Je dojemné sledovat, jak urputně české politické strany bojují proti korupci, zejména když opakovaně slibují před volbami, že tentokrát už opravdu, ale opravdu přijmou zákony, které korupci omezí. Čím to, že se ty skvělé plány nakonec pokaždé tak nějak neuskuteční?

Odpověď známe: je to samozřejmě zásluhou ostatních politických stran. Naposledy tak například sociální demokracii prý zabránila v přijetí návrhů na omezení lobbingu a novou úpravu střetu zájmů Občanská demokratická strana.

Všimněme si, že osvědčenou metodou, kterou politické strany používají při blokování smysluplných návrhů, jsou tvrzení, že v principu souhlasí s nutností toho či onoho opatření, ale je třeba celou věc upravit „komplexněji“ nebo prý „ošetřit jinak“. Politické strany prostě mají tu nejlepší vůli něco dělat, jenom se jim obvykle tak nějak nelíbí návrhy, jež jsou zrovna na stole.

Výsledkem této horečné aktivity našich politiků v boji s korupcí je, že se v podstatě na legislativní úrovni neděje nic, zatímco korupce utěšeně přibývá.

Nyní přichází s balíčkem protikorupčních opatření Fischerova vláda úředníků.
Návrh, který má na starosti ministr vnitra Martin Pecina, obsahuje užitečné náměty. Například prověřování finančních poměrů členů vládních komisí pro velké zakázky (nad půl miliardy korun) Národním bezpečnostním úřadem. Nebo vytvoření instituce agenta provokatéra, která existuje v celé řadě demokratických zemí.

Mezi zamýšlenými opatřeními je i návrh zavést institut korunního svědka, tedy člověka, který by mohl získat až beztrestnost, kdyby pomohl rozkrýt závažnou trestnou činnost. I to je instituce, která existuje v celé řade demokratických právních řádů.

Jiný zajímavý námět pro premiéra Fischera se objevil v dokumentu připraveném ekonomem Miroslavem Zámečníkem, který například vybízí k tomu, aby se státní zakázky nepřidělovaly firmám, jež nemají jasnou vlastnickou strukturu. Tedy například akciovým společnostem, v nichž jsou držitelé akcií neznámí.

Je už dopředu jasné, co bude v případě některých těchto návrhů následovat, až přijdou na půdu Poslanecké sněmovny. Uslyšíme například, že jsou to návrhy jistě zajímavé, ale že je musí „komplexněji“ připravit až vláda se skutečným mandátem (jako by Fischerova vláda, schválená Poslaneckou sněmovou, mandát nemela). Některé strany budou vyjadřovat velké znepokojení nad možným porušováním lidských práv v případě agenta provokatéra nebo nad možným porušováním spravedlnosti v případě korunního svědka.

I tak je dobré, že Fischerova vláda nabízí řešení. Pro politiky bude zase o trochu těžší tvrdit, že taková řešení je složité vymyslet.

Zarážející je, že ani Fischerova vláda, ani politické strany nemluví v souvislosti s proti-korupčními opatřeními (a obecně v souvislosti se zlepšením fungování našeho vcelku mizerně fungujícího státu) o přijetí zákona o státní službě. Jeho neexistence je totiž naprostý skandál.

Zrekapitulujme si fakta.

Zákon o státní službě přijala Česká republika na poslední chvíli před vstupem do Evropské unie, protože bez něj se vstup mohl také nekonat. EU totiž požadovala: buď odpolitizujete státní správu a zavedete v ní pravidla běžná v civilizovaných zemích, nebo budete mít vážný problém.

V členských zemích EU jsou státní úředníci zvláštní kastou nejen proto, že mají zajišťovat hladké fungování státu bez politických tlaků, ale také proto, že zajišťují implementaci pravidel EU, jakož i dohled na pohyb evropských fondů.

Česká republika byla Bruselem za absenci kvalitního zákona o státní službě pravidelně kritizována. V roce 2002 zákon nakonec s remcáním přijala, do EU vstoupila, ale pak jeho účinnost několikrát odložila. Jako své poslední rozhodnutí v úřadě účinnost zákon odložila vláda Jiřího Paloubka v létě 2006 s tím, že pokud by zákon začal naplno platit od začátku roku 2007, tak jak se předpokládalo, stálo by to příliš mnoho peněz.

Ministr vnitra Ivan Langer později Topolánkově vládě navrhl zrušit zákon o státní službě ještě před tím, než v roce 2009 začne fungovat. Argumentoval tím, že je ho třeba nahradit zákonem, jenž by státní úředníky postavil na roveň jiných zaměstnanců, kteří se řídí Zákoníkem práce. Státní zaměstnanci by tak ztratili například nárok na postup podle kariérního řádu, příplatky k platům a důchodům, jakož i ochranu před politickými tlaky.

Ostatní strany možná nesouhlasily s důvody, které Langer pro zrušení zákona uváděl, ale nehnuly ani prstem. Měly totiž vlastní důvody. Každopádně nijak neprotestovaly, když účinnost zákona byla pro jistotu znovu odložena, už po čtvrté, v roce 2008.

Tím nejdůležitějším důvodem je, že by odpolitizovaná státní správa, v níž platí přísná odborná, tedy nepolitická kritéria pro kariérní postup, už nemohla být využívána k rozdávání prebend po volbách (tedy lukrativních postů ve státní správě), navíc by v důležitých úřednických postech mohli sedět, viděno optikou politických stran, jacísi poctiví naivkové, řídící se zákony—třeba při zmíněném rozdávání státních zakázek. Tomu je třeba za každou cenu zabránit.

Takže výmluvami politiků o tom, proč zákon bylo tak těžké nejprve přijmout, a pak ho nechat vstoupit v platnost, se nenechme mýlit. Někteří tento zákon údajně považovali za diktát Bruselu. Jiní se zase prý obávali, že kdyby zákon začal platit, „zacementoval“ by ve státní správě úředníky dosazené poslední vládní garniturou. Jediné, co lze usoudit vcelku s jistotou, je, že oficiálně zveřejněné důvody, které politici nabízejí a nabízeli proti zákonu o státní službě, se liší od těch skutečných.

Skutečnost, že Česká republika zákon o státní službě, který kdysi slíbila EU jako podmínku svého členství, nepoužívá, je otřesná nejenom proto, že poměrně zjevným důvodem pro otálení stran je snaha uchovat si vliv nad státní správou, tedy snaha o uchování volného prostoru k čachrům umožňujícím korupci. Nehorázné je toto jednání také proto, že ukazuje, jak nespolehlivým členem EU naše země je.

Nejvíc na absenci zákona o státní službě doplácejí obyčejní občané. Právě oni, nikoliv privilegovaní členové politické třídy, se musí pravidelně utkávat s neprofesionální státní správou. A právě oni nakonec zaplatí vysokou cenu za korupci, například v podobě pochybných státních zakázek, které zpolitizovaná státní správa umožňuje.

A ještě něco: pokud přijdeme o miliardy z Bruselu kvůli neschopnosti peníze čerpat, bude to též převážně vinou nekvalitní státní správy.

Bude tedy zajímavé před volbami sledovat, jestli se najde nějaká politická strana, která jasně prapor boje o rychlé zavedení zákona o státní službě zvedne. Těm stranám, které toto téma budou ignorovat, nevěřme o jejich údajně upřímném boji s korupcí, ani o jejich proevpropské orientaci ani slovo.

Deník Referendum, 11.1.2010