Světový šampionát v klasickém lyžování v Liberci je jen další připomínkou skutečnosti, že Česká republika má daleko ke standardním poměrům a měla by se podobných akcí vyvarovat. Daňoví poplatníci nakonec zaplatí za tuto parádu zhruba 2 miliardy korun, s nimiž se původně nepočítalo. Nejvyšší kontrolní úřad navíc upozorňuje na velmi podivné zacházení s těmito státními fondy, vyšetřování slibuje i premiér Topolánek.

Celá akce je přehlídkou nabubřelé zpupnosti. Tribuny jsou poloprázdné, vstupenky jsou příliš drahé. Šampionát nemá velkou sledovanost ani na obrazovkách České televize, která do vysílání všeho, co se na šampionátu odehrává, investovala nemalé (veřejnoprávní) peníze.

Při jakési generálce na šampionát se vloni nesmyslně a za nemalé peníze navážel na tratě sníh z chráněných horských oblastí. Při samotném šampionátu, kdy je pro změnu v příliš nízko položeném areálu sněhu překvapivě kalamitní nadbytek, se sníh naopak za nemalé peníze odváží. Kdybychom chtěli věřit v zásah vyšší moci, museli bychom si položit otázku, zda letošní kalamita a s ní spojené nářky na přebytek sněhu nejsou spravedlivým trestem za loňskou zpupnost…

Možná neuškodí si v tomto kontextu připomenout stavbu Sazka arény v Praze před světovým šampionátem v ledním hokeji v roce 2004. Příběh velmi podobný. Celková cena této haly nakonec mnohokrát překročila to, co se slibovalo a očekávalo.

Zdá se, že jakákoliv velká sportovní akce v České republice, kterou organizátoři slibují financovat z vlastních zdrojů, prodeje vstupenek, apod. má velký potenciál stát se obrovským tunelem, do kterého bude nevyhnutelně zatažen stát.

Organizátoři totiž dobře vědí, že stát nakonec nemůže připustit, aby se ze světového šampionátu stala ostuda. A mnozí politici naopak nejspíš chtějí být do velkorysého mrhání státními penězi v situaci, kdy stát „zachraňuje“ pověst národa, zataženi. Z takového narychlo zbudovaného, a tudíž neprůhledného penězovodu kape na všechny strany.

Plyne z toho ponaučení. Česká republika by se podobných mega-akcí měla vyvarovat, protože je neumí zorganizovat bez nebezpečí, že na konci bude ostuda, dluhy, ale také napěchované kapsy nejen politicky spřízněných stavitelských firem a dodavatelů, ale bůhvíkoho všeho ještě.

Když pražský primátor Pavel Bém bojuje jako lev za olympijské hry v Praze, umíme si nyní zase o trochu lépe představit, co by nás čekalo. Nevěřme ani minutu řečem o tom, jak by si organizátoři tentokrát dali lepší pozor. Radovala by se pouze betonářská lobby. Dluhy bychom zaplatili my, daňoví poplatníci.

A kdybychom náhodou vyjádřili přání, že by se nám za veřejné peníze více líbilo mít architektonicky avantgardní národní knihovnu, politici by nám arogantně vysvětlili, proč v takovém případě není státní zájem na místě.