Dění okolo stávky odborových svazů v dopravě, ohlášené na protest proti vyššímu zdanění některých zaměstnaneckých výhod, je ze všeho nejvíc ukázkou bídného stavu politické kultury v České republice a neschopnosti různých skupin obyvatel spolu mluvit. Je špatným vysvědčením pro českou demokracii, jakkoliv stávka obecně je legitimním nástrojem boje za práva zaměstnanců.

V pokleslé politické kultuře se obvykle špatně nebo demagogicky komunikuje, takže není překvapením, že mnoho občanů dost dobře nechápalo, oč v ohlášené stávce vlastně šlo, protože ani odbory, ani vláda, ani politické strany se nebyly schopny sjednotit na společné interpretaci celé záležitosti. Mohli jsme tak kupříkladu slyšet, že ke zdanění zaměstnaneckých výhod má dojít jen kvůli jakési technické chybě v zákonu, a nejde tudíž o nic jiného, než chybu rychle opravit. Slyšeli jsme ale také, že zdanění zaměstnaneckých výhod je součástí úsporných opatření.

Kritici odborů veřejnost přesvědčovali, že stávka je zbytečná už proto, že dopady případného zdanění zaměstnaneckých výhod se stejně neprojeví hned, a navíc jsou zaměstnanci chráněni platnými kolektivními smlouvami, takže času na případnou opravu je dost. Odboráři prý organizují nátlakové akce v této době, neboť jdou na ruku sociální demokracii v rámci předvolebního boje.

Odbory naopak tvrdily, že věc spěchá už proto, že práva ne všech zaměstnanců jsou pokryta kolektivními smlouvami, a také proto, že zachování zdanění zaměstnaneckých výhod v zákoně ztíží odborům vyjednávání o příštích kolektivních smlouvách.

Z úst premiéra jsme se mohli dozvědět, že prý odstranění vyššího zdanění zaměstnaneckých výhod by státní kasu přišlo jen na několik desítek miliónů korun, z úst ekonomických expertů pravice jsme ovšem slyšeli, že cena pro státní kasu by mohla přesáhnout jednu miliardu korun. Jak je možné, že s čísly týkajícími se jedné a téže věci lze takto žonglovat, zeptá se ekonomický laik.

S různými interpretacemi byla od začátku spojena nemalá míra demagogie. Předseda ODS Mirek Topolánek například prohlásil, že jeho sok, předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, se chce s pomocí odborů „prostávkovat ke státnímu bankrotu“. Opravdu nám ale hrozí státní bankrot, pokud by politici odstranili zdanění zaměstnaneckých výhod?

Odborové svazy v dopravě zase tvrdily, že mají podporu ostatních zaměstnanců, a mluví i jejich jménem, jenže z nálady ve společnosti se nedalo jednoznačně usoudit, že tomu tak bylo. Mnoho lidí spíše mělo pocit, že jak odbory, tak politické strany si z nich v předvolební době dělají rukojmí. Prezident Václav Klaus na adresu odborů v tomto kontextu poznamenal, že jde především o politiku uvnitř odborů a navíc je hrozba stávkou boj se státem, nikoliv se zaměstnavateli.

Někteří komentátoři i politici pro změnu argumentovali, že ze strany odborů, a zaměstnanců obecně je neodpovědné, že v době krize, v níž mnoho lidí přichází o práci nebo se musí uskromňovat, hodlají stávkovat proti zdanění svých výhod. Navíc prý jde o výhody, které jsou jakýmsi přežitkem minulosti, například stravenky nebo režijní jízdenky.

Od odborů bylo na oplátku možné slyšet, že zaměstnanci ekonomickou krizi nezpůsobili, neexistuje tedy důvod, proč právě oni by za ni měli teď platit.

Pro budoucnost české demokracie je bohužel špatným znamením, že většina těchto argumentů byla zcela jednostranná, někdy i účelová. Je sice kupříkladu pravda, že krizi samotnou rozpoutalo chování investičních bankéřů, ale skutečnost, že si mnohé státy, včetně České republiky, žily nad poměry, má co do činění i s chováním zaměstnanců, kteří si v mnohých demokratických společnostech s pomocí odborů vymohli platy a výhody, které, jak krize ukázala, přesahují skutečný výkon ekonomik jejich států.

Pokud se podíváme na věc z druhé strany, nelze se naopak než podivovat zjednodušujícím komentářům o údajné nenasytnosti odborů reprezentujících zaměstnance. Žijeme koneckonců v zemi, kde v podobě nejrůznějších tunelů a podvodů zmizelo nenávratně, a často neznámo kam, tolik miliard, že nezdaněné zaměstnanecké výhody jsou ve srovnání jen kapkou v moři.

Není tak například bez zajímavosti, že politická strana, jejíž předseda obvinil odbory ze snah prostávkovat se ke státnímu bankrotu, nedokázala zatím ani po bůhví kolikátém auditu vysvětlit, jak a proč utratili její představitelé v Praze téměř 800 miliónů korun za projekt Open Card. Nebo proč se cena jakési cyklostezky vyšplhala k sumě, která by zřejmě hravě pokryla vše, co si nyní snaží vymoci odboráři.

Právě v den, kdy se Topolánek nedokázal s odbory dohodnout na řešení konfliktu, neboť jeho strana údajně vede svatou válku proti snahám naši zemi dále zadlužovat, zveřejnil deník Hospodářské noviny analýzu, která ukazuje, že jenom "první pětka" významných soukromých firem, jež tají své skutečné vlastníky, získala za poslední tři roky zakázky v hodnotě 38 miliard korun. Nikdo prý přitom nemůže vyloučit, že státní a komunální úředníci zadali výhodné smlouvy firmám, v nichž figurují jejich příbuzní nebo přátelé.

Anonymní akcie na majitele či ukrývání se za kyperskými fondy znemožňují pravé majitele dohledat, dodává deník. V takové situaci je neochota zaměstnanců, reprezentovaných v současné situaci militantnější částí odborů, obětovat některé ze svých výhod kvůli údajnému boji s rozpočtovými deficity, částečně pochopitelná.

Ačkoliv vláda a Poslanecká sněmovna odborům nakonec ustoupily, nelze bohužel mluvit o kroku, který by zkvalitňoval českou politickou kulturu. Nejenže lze mít určité pochyby o postupu premiéra, který argumentoval potřebou zachovat tři měsíce před volbami za každou cenu sociální smír, a méně už veřejnosti objasnil meritum věci, ale dění okolo stávky zůstalo i po hlasování v Poslanecké sněmovně, jímž dodatečné zdanění zaměstnaneckých výhod zrušila, vysoce polarizované.

Senát, v němž má většinu pravice, zřejmě rozhodnutí Sněmovny nepodpoří. Prezident Klaus šel ještě dál, když prohlásil, že jednání odborářů je "darebné a falešné“, a dopředu oznámil, že i kdyby zákon o zrušení dodatečného zdanění zaměstnaneckých výhod prošel Senátem, on ho nepodepíše. Vláda a sněmovna prý nebyly v situaci, aby na požadavky odborářů tak rychle přistupovaly.

Ukazuje se, že česká společnost je polarizovaná do té míry, že každý významnější aktér veřejné diskuse mluví ze svého zákopu, a nikdo se nikým nedokáže shodnout ani na přibližném výčtu toho, kdo a jak přispěl k současné krizi, natož pak na smysluplných opatřeních. Naše demokracie prostě zatím disponuje velmi nízkým sociálním kapitálem.

Navíc k politické polarizaci nepřispívá jen střet mezi levicí a pravicí, ale i podivná neujasněnost ústavních rolí hlavních institucí a činitelů, takže od vlády, přes Poslaneckou sněmovnu až po Senát a prezidenta si každá instituce dělá jakousi vlastní politiku.

Česká republika se tak možná neřítí do hospodářského bankrotu, zato její demokratický systém by při současné pokračující krizi vládnutí a naprostém nedostatku politického i společenského konsensu na čemkoliv mohl na hraně bankrotu brzy balancovat.

ČRo 6, 3.3.2010