Píšu tento text proti svým zvyklostem v první osobě, ale úsilí o nadhled mi připadá v tomto okamžiku kontraproduktivní. Poskytl jsem v posledních dnech mnoho rozhovorů pro zahraniční média, volali zděšení diplomaté. Málokdo z nich se ještě pokouší o vytváření alespoň zdání diplomatické slušnosti.

Ptají se zhruba asi takto: „Kdo to proboha je, ten Klaus, zbláznil se?“ Nebo: „Chápete, co chce, ten váš prezident?“ „Je vaše země banánová republika?“

Jejich hlavní námitka se týká demokracie. Všichni ti lidé ze Západu chápou demokracii jako soutěž názorů a institucí, která má ovšem svoje pevná pravidla.

Když v jejich zemi hlava státu souhlasí s jednáním o nějaké mezinárodní smlouvě, přičemž jejím vyjednáním pověří premiéra a ministra zahraničí, načež po celou dobu do procesu nezasáhne a premiéra nechá smlouvu podepsat, má se za to, že s ní souhlasí. Když pak parlament státu takovou smlouvu posvětí ústavními většinami v obou komorách parlamentu, a Ústavní soud nenalezne žádné podstatné rozpory mezi smlouvou a ústavou země, je jasné, že hlava státu smlouvu podepíše.

Ne tak u nás. Sedmnáct prezidentových spojenců v Senátu znovu smlouvu napadne u Ústavního soudu, přičemž formulují stížnost nějakých pět měsíců. Prezident na nepodanou stížnost celou tu dobu trpělivě čeká.

Když konečně stížnost doputuje k soudu, prezident přispěchá s coby údajným důvodem pro své další zdržování se sudetoněmeckou hrozbou. Chce prý jakýsi dodatek, který nás má ochránit před zneužitím Lisabonské smlouvy pro majetkové nároky sudetských Němců.

Nelze se nezeptat, z jakého druhu legitimity v tomto okamžiku, kdy smlouva už prošla ratifikací v šestadvaceti zemích i v obou komorách českého parlamentu, vychází takové prezidentovo volání po jakémsi dodatku. Koho reprezentuje? Zeptal se na to české veřejnosti? Nestačí mu, že tahle otázka byla více než dost promleta při jednání v parlamentu, který nakonec Lisabon stejně doporučil k ratifikaci?

Skutečně u nás neznamená nic skutečnost, že Lisabonskou smlouvu schválily ústavními většinami obě komory parlamentu, v nichž strašení sudetskými Němci při projednávání smlouvy zaznělo víc než hojně? Neznamená nic, že ani Ústavní soud nenalezl žádný rozpor mezi relevantními částmi Lisabonské smlouvy a ústavou?

Ano, podle ústavy sice mezinárodní smlouvy sjednává a ratifikuje prezident, ale jeho působení v zahraniční politice je obecně zároveň kontrasignovanou působností. Vláda je za jeho jednání spoluodpovědná. A co je důležitější: nechal-li prezident proběhnout celý ratifikační proces bez toho, že by žádal nějakou výjimku pro Česko, jak to může činit nyní, když už parlament hlasoval?

Přesně tyto otázky pokládají zahraniční novináři. Je nanejvýš trapné pokoušet se vůbec ještě jednání tohoto prezidenta vysvětlovat, natož ospravedlňovat. Ano, byli jsme za Oberfalzerem nebo nejmenovaným prezidentovým pobočníkem, a ti prezidenta hájí, přiznávají někteří z novinářů, ale přitom se ironicky usmívají.

Máme prezidenta, který sice neustále mluví o demokracii a žehrá na jakýsi demokratický deficit v Evropské unii, ale který není sám ochoten pravidla demokratické hry v nejmenším respektovat. Nevidí sám sebe jako nejvyššího státního úředníka, jak jeho úlohu v ústavním systému před časem definoval Nejvyšší správní soud, ale jako kohosi, kdo stojí nad demokratickým procesem. Jeho osobní názor má mít větší váhu než názor šestadvaceti zemí, obou komor parlamentu vlastní země i Ústavního soudu.

Co bude dál? ptají se udivení Západoevropané. Nuže, v normální demokracii by nejspíš začal proces,v němž by se parlament pokusil prezidenta takto utrženého ze řetězu sesadit. U nás se bude mudrovat, uslyšíme nejneuvěřitelnější plky o prezidentově opodstatněné starosti o osud státu, o tom, jak náš, český--a proto tak hezký—údajně demokratický proces má právo doběhnout až do konce. Nebo ještě méně uvěřitelné výzvy, aby náš prezident, báťuška osvícený, pravdy držitel samojediný, zachránil zbloudilou Evropu před jejím nezadržitelným pádem do nesvobody.

Problém je, že už doběhla nejpodstatnější část pravidly požadovaného demokratického procesu u nás i v ostatních zemích EU, a že to, co se děje u nás teď, už není ani v nejmenším demokratické. Všechny debaty o obsahu Lisabonské smlouvy měly ustat v okamžiku, kdy ji schválil Parlament. Také pouze do té doby mohl prezident uplatňovat nějaké nároky na výjimky. Poté už měl být všechno jen rutinní proces, demokratická procedura.

Vše je o to trapnější, že otázka údajných budoucích sudetoněmeckých nároků je jen záminka. Klaus ji vytahuje pokaždé, když mu teče do bot. Celá ta věc nemá žádný reálný obsah, jde jen o emoce.

Účelem je rozdělit veřejné mínění, které se od prezidenta začalo ve věci ratifikace Lisabonské smlouvy odvracet, a jde také o rozdělení parlamentních stran, které by se jinak mohly skutečně dohodnout na tom, že tohoto prezidenta bylo tak už nějak moc. Tedy, že si Česká republika prostě osobu tak velkou a do všech směrů nafouknutou nemůže dovolit.

Pokud se neukáže, že nejposlednější extempore našeho prezidenta je jen pokusem zachránit si tvář před podepsáním Lisabonské smlouvy tím, že zároveň údajně dosáhl pro Čechy jakési výjimky, o kterou se ho nikdo neprosí, bude míč na straně vlády a parlamentu. Lze se bohužel domnívat, že naši straničtí politici se nevzmůžou vůbec na nic. Budou nám raději dál předvádět vzájemné útoky.

Takže si v takovém případě Češi plně zaslouží, co bude následovat. Je směšné, když se řeči o možné odvetě ze strany Unie redukuje na to, zda budeme mít nějakého eurokomisaře, popřípadě nějakého méně významného komisaře. To by bylo ještě to nejmenší.

Ti, kteří se navzájem uklidňují, že se Čechům vlastně nic moc nemůže stát, jsou opravdu povedená partička. Hezky se na jejím příkladu vyjevuje, jak zoufale je česká politická kultura produktem téměř čtyř set let provincialismu vzešlého z prostého faktu, že jsme byli téměř 400 let provincií tu Habsburků, tu nacistického Německa, tu Sovětského svazu.

Tenhle provincialismus nás teď--svými vlastními zbraněmi--varuje před tím, že se prý zase můžeme stát provincií. Tentokrát údajně Bruselu ovládaného velkými evropskými sáty. Klaus je podle těchto lidí naší poslední záchranou, demokratický proces a závazky mohou jít k čertu. Někteří mu dokonce píší srdceryvné dopisy ve stylu „vydržte, náš zachránče, naše svoboda visí na vlásku.“

Stojí za to připomenout, že je tady ještě jeden velký evropský stát. Nás pan prezident si myslí, že je pro nás menším nebezpečím než Evropská unie. Uvidíme, možná k němu budeme zase brzy patřit.

Napsal jsem v minulých letech o Klausovi mnoho kritických textů. Ve všech jsem polemizoval s nějakým Klausovým konkrétním názorem nebo postojem, neboť jsem ho chápal jako osobnost, jejíž názory sice nesdílím, ale jejíž názory jsou relevantní. Teď už zbývá jen stud.