Nový americký prezident Barack Obama má v úmyslu přezkoumat řadu drahých projektů, které zatěžují americký státní rozpočet, včetně protiraketové obrany, jejíž součástí se má stát i americký radar v České republice. Je možné, že Obamova administrativa nakonec pokračování projektu schválí, je ale také možné, že finanční prostředky určené pro budování protiraketové obrany výrazně omezí, nebo celý projekt prostě zastaví.

Toto vše se ví už nějakou dobu, stejně jako se ví, že nějaké rozhodnutí o celé věci padne pravděpodobně na jaře tohoto roku. I proto je těžko pochopitelné, že česká vláda dál, jako nějaký kolovrátek, přede svou: o radaru v Poslanecké sněmovně je prý třeba hlasovat spíš dříve než později-i proto, že smlouvy o radaru schválil už Senát. Prosincový kongres Občanské demokratické strany dokonce schválil rezoluci, v níž svazuje hlasování o radaru s ratifikací Lisabonské smlouvy, která má prohloubit další integraci Evropské unie.

Počínání vlády i ODS je nesrozumitelné přinejmenším ze dvou důvodů. Především není jasné, proč chce křehká Topolánkova vláda riskovat mezinárodní blamáž a jisté zhoršení vztahů se Spojenými státy, pokud Poslanecká sněmovna, v níž vláda nemá pro radar zajištěnou jasnou podporu, radar odmítne v situaci, kdy vůbec není jisté, že by radar tak jako tak o několik týdnů později neodmítnula Obamova administrativa.

Nejde o nabádání k nějakému oportunismu, ale k realismu. Vláda by prostě měla počkat s hlasováním o radaru až do chvíle, než se Obamova administrativa k projektu jasně vyjádří. Řekne-li nová americká vláda, že projekt nechce, není žádný důvod, aby Česká republika riskovala ještě před tím, než se Američané vyjádří, nejen mezinárodní trapas, ale i nestabilitu, které by případné odmítnutí radaru vyvolalo na domácí politické scéně.

Navíc pokud naopak Obama jasně řekne, že v projektu protiraketové obrany pokračovat chce, mohou být větší i šance na schválení projektu u nás. Evropská veřejnost, včetně té české, z velké většiny podporovala Obamovo zvolení americkým prezidentem. Na politické scéně Obamovi nejvíce fandily levicové strany, včetně českých sociálních demokratů.

Evropští politici budou tudíž v těžší pozici, než tomu bylo za vlády George W. Bushe, pokud by chtěli odmítat Obamovy zahraničně-politické a bezpečnostní iniciativy. Jinými slovy: jestliže Evropa svým způsobem do Obamy politicky investovala, bude muset více naslouchat jeho různým iniciativám.

To platí i o České republice, včetně její levicové politické opozice. Ti, kdo si přejí schválení dohod s USA o umístění amerického radaru u nás, by proto udělali dobře, kdyby počkali na Obamovo vyjádření. Řekne-li nový americký prezident, že projekt podporuje, bude z radaru pro mnohé politiky i voliče na levici automaticky smyto stigma pochybného projektu Bushovy administrativy. Politicky bude těžší takový projekt odmítnout už proto, že například ČSSD by musela mnohem složitěji vysvětlovat, proč i nadále nechce projekt, který podporuje americký prezident, jehož ČSSD vykresluje bezmála jako sociálního demokrata.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že co nejrychlejší hlasování o radaru by mělo být v zájmu ČSSD, spíše než v zájmu vládní koalice. Jestliže totiž Obama projekt podpoří, bude ČSSD politicky ve svízelné situaci: buď nakonec projekt podpoří také, kterýžto názorový přemet bude muset nějak objasnit svým voličům, nebo bude muset naopak hledat dosti krkolomné argumenty, proč radar nechce ani poté, co jej podpořil-dle jejího soudu "levicový"-americký prezident.

Vládní koalice na druhou stranu neriskuje téměř nic, když hlasování odloží až na dobu, kdy se Obamova administrativa jasně vyjádří. Řekne-li Obama nakonec, že radar nechce, není třeba o smlouvách hlasovat. A řekne-li, že ho chce, budou šance na schválení snad o něco větší ve světle výše zmíněného dilematu sociální demokracie.

Je záhadou, proč mají čeští politici často problémy chovat se racionálně. K hlasování o radaru nikdo v této chvíli Čechy nenutí. Zato co nejrychlejší hlasování o Lisabonské smlouvě je v našem bytostném zájmu, protože na něm do značné míry závisí osud českého předsednictví i postavení země v Evropské unii. Svazovat obě hlasování je nelogické.

Mnohá česká média i politici vykreslují nástup Obamy v Bílém domě jako nástup rozumu a střízlivosti. Kéž by se tato racionalita a střízlivost alespoň částečně přelila přes oceán na českou politickou scénu. Politika, i ta zahraniční, by se pak možná dělala méně na základě okázalých gest a podle potřeb domácího politického pošťuchování, ale na základě toho, co je logické a rozumné. Nebo, chcete-li, na základě toho, co by, kdyby panoval zdravý rozum, mělo být normální.

ČRo 6, 22.1.2009