Kulturnost nebo, řečeno trochu nadneseně, civilizační vyspělost toho kterého společenství, včetně národů, se pozná i podle toho, jak se příslušníci takového společenství vztahují k anonymitě. Tedy jak často a kdy mají tendenci se schovávat za anonymitu i v případech, kdy to není nezbytné, a jak se chovají, když jsou anonymní.

Česká společnost na tom není v tomto ohledu dobře. Stačí se podívat na převažující vzorce chování lidí v situacích, kdy se mohou za anonymitu částečně nebo úplně schovat: řidiči na českých silnicích, posluchači volající do různých rozhlasových pořadů, diskutující v internetových médiích, fotbaloví fanoušci. Rychle zjistíme, že agresivita, vulgarita a porušování pravidel slušného chování, nebo i zákonů mají v takových prostředích navrch.

Zároveň je to vše doprovázeno neochotou z anonymity vystoupit i v případech, kdy se takový člověk nemusí nutně bát nějakého postihu. Neochota jít s kůží na trh není přitom nezbytně vždy zbabělost; často je to prostě vypočítavost a nemorálnost. V našem případě jistě i neblahý pozůstatek bývalé éry. Z pozice anonyma prostě můžu beztrestně urážet, kopat kolem sebe. „Nandat“ to těm, na něž útočím, aniž bych musel tváří v tvář oponentovi svoje názory obhajovat.

Teror anonymity zažíváme nyní i v tzv. vajíčkové válce. Na jedné straně stojí konkrétní politici, které třeba nemusíme mít rádi, a s jejichž názory nesouhlasíme, ale kteří mají jména a rozpoznatelné tváře. Na straně druhé stojí anonymní dav, z něhož lítají vajíčka.

Když někteří komentátoři tyto mladé lidi obhajují vzletnými slovy o vzepjetí občanské společnosti, apod., často opomíjejí právě aspekt anonymity. Občanská společnost je totiž adresná. Lidi se v ní neschovávají; naopak pod svými jmény obhajují svoje názory.

Anonymní, masové házení vajec na konkrétní politiky, kteří pod svými jmény obhajují svoje názory—jakkoliv nepopulární—je zbabělost. A to navzdory skutečnosti, že mnozí mladí lidé mohou být po právu znechuceni agresivní a přitom obsahově prázdnou kampaní největších politických stran, účelovou konfrontací, populismem, či všudypřítomnou atmosférou klientelismu a korupce.

Bohužel způsob, kterým reagují se ale moc neliší od konfrontačního chování fotbalových chuligánů a jim podobných. Vtipné, neboť pochopitelné jako jakýsi vykřičník, bylo možná první vejce. Masové házení vajec na demokraticky zvolené politiky, bez dalších argumentů, které bych si měl umět obhájit, je jen akce davu.

Jak správně napsal sociolog Jan Keller, není v tom všem navíc ani špetka individualismu, který v případě vajíčkové války podle některých komentátorů vede válku proti údajné stádnosti ČSSD. Většina těch mladých hází vejce, protože si myslí, že je to „cool“. A být „cool“ je v době internetu být jako ti ostatní. „Originalita“ se projevuje ve skutečnosti jen kopírováním těch druhých.

Tahle forma anonymity má navíc ještě jednu vrstvu. Házení vajec na politiky sociální demokracie je navzdory jejích reakcím víceméně bezbolestné. Házejícím se nic nestane.

Je příznačné, že tyto mladé „demonstranty“ proti údajně špatným politickým mravům neuvidíme na shromážděních Dělnické strany. Tam by totiž mohli dostat od sympatizantů strany, včetně holých lebek, řečeno lidově „přes hubu“. Anebo by mohli dostat výprask od policie, která, zdá se, chrání pochody neonacistů mnohem důsledněji než volební shromáždění sociální demokracie.

Nelze bohužel než souhlasit s prezidentem Klausem, že to, co se na volebních shromážděních sociální demokracie děje, je svým způsobem útok na demokracii.

Je příznačné, že zatímco dav mladých „hrdinů“ vrhal beztrestně na smíchovském Andělu vejce na představitele demokratické politické strany, bez větší pozornosti se ve stejný den odehrál další útok zápalnou lahví na romskou rodinu. Na facebooku se kvůli tomu nikdo neorganizuje, demonstraci určitě neuvidíme.