Po pádu (železné opony): V roce 1989 začala i jiná revoluce než ta naše

26. 11. 2009 | 15:46
Přečteno 4999 krát
Všeobecné zklamání ze společenských a politických poměrů 20 let po pádu komunistického režimu má mnoho důvodů. Mluví se o korupci, mafiánském kapitalismu, zdiskreditovaných politických stranách. Důvody současné krize jsou ovšem hlubší. Mají svůj původ už v mylné představě, kterou jsme přijali v roce 1989, že liberální demokracie je v podstatě stabilní model společenského uspořádání.

Této iluzi podlehli i mnozí západní myslitelé. Když Francis Fukuyama oznámil po pádu železné opony „konec historie“, i on viděl liberální demokracii staticky – jako model společenského uspořádání, který – jakmile zmizí jeho totalitní soupeři – se bude, coby nejlepší ze všech špatných modelů, udržovat navěky sám ze sebe.

Zdá se, že Fukuyama a mnozí další dost důkladně nezvážili opačnou možnost: totiž, že liberální demokracie byla po dlouhou dobu poměrně stabilní právě proto, že měla v sovětském impériu mocného totalitního soupeře ohrožujícího její existenci. Jakmile se toto impérium zhroutilo, ukázalo se, že liberální demokracie – tak jak existovala přinejmenším od 2. světové války – byla udržována v jisté vnitřní rovnováze i zásluhou onoho vnějšího tlaku.

Přitom Alexis de Toqueville už v 19. století varoval, že demokratický systém vlády je vnitřně hluboce kontradiktorní a že může snadno sklouznout do podoby „tyranie většiny“. A jiní myslitelé později upozorňovali, že demokracie jako forma vlády nemusí být snadno slučitelná s kapitalismem, protože trh je založen na maximalizaci zisku, zatímco zdravá demokracie potřebuje ke svému přežití také určité občanské ctnosti, které lze realizovat nejlépe ve veřejném prostoru. Trh má ovšem tendenci tento prostor kolonizovat.

Nicméně Západ, zejména po 2. světové válce, vytvořil poměrně úspěšně rovnováhu mezi třemi – v podstatě navzájem antagonistickými – hesly Francouzské revoluce. Svobodu zaručovala liberální dimenze demokracie, rovnost (před zákonem) umožňoval právní stát a bratrství se realizovalo v podobě solidarity. Výsledkem byly liberální demokracie opírající se o sociální stát.

xxx

Zhroucení komunistického systému je často označováno jako revoluce. Jenže revolucí se rozumí změna, která spočívá nejenom v rozmetání stávajícího řádu, ale také v nastolení nové vize, jakkoliv se taková vize může ukázat být utopická nebo předčasná.

Obyvatelé hroutících se komunistických systémů ovšem o žádnou novou vizi neusilovali. V tomto směru byl rok 1989 v Československu ještě méně „revoluční“ než rok 1968, který byl nesen vizí nového typu socialismu.

Nepsaným mottem „sametové revoluce“ nebyly experimenty a nové myšlenky, ale co nejpokojnější převzetí již existujícího systému liberální demokracie.

Předpokládalo se, že liberální demokracii lze rychle a snadno zavést, protože spočívá na známých a vyzkoušených principech. Jenže právě tento zdánlivě stabilní model společensko-politického uspořádání se po pádu železné opony dal do zběsilého úprku do neznáma a pro aspiranty na demokracii v našem regiónu se začal jevit jako pohyblivý, ba nedostižitelný terč.

Předpoklady tohoto zběsilého úprku se v západních liberálních demokraciích postupně hromadily už v 70. a 80 letech, kdy příchod nových technologií proměnil industriální společnosti ve společnosti postindustriální, v nichž rostla poptávka po individuální tvořivosti a komunikačních dovednostech.

Ukázalo se, že komunistické hospodářství, organizované jako velký stroj či armáda, nemůže s tímto modelem soutěžit. Otázka, které čelilo sovětské impérium tak zněla, zda se lze těmto novým předpokladům ekonomické úspěšnosti přizpůsobit bez takových politických změn, které by zničily samotný systém.

Pád komunismu spustil proces, v němž globalizace byla jen jakýmsi pojmovým zastřešením pro skutečnost, že se systém tržního hospodářství a liberální demokracie začal bez větších zábran šířit do celého světa.

Jenže kdysi strukturovaný systém, opírající se o poměrně jasný soubor hodnot se začal v kontextu tohoto globalizačního úprku rozmělňovat a měnit. První viditelnou obětí bylo vážné porouchání rovnováhy mezi svobodou, rovností a bratrstvím, což se nejviditelněji zhmotnilo do podoby neoliberálních ekonomických teorií.

Domácí trhy západních zemí a nových demokracií se rychle ukázaly být malé, navzdory rostoucí masáži ze strany reklamního průmyslu, který z občanů vyrábí manipulovatelné spotřebitele. Strmý růst investic za hranicemi Západu byl v mnoha případech poháněn vidinou snadných zisků v prostředí slabých států, kde se není třeba zdržovat „obtížnými“ regulačními rámci. To vše vyústilo v neobyčejný nárůst pohybu vysoce rizikového kapitálu v globálním měřítku a kolotoč vzájemného zadlužování. Výsledky známe.

xxx

Dalším důsledkem pádu železné opony byla rychlá expanze intelektuální postmoderny i do sféry politiky, včetně té globální. Mezinárodní řád ztratil svou dřívější, jakkoliv umělou pevnost a stal se nepřehledným. Západ postupně ztratil zájem vyvážet do zbytku světa svůj hodnotový systém jako jediný správný recept, což se projevuje zejména úpadkem ideologie lidských práv.

Administrativa George W. Bushe se sice pokusila o zvrat v podobě neokonzervativní doktríny o vývozu demokracie silou, ale celý projekt skončil fiaskem. Částečně se tak paradoxně stalo i proto, že Bushova vláda udělala de facto historický krok zpět a uchýlila se v boji s islámským fundamentalismem k fundamentalismu vlastnímu.

Výsledkem je akcelerující přeskupování sil v mezinárodním kontextu, což bude zřejmě znamenat i brzký ústup Spojených států z pozice světového hegemona, do níž se na čas dostaly po pádu sovětského impéria.

Závažnějším dopadem globální ekonomické krize i umenšení vlivu USA coby garanta západních hodnot jsou i změny ve vnímání intelektuálních premis, z nichž Západ vyrostl. Tou zcela nejzákladnější byla od dob francouzského osvícenství idea pokroku skrze lidský rozum.

Tato základní teze sekulárního humanismu je nyní silně otřesena nejen ekonomickou krizí, ale také skutečností, že tento pokrok, projevující se v ekonomické oblasti idejemi nepřetržitého Růstu, přispěl k obrovskému drancování přírodních zdrojů, znečištění životního prostředí či masovému vymírání živočišných druhů.

Globální kapitalismus se tak stále více jeví jako džin vypuštěný z láhve, na jehož zkrocení lidský rozum nestačí.

xxx

Gilbert K. Chesterton kdysi napsal: Revoluce nikdy nemůže stvořit demokracii; potřebujete nejprve demokracii, abyste měli revoluci. A vskutku, teprve globální nástup demokracie stvořil revoluci, ačkoliv se neodehrává v ulicích.

V české společnosti mluvíme dodnes o roku 1989 jako o revoluci, ale ve skutečnosti i u nás revoluce začala, až když se podařilo stvořit základy demokracie. To, co se událo v roce 1989 lze označit za „jinou revoluci“ – revoluci, kterou pád železné opony nastartoval nejprve na západ od nás a která začala rychle měnit samotné paradigma liberální demokracie i způsob, jakým myslíme o světě.

Po roce 1989 se ekonomický růst z velké části stal zcela odvislým od toho, do jaké míry se podaří přilákat globální kapitál. Politická kontrola národních elit nad hospodářstvím se stala do značné míry iluzorní. Evropská unie, proměňující se rychle pod tímto tlakem v globálního hráče, pak postupně přebírala od domácí politické scény další teritoria vlivu a moci.

Stejně znejišťující byl proces, v němž globální kapitál v procesu privatizace postupně zkolonizoval veřejný prostor. Ten byl v tradičních liberálních demokraciích baštou občanské společnosti. Jenže po roce 1989 se stále více stává předmětem zájmu médií, zprivatizovaných často s pomocí globálního kapitálu, takže racionální diskurs ve veřejném prostoru, je stále více nahrazován zábavou, jejímiž symptomy jsou infotainment a reality show.

V důsledku těchto nových podmínek ani politické strany neměly šanci se zformovat do podoby reprezentantek veřejných zájmů, ale staly se spíše firmami s ručením omezeným, které obchodují na trhu s vlivem. Korupce a klientelimus jsou doprovodnými jevy.

xxx

Pojem mafiánský kapitalismus, o kterém často mluvil Václav Havel, označuje globální nadvládu trhu nad demokracií, situaci, kdy se politika ocitá v područí ekonomických sil, u nás o to více, oč méně byla nezkušená veřejnost schopna tomuto náporu čelit.

V textu k 15. výročí Listopadu ´89 Havel napsal: Nadnárodní korporace, mediální kartely a mocné byrokracie přetvářejí politické strany stále více v organizace, které se už primárně nestarají o veřejné dobro, ale chrání klientelské sítě a zájmové skupiny. Politika se stává pouhým kolbištěm lobbistů, média banalizují problémy, demokracie často vypadá jako pouhá virtuální hra pro konzumenty, nikoliv vážná záležitost pro seriózní občany.

V zavedených demokraciích tomuto procesu do jisté míry stály v cestě již vytvořené instituce liberální demokracie a občanská společnost, ale i v nich se stále více odehrává to, co před čím varují někteří teoretici: privatizace demokracie ekonomickými a mediálními kartely. Občan, zotročený kulturou konzumu, byl nahrazen spotřebitelem, jak nedávno poznamenal i slavný britský historik Eric Hobsbawm.

Politický proces, v němž je většina voličů nikoliv sebevědomými občany, zakotvenými v občanské společnosti, ale konzumenty na trhu zábavy a populistických slibů, je ovšem daleko od původních premis liberální demokracie. Připočteme-li k tomu skutečnost, že klasická občanská společnost mizí i na Západě a přesouvá se do těžce popsatelného kyberprostoru, není divu, že panuje všeobecný zmatek.

V Česku je situace o to komplikovanější, že demokracii lze chápat nejen jako soubor institucí a procedur, ale také jako kulturu. Skutečnost, že s pomocí Evropské unie a dalších organizací bylo institucionální modernizace docíleno v rekordně krátkém čase, má za následek, že se nůžky mezi pomalu se zakořeňující demokratickou kulturou a rychle transformovanými institucemi, rozevřely ještě více, než by tomu bylo při pomalejším vývoji.

Vezmeme-li v úvahu, že průměrný Čech se také musel vypořádat s matoucími jevy, které mění samotné paradigma liberální demokracie, a že vlastně celý západní svět, jak se zdá, marně hledá nějakou novou vertikálu, která by vnesla řád do světa idejí rozpliznutého postmodernou, není divu, že teze o demokracii bez demokratů je v dnešní české společnosti mnohem platnější, než když tímto způsobem popsal kdysi Masaryk rodící se první republiku.

Právo, 26.11.2009



Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy