Na českou vládu se v prvních dnech českého předsednictví Evropské unie snesla těžká kritika. Neuspěla česká mírová mise na Středním Východě, jejímž cílem bylo dosáhnout zastavení bojů mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamas v pásmu Gazy.

Mluvčí českého předsednictví Jiří František Potužník--těsně před tím, než se ministr zahraniční Karel Schwarzenberg pokusil dojednat mezi Hamasem a Izraelem mír--označil izraelský útok na Gazu za obranou akci, čímž způsobil pozdvižení v některých evropských zemích a musel se omlouvat. A aby nebylo problémů dost, francouzský prezident Nicolas Sarkozy se vydal na vlastní mírovou misi na Střední Východ, což byla v jistém smyslu facka českému předsednictví.

Česká republika se také ocitla ve složité situaci, když Rusko omezilo a posléze zcela zastavilo dodávky zemního plynu do některých zemí Unie. Ukázalo se, jak omezené jsou možnosti malé země v čele Unie-- navíc země, která nemá v poslední době kvůli smlouvám o americkém radaru na svém území s Ruskem nejlepší vztahy.

Složitá byla i situace na domácí politické scéně, kde se nejprve snaha o obměnu vlády změnila ve frašku, aby vzápětí přerostla do vážného vnitrostranického konfliktu v Lidové straně, který by mohl vládu položit. Ostatní země Evropské unie mají jisté problémy se slabým domácím postavením vlády Mirka Topolánka už nyní. Kdyby vláda padla a předsednictví by dosloužila v demisi, nebo kdyby se dokonce mělo v čele státu politicky přepřahat, české předsednictví by se stalo jen ryze formální záležitostí bez politického obsahu.

Důvodů ke kritice prvních dnů českého předsednictví se tedy zdá být více než dost. Přesto není na místě ani jistá škodolibost nad neúspěchy, kterou lze pozorovat v některých médiích a u opozice, ani příliš přísný metr.

Vysoké nároky, které mnozí novináři a pozorovatelé na české předsednictví kladou, jsou totiž odrazem přehnaných očekávání, na kterých se podepsala v druhé polovině roku i vláda. Není sice na místě upadat do druhého extrému, který reprezentuje prezident Václav Klaus, jenž předsednictví vidí jako poměrně bezvýznamnou administrativní funkci, ale zároveň mohlo být leckomu jasné už před začátkem českého předsednictví, že nová členská země z bývalého sovětského bloku bude v těžké pozici-zejména pokud od ní budeme očekávat skutečný politický "leadership".

Česká vláda se už v prvních dnech přesvědčila, že řídit půlmiliardový kolos, sestávající ze sedmadvaceti zemí, není totéž jako řídit Českou republiku. A že nebude možné si vystačit s praktikami ve stylu "já na bráchu, brácha na mne", které dost často panují v domácí české politice.

Už proto bychom měli brát některé dílčí neúspěchy nikoliv především jako jakousi potupu, ale užitečnou zkušenost. Například tu, že slova mají váhu, a že je třeba je pečlivě vážit, když mluvíme za Evropu. Zatímco v českém domácím kontextu premiéroví například snadno projde prohlášení, že má svůj vlastní plán na řešení konfliktu mezi Izraelem a Hamásem, evropská média i politici budou chtít vědět, co měl Topolánek na mysli.

V tomto kontextu lze české předsednictví vnímat jako proces dalšího "poevropšťování" země, která si možná trochu mylně myslela, že se nemá od starších evropských demokracií už co učit. Neměli bychom tedy rozhodně pohrdat například nabídkou Německa, že nám s některými úkoly předsednictví rádo vypomůže.

Vláda se především bude muset naučit tomu, co zatím ne zcela zvládala na domácím poli: kvalitní komunikaci. Každý její návrh či prohlášení, které má mít dopad na zbytek Evropy, by měla důsledně konzultovat s relevantními partnery v Bruselu i hlavních městech členských zemí.

V případě českého předsednictví může být nakonec méně více. Ambiciózní agenda, která se skrývá například za sloganem "Evropa bez bariér", jejíž jednou dimenzí je snaha přesvědčit Evropu o další liberalizaci obchodu a deregulaci, by dozajista měla ustoupit pečlivé analýze současných výzev a snaze ordinovat Evropě nikoliv ideologické postuláty, ale to, co bude v dané chvíli skutečně potřebovat.

Tím hlavním, co bude české předsednictví definovat, totiž nakonec nebude ani konflikt na Středním Východě, kde už v minulosti neuspěly s návrhy na řešení větší evropští hráči, než jsou Češi, ani tahanice s Ruskem o dodávky energie, ale především další vývoj globální ekonomické krize. Česká republika, která není členem eurozóny, nebude coby předsednická země víceméně marginalizována, jedině když bude schopna pragmaticky spolupracovat na řešení jednotlivých výzev s velkými evropskými zeměmi.

Zde je namístě připomenout odpovědnost politické opozice. Ta má šanci nabídnout vládě konstruktivní pomoc, anebo se naopak dál topit v domácí politické bramboračce. Bohužel pro nás Evropu nezajímá, nakolik se nemají rádi Mirek Topolánek s Jiřím Paroubkem. Předsednictví je úkol celé země, při němž se předpokládá dočasný klid zbraní na domácí půdě.

Už proto by mělo být v zájmu vlády i sociálních demokratů, coby největší opoziční strany, se rozumně dohodnout. Začátkem by měla být dohoda o brzké ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Evropě je jedno, že ODS přijala na prosincovém sjezdu jakési usnesení o nutnosti projednat nejprve smlouvy s USA o americkém radaru v České republice, stejně jako jí nemusí zajímat, proč by se na evropské politice (a obecně zahraniční politice) naší země měl odrážet jakýsi domácí spor o třicetikorunový poplatek za návštěvu lékaře. Evropané mají prostě plné právo předpokládat, že Evropu nepovede ODS nebo ČSSD, ale Česká republika.

ČRo6, 8.1.2009