná částečně i proto, že Klaus nyní zastává funkci prezidenta země, a k rozporům v koalici bude připívat.

Ať už současná vláda vedená ODS skončí předčasným pádem, jako skončila druhá vláda Klausova, nebo nějak doklopýtá k volbám v roce 2010, je už nyní jasné, že se ODS pokus o vládní reparát opět nevyvedl. Mnozí analytici a komentátoři naklonění ODS to budou interpretovat jako nedostatek českého volebního systému nebo jako důsledek nějaké příčiny ležící mimo stranu. Ve skutečnosti je problém zabudován hluboko v samotné ODS. Ta, pokud se nezmění, neuspěje ani při svém příštím pokusu o vládnutí.

Vyšlo v Lietrárních novinách, 9.6.2008