Když naše facebookové mládí zorganizovalo slavné vrhání vajec na Jiřího Paroubka a další představitele sociální demokracie, zaznívaly z některých médií oslavné ódy o tom, jak nám prý vyrostla nová generace lidí, kteří protestují proti ohavným móresům české politiky, v níž to nejohavnější reprezentuje právě Paroubek a spol.

Ve stejný den, kdy údajně politicky nejaktivnější mladíci a dívky z řad facebookové generace vrhali po stovkách vajíčka na představitele ČSSD u pražského Anděla, vhodil někdo zápalné láhve do romského obydlí nedaleko Prahy. Stalo se tak jen několik týdnů poté, co oheň způsobený zápalnými lahvemi zničil dům obývaný romskou rodinou ve Vítkově, přičemž způsobil těžké popáleniny dvouleté Natálce.

Tyto útoky se odehrály v kontextu opakovaných provokací Dělnické strany, která organizovala výhružné víkendové pochody k sídlištím obývaným Romy. Kromě skupinek anarchistů proti těmto pochodům nikdo příliš neprotestoval.

Ani naše slavná facebooková generace se holým lebkám a náckům do cesty raději nepletla; beztrestné házení vajíček na demokraticky zvolené politiky je přeci o tolik zábavnější. Nebo, abychom zůstali u správného žargonu: je to „cool“.

Po zmíněných útocích na romská obydlí jsme nebyli svědky masových protestů podobných těm, které bychom viděli po takových žhářských útocích na menšiny například ve Francii. Neorganizovali je ani obránci lidských práv, ani lidé od kultury, a už vůbec ne naše slavná facebooková generace.

Masové protesty nebyly zaznamenány, ani když si chomutovská starostka Řápková vyšlápla na „nepřizpůsobivé“ neplatiče tak, že se jim jala—s tichým či hlasitým souhlasem mnoha politiků i občanů napříč politickým spektrem—konfiskovat sociální dávky. Jméno této dámy se nyní dokonce skví na volitelném místě na kandidátce Občanské demokratické strany v Severočeském kraji pro volby do Poslanecké sněmovny.

V Senátu českého parlamentu naopak už delší dobu sedí Liana Janáčková, která se ve funkci starostky v Ostravě-Mariánských Horách v roce 1997 proslavila tím, že Romům nabízela příspěvek na letenky do Kanady výměnou za to, že se zřeknou svých bytů ve prospěch radnice.

O zhruba deset let později byl tajně zaznamenám její projev, v němž podle zpráv v médiích zazněly například tyto výroky“ "O cigány se bohužel starat musím. Kdyby to tehdy s těmi letenkami vyšlo, oni by se domnožili zase..."

Naší novou politickou generaci z Facebooku štve Paroubek; házení vajec na Janáčkovou zaznamenáno nebylo.

Není proto možná divu, že Kanada registruje stovky žadatelů o azyl z České republiky, z nichž většina jsou Romové. Jistě: někteří, nevíme kolik, chtějí nejspíš jen využít štědrého sociálního systému Kanady. Ostatně česká media to málokdy zapomenou připomenout.

Můžeme si také přečíst sofistikované úvahy o tom, že na vině je vlastně především kanadský imigrační systém. Když Kanada uvažuje o znovu-zavedení vízové povinnosti pro české turisty, tak jak už jednou učinila v roce 1997 (zanedlouho po zmíněných výrocích pozdější senátorky Janáčkové), je prý na vině především údajně špatný kanadský imigrační systém, který je tak snadno zneužitelný vypočítavými žadateli o azyl.

Jenže něco tady nehraje. Tak především počet českých žadatelů o azyl v Kanadě značně převyšuje počty z jiných srovnatelných zemí, kde také mají romské menšiny. Že by si jen Romové z Česka dokázali spočítat, jak využít kanadského systému?

Mezi utečenci do Kanady jsou navíc i příslušníci romské elity. Bývalá redaktorka romského vysílání Českého rozhlasu nemluvila o kanadských dávkách, když vysvětlovala svůj útěk z Česka. Řekla, že se v této zemi bojí o své děti.

Možná je načase si přiznat, že hrozba znovu-zavedení víz do Kanady je nejen obranou této země proti zneuživatelům její azylové politiky, ale také mementem o pasivitě a nezájmu většiny naší společnosti vůči situaci Romů u nás, a to dokonce i v případech, kdy do jejich obydlí kdosi hází zápalné láhve.

Když naši politici hrozí Kanadě odvetnými opatřeními, je to směšné. Není známo, že by mezi žadateli o azyl u nás byli příslušníci menšin z Kanady. Nebo vůbec jaký Kanaďan. Kanadu není za co trestat. Pouze se brání vůči jevu, který by si měla vyřešit Česká republika.

I v Kanadě občas dojde k nějakému rasově motivovanému útoku, i tam mají extremisty podobné našim náckům, ale rozdíl je v tom, že menšiny cítí podporu většiny a vědí, že žijí v převážně tolerantní zemi, v níž je demokratický stát nakonec ochrání. U nás, jak se zdá, mnoho Romů tuto naději ztratilo.

Znovu-zavedení víz Kanadou sice může být při povrchním pohledu jen reakcí na zneužívání imigračního systému Kanady menšinou z České republiky, jejíž situace přeci nemůže být v demokratické zemí tak beznadějná, jako je situace lidí prchajících z krizových oblastí a autoritářských systémů. Při hlubším pohledu je to ovšem především reakce na pasivitu většinové české společnosti vůči diskriminaci a rozmáhající se netoleranci vůči menšinám.